(10.00 hodin)
(pokračuje Langer)
Nyní mi dovolte několik slov k principu druhému, což je posílení veřejné kontroly v rozhodovacích procesech. Prvek veřejné kontroly v rozhodování o obsazení významných veřejných funkcí dosud jednoznačně v ústavě vyjádřen není, a já bych si troufl říci, že chybí. Navrhovatelům jde o to, aby veřejnost věděla, kdo a proč je na důležité veřejné funkce přijat. Proto by v budoucnu po veřejně přístupné diskusi měla kandidáty navrhovat jednak vláda, jednak Poslanecká sněmovna a Senát, pokud jde o členy bankovní rady, a jednak Poslanecká sněmovna a Senát, jde-li o předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, prezidenta a viceprezidenta NKÚ. Prezidentovi i nadále zůstává právo jmenovat navrženého kandidáta, event. povinnost veřejnosti sdělit, proč toho či onoho kandidáta jmenovat odmítl. Připravovaná změna tedy podle mého názoru - a věřím, že i podle názoru všech předkladatelů - dostává celý proces jmenování pod kontrolu veřejnosti a umožní širokou odbornou diskusi o kvalitě jednotlivých kandidátů a naopak - a o tom jsem velmi přesvědčen - omezí prolínání hospodářsko-politických struktur do významných státních institucí.
V dnešní situaci - a považoval bych za potřebné to zdůraznit - je např. složení bankovní rady České národní banky odvislé od rozhodnutí jednoho ústavního činitele, jedné jediné osoby, a to prezidenta republiky. Ten z ústavy není povinován svá rozhodnutí s nikým konzultovat a dokonce ani veřejně zdůvodňovat, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl. Z podstaty věci je takováto úprava mnohem náchylnější ke zneužití pravomocí jednoho konkrétního člověka, a návrh proto sleduje jednoznačně eliminaci rizika zneužití moci, tak jak ji de facto stávající ústavní úprava vytváří a téměř snad i předpokládá.
Oproti tomu připravovaná změna mění princip tak, že ponechává rozhodnutí o jmenování prezidentu republiky, avšak jmenování na základě návrhu Poslanecké sněmovny, Senátu a vlády. Do celého procesu tak bude zapojeno několik desítek osob, diskuse bude vedena na veřejných jednáních obou komor Parlamentu a bude tedy zcela pod kontrolou veřejnosti, a je mimo pochybnost, že takové obsazení klíčového orgánu České národní banky současně čelí nežádoucím vazbám politicko-hospodářským, které mohou pramenit z oné nejasnosti a tajemnosti stávajícího rozhodovacího procesu.
Navrhovatelům je známo, že existují ústavní řešení, která jsou mnohem dále zejména v otázce odpovědnosti centrální bance. V žádném případě ale neplatí v tuto chvíli tvrzení, že cílem novely ústavy je útok na nezávislost České národní banky. Prezidentovi v navrhované změně i nadále zůstává vyhrazeno konečné rozhodnutí o tom, koho jmenuje, ale své rozhodnutí bude muset v každém případě veřejně odůvodnit a zveřejnění důvodů prezidentova odmítnutí je podle mne naplněním respektu ústavních orgánů navzájem a jako takové by mělo být prostředkem ke kultivaci ústavně-politického prostředí. Jsem přesvědčen, že toto je cíl, ke kterému bychom měli společně směřovat. Je možné, že se lišíme způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout, ale byl bych rád, kdyby i z diskuse vyplynulo, zda se tato Poslanecká sněmovna skutečně hlásí k onomu posílení principu veřejné kontroly.
Třetím principem, na kterém je postaven předložený návrh, je posílení významu voleb. Podle článku 5 platné ústavy je politický systém České republiky založen na zastupitelském principu a na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. Tyto principy jsou vyjádřeny v základním aktu, to je v účasti občanů na veřejném životě, aktu volebním. A právě posílení významu voleb jakožto základního prvku transmise moci od voličů na ústavní orgány sledovali navrhovatelé zejména při nové úpravě sestavování vlády, tak jak je navrhováno v nové dikci článků 67, 68 a 69. V praxi to neznamená nic jiného než to, že by vítěz voleb do Poslanecké sněmovny měl mít šanci se jako první pokusit o sestavení vlády, aby povolební jistota politická byla v co nejkratší možné době vyřešena. Tento způsob, tento postup, dává šanci onen problém řešit v délce 30 dnů.
Bude-li takový pokus neúspěšný nebo zjistí-li vítěz voleb, že nemá šanci na úspěch, získá možnost sestavit vládu druhá nejúspěšnější politická strana. Nedojde-li k ustavení vlády ani takto, počítá novela s návrhem předsedy Poslanecké sněmovny ve shodě se stávající dikcí ústavy.
Výsledkem navrhovaného řešení nebude posílení stranických sekretariátů, jak to zaznívá z řad odpůrců, ale naopak jejich oslabení tváří v tvář voličům. Neotevírá se tedy prostor pro zákulisní handlování nejrůznějších křesel, ale jde o vytvoření naprosto transparentního prostředí, kde bude záviset výhradně na občanech, kteří svým hlasem rozhodnou nejen o obsazení křesel v Poslanecké sněmovně, ale do značné míry tím předurčí i budoucí osobu premiéra. Existence různých nepolitických a odbornických vlád je jednoznačně v rozporu se smyslem zastupitelské demokracie, a proto se ji navrhovaná úprava povolebního způsobu sestavování vlády snaží eliminovat jednoznačným vyjádřením v ústavě.
Návrh současně odpovídá zcela jednoznačně na otázku, kdo je vítězem voleb, na otázku, zda je vítězem voleb ten, kdo získal největší počet mandátů, nebo ten, jehož jedinou předností je schopnost vyjednávání, a to bez jakýchkoliv přívlastků. Odpověď navrhovatelů je jednoznačná a předpokládám, že nebude sebemenší pochybnost, že odpověď je důsledně demokratická. Vítězem voleb je jediný skutečný vítěz voleb, tedy strana s nejvyšším počtem získaných poslaneckých mandátů. Ten, kdo zpochybňuje právo reprezentanta takového vítěze voleb alespoň se pokusit o sestavení vlády, ať korektně přizná a řekne občanům a veřejnosti, že mu vadí volby jako takové. Občané totiž rozhodují o věcech veřejných, karty v politické hře rozdávají právě oni, a to ve volbách. Jen s těmito kartami by se mělo hrát, a ne vytahovat v průběhu hry nějaké karty či esa z rukávu.
Podle kritiků dává navrhovaná úprava šanci extremistickým silám. Chtěl bych zdůraznit, že navrhovatelé tento argument, který zaznívá, v žádném případě nepodceňují. Lze si proto představit i takové řešení, že o jmenování vlády prezident republiky rozhodne až poté - a to bych chtěl zdůraznit -, co jí byla na základě prezidentovy žádosti Poslaneckou sněmovnou vyslovena důvěra. Takováto změna je připravena a za navrhovatele, resp. sám za sebe mohu prohlásit, že ji plně podporuji. Říkám to proto, abych snad usnadnil vystoupení dalších řečníků, že takovéhoto rizika jsou si navrhovatelé vědomi a že řešení takovéhoto rizika je v tuto chvíli připraveno.
Posledním principem, na kterém stojí změna ústavy, je předcházení krizím ústavního systému. Nedávná zkušenost s nejednoznačnou dikcí a v důsledku toho rozporuplnou interpretací ústavy v době vládní krize je holou skutečností, kterou nemůže popřít ani nejzavilejší odpůrce předkládaných změn ústavy. Pro ilustraci chci vzpomenout vážné situace, do které se ústavní systém dostal v době po pádu druhé vlády Václava Klause, v době formování vlády Josefa Tošovského, kdy do ústavou nejasně formulovaných klíčových ústavních procesů vstupovaly subjektivizující prvky, díky kterým vážné situace přerůstaly v období nežádoucí ústavní nejistoty, jejíž dalekosáhlé neblahé důsledky není snad třeba připomínat. Předcházení těmto stavům vyžaduje zásahy na několika místech, a to do několika institutů ústavy.
***