(17.20 hodin)
(pokračuje Klanica)
A zároveň také možno říci, že není ani postaven jednoznačně ve prospěch nějakého politického seskupení. Předkladatelé byli a jsou vedeni myšlenkou ochránit náš jazyk a zajistit češtině větší vážnost. Není to žádné staromilství. Obdobné zákony má Francie, Polsko a další země. Navíc návrh zákona není a nemůže být v rozporu s právem Evropské unie, to máme objektivně zjištěno.
Dovolte mi ocitovat ze zákona o francouzském jazyce, je to zákon č. 94/665 ze 4. 8. 1994. V článku jedna se zde píše: Jazyk republiky, tedy francouzské, podle ústavy francouzština, je základním prvkem individuality a dědictví Francie.
To je, dámy a pánové, přesně to, oč nám jde. A myslím si, že takovou snahu nelze pokládat za něco nepatřičného.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji navrhovateli panu poslanci Zdeňkovi Klanicovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Petr Matějů. Prosím.
Poslanec Petr Matějů: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, návrh poslanců Zdeňka Klanici, Miloslava Kučery staršího a dalších na vydání zákona o jazyce České republiky, zkráceně jazykový zákon, jsme obdrželi jako tisk číslo 319. Také budu stručný. Nepochybuji o tom, že předkladatele návrhu vedl skutečně dobrý a ušlechtilý úmysl, tj. legislativně podpořit ochranu českého jazyka, který - jak všichni víme - je vystaven těžkým zkouškám, a to nejen v každodenním životě, v úředním styku, médiích, reklamě, a dovolíte-li, velice často i v tomto sále.
Smyslem návrhu zákona je - slovy předkladatelů, teď budu citovat: "rámcovým způsobem kodifikovat platné právní normy a zvyklosti založené v historickém vývoji tak, aby se v koncentrované normativní podobě zdůraznil morální, politický a právní příkaz zachovávat češtinu jako jeden ze základních prvků české kulturní identity". Autoři zákona sami přiznávají, že smyslem zákona není zavádět nová opatření k používání a ochraně češtiny. Zákon si tedy klade za cíl češtinu chránit. Spadá tedy do skupiny jazykových zákonů, které mají bránit devastaci národního jazyka, zejména pronikáním různých -ismů - amerikanismů, germanismů atd. -, které souvisejí s kulturní a profesionální globalizací, a samozřejmě omezit používání cizích jazyků tam, kde se buď z praktických, či kulturních důvodů předpokládá použití národního jazyka, v našem případě češtiny.
Je pravda, jak tady uvedl zástupce navrhovatelů, že takové zákony nejsou v Evropě výjimkou. Pokud vím, bylo to též uvedeno, takový zákon má nejen Francie a Polsko, ale takový zákon má například i Slovensko, kde ovšem důvod jeho vzniku byl odlišný, a já nepodezírám předkladatele, že by měli podobné úmysly za lubem ve chvíli, kdy na zákoně pracovali.
Zkušenosti z těchto zemí, tedy z těch pozitivních zemí, ovšem naznačují, že tzv. ochranné jazykové zákony příliš nefungují. Respektive nefungují o nic lépe než přirozené mechanismy ochrany jazyka v jeho rozvoji a pěstování. Mám tím na mysli kvalitní vzdělání, dobrou jazykovědu, literární kritiku a kritiku mediální produkce vůbec. Zkušenost také říká, že takové zákony mohou být a velice často bohužel bývají používány velmi selektivně. Co projde jednomu, neprojde jinému, co projde v jedné obci, neprojde v jiné obci, atd. Takže hladinu napětí okolo používání jazyka to spíš zvyšuje než snižuje.
Mne překvapilo, že navrhovatelé zákona - přestože, jak říkám, důvod k jeho přípravě byl nepochybně ušlechtilý - se sami vzdali možnosti sankcionovat jednání, které bude v rozporu s literou či duchem zákona, a spoléhají na to, že použití češtiny bude v příslušných případech vynuceno jinými, již existujícími zákony. Jako příklad bych uvedl zákon na ochranu spotřebitele. Předložený zákon skutečně ani v jednom z paragrafů neuvádí, jaké sankce hrozí tomu, kdo nebude jednat v souladu s tímto zákonem, přičemž ani nestanoví, zda a v jakých situacích je čeština chráněna jako jazyk obecně, kdy je to spisovná čeština, kdy jsou to oprávněné dialekty atd. Ačkoliv já sám - stejně jako naprostá většina z nás, předpokládám - mám velmi často pocit, že čeština jako součást kulturní identity je devastována nad únosnou mez, nedomnívám se, že předložený zákon této devastaci v této podobě bude bránit účinněji než jiné aktivity a existující legislativa.
Dovolím si v této souvislosti ocitovat stanovisko vlády, nebo jenom pár bodů ze stanoviska vlády, které jsme obdrželi jako tisk 319/1. Vláda totiž s tímto zákonem vyjádřila nesouhlas. Za hlavní důvod považuje zhruba tři skupiny problémů. Považuje zákon za koncepčně chybný. Shledala nedostatečnou provázanost s právním řádem a vyjádřila přesvědčení, že stávající úprava a používání a ochrana českého jazyka jako jednacího jazyka v úředním styku odpovídá současným potřebám.
Jeden z vážných důvodů, a ten jsem zmínil i já, pro odmítnutí tohoto zákona vláda shledala v tom, že tím, jak je slabý v sankcích, prakticky umožňuje nerovné šance těch, kteří v případě, že se jim to hodí, mohou jazyk devastovat, zatímco jiní budou sankcionováni. Tedy je to zákon, který není z hlediska možnosti postihovat všechny stejným způsobem dokonalý.
Potom v obecné rozpravě bych navrhl své stanovisko a tím je vrátit tento zákon k přepracování.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Hovořil pan kolega Petr Matějů. V tuto chvíli otevírám obecnou rozpravu, do které mám jednu písemnou přihlášku. Přihlášeným je pan kolega Výborný. Po něm vidím z místa přihlášeného kolegu Miroslava Kučeru staršího.
Hovoří kolega Výborný.
Poslanec Miloslav Výborný: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové poslankyně a poslanci, pokusím se být stručný, tak jako byl stručný předkladatel. Myslím, že stručnost opravdu nemusí být na závadu jasnému vyjádření.
Jsou dvě základní otázky, které si musí klást každý zákonodárce při projednávání kteréhokoliv zákona a zvláště pak zákona, který úplně nově upravuje některé právní vztahy nebo společenské vztahy, nebo již upravené vztahy nějakým novým způsobem kodifikuje.
Tou první otázkou je, zda zákon je skutečně zapotřebí, zda bez zákona dojde k nějakým nevratným nebo vážným poruchám v životě státu, v životě občanů státu. Druhou otázkou, která však nastupuje až tehdy, je-li první otázka zodpovězena tak, že ano, je otázka, zda navrhovaná úprava je po stránce nejen legislativně technické sepsána správně.
Pokud jde o druhou otázku, na tu nám dává odpověď stanovisko vlády, se kterým souhlasím a na které je možno odkázat. Z tohoto stanoviska v podstatě vyplývá, že navrhovaná úprava není napsána dobře. Koneckonců i pan zpravodaj na některé nedostatky upozornil. A že již z tohoto důvodu by zřejmě tato předloha neměla být přijata.
Na první otázku ovšem dává odpověď sama důvodová zpráva k návrhu zákona. Hned v jejím začátku je řečeno: "Používání a ochrana češtiny ve všech oblastech státního a veřejného života jsou v platném právním řádu v podstatě upraveny na uspokojivé úrovni. Právně zabezpečen je též jazykový kontakt osob neznalých češtiny v úředním jednání se všemi státními a veřejnými institucemi." Tolik citát z důvodové zprávy.
Za této situace, která je správně v důvodové zprávě popsána, dlužno na onu první otázku odpovědět takto: my žádný jazykový zákon nepotřebujeme, sami navrhovatelé tvrdí, že úprava je dostatečná. Pak ovšem z toho nevyplývá jiný závěr, než že je předlohu třeba zamítnout, neboť není na ní co upravovat a není žádného důvodu vracet tuto předlohu předkladatelům k přepracování, protože tím bychom vlastně řekli, že si přejeme jazykový zákon, jen však lépe napsaný.
***