(12.50 hodin)
(pokračuje Zeman M.)
Rád bych jenom reagoval na vystoupení pana poslance Beneše, který napadl vládní návrh, a opakuji, návrh posouzený legislativní radou, návrh posouzený z hlediska kompatibility s evropským právem, návrh dlouho a pečlivě připravovaný, který ho napadl proto, protože provádí revitalizaci. Já zde nebudu zmiňovat to, co zde bylo řečeno, že revitalizaci provádí každá tržní ekonomika. My totiž velmi málo víme po 40 letech komunismu, co to tržní ekonomika je. Ale v každém případě bych chtěl konstatovat, že revitalizace, a to pouze podniků, které mají prodejný výrobní program, nikoliv nutně všech podniků, je nejlevnější cesta k boji proti nezaměstnanosti, protože udržení jednoho pracovního místa v těchto podnicích je daleko méně nákladná operace než vytvoření pracovního místa nového.
Chtěl bych ale oponovat panu poslanci Benešovi, když prohlásil, že revitalizace znamená udržení managementu a že je výhodná pro management. Pan poslanec Beneš zřejmě neměl čas seznámit se s revitalizačním programem, protože kdyby tak učinil, věděl by, že první podmínkou revitalizace je okamžitá výměna existujícího managementu a jeho nahrazení tzv. krizovým managementem. Náš revitalizační program je tedy pro dosavadní management smrtící. Rád by to panu poslanci Benešovi dokázal několika konkrétními příklady. Když jsem nastupoval do Strakovy akademie, byli zde kapitáni průmyslu vyznamenávaní na mnoha různých manažerských soutěžích. Někteří z nich, ale to bych teď pominul, byli i významní sponzoři ODS a sami se k tomuto sponzorství přiznali. Dovolte mi, abych již vedle citovaného pana Marouška uvedl pana Junga, pana Soudka, pana Pasterňáka a mnoho a mnoho dalších. Všichni tito lidé už nestojí po šestnácti měsících vlády sociální demokracie v čele svých podniků a nemyslím si, že je to chyba.
V každém případě bych ale rád konstatoval, že tvrzení, že revitalizace vyhovuje existujícímu managementu, je, jak říká váš klasik, pane poslanče, opravdu, ale opravdu hluboké nedorozumění.
Nyní bych se obrátil k levému křídlu naší sněmovny a sdělil bych mu, že samozřejmě nemám nic proti odnětí 14. platu soudcům a že jsem pro toto odnětí v této sněmovně také hlasoval. Že samozřejmě nemám nic proti tomu, aby byly sníženy platy manažerům v podnicích, které nevyplácejí mzdy svým zaměstnancům, na úroveň mzdy těchto zaměstnanců, a považuji to dokonce za velmi morální. Sama tato vláda snížila o třetinu např. platy nejen na Fondu národního majetku, ale také v Českých dráhách a v dalších institucích proti platům, které jim stanovili zástupci dnes opozičních pravicových politických stran. Ale to není podstatné. Já umím počítat a věřím, že umí počítat i další. A podobně jako se občas demagogicky a populisticky navrhuje, abychom zrušili Senát s tím, že za ušetřené platy 81 senátorů dokážeme v této ekonomice zázraky, tak při mé známé nelásce vůči Senátu musím bohužel tento návrh označit za demagogický a stejně tak se domnívám, že když někomu ve Fondu národního majetku nevyplatíme tu 7 nebo 70 tisíc, když nevyplatíme platy ústavním soudcům nebo jiným soudcům, že tím zachráníme mzdy pro oněch 53 tisíc lidí a že tím získáme dostatečné ekonomické zdroje, není seriózní a vyplývá to z velmi velmi špatné kalkulace.
Z tohoto důvodu bych tuto sněmovnu vyzval, nemluvme o druhých. Nemluvme např. ani o České národní bance, i když bych možná souhlasil s kritikou úvěrové restrikce, ale je to opět alibismus. Tady nerozhodujeme o České národní bance a bohužel ani nemáme možnost v rámci projednávání tohoto bodu o ní rozhodovat. Tady rozhodujeme jenom o sobě. Tady rozhodujeme o aktivitě Poslanecké sněmovny. Tady rozhodujeme o tom, zda se tato sněmovna rozhodne místo předvánočního pečení vánočního cukroví, že se sejde na své mimořádné schůzi ve stavu legislativní nouze a projedná zákon, který je užitečný, aniž bych ho absolutizoval. Je to pouze část řešení, nikoliv celkové řešení. Projedná řešení o zákonu o konkurau a vyrovnání a přestane mít resentimenty vůči revitalizaci, kterou pouze napravujeme chyby spáchané za minulých vlád. Což si myslíte, kolegové, že těch 5,5 miliardy dluhů ČKD Dopravní systémy nebo 8 miliard nalitých do Zetoru, které se vypařily, vznikly za této vlády? To je opravdu a prokazatelně dílo našich Kühnlů, Dlouhých a jiných a jiných ministrů průmyslu obchodu a bůh ví čeho ještě. Ale v konsensuálním zájmu nechci rekriminovat, pouze konstatuji, že zde miliardy existují a že my všichni se musíme přičinit o to, aby lidé, kteří netunelovali, nekradli a nepodváděli, nedopláceli tím, že nedostávají mzdu, za zločiny svých předchůdců, ať už politických, nebo hospodářských. (Potlesk.)
Skončil bych parafrází slov jednoho ze svých oblíbených klasiků. Neříkejte mi tady to, co mohou udělat druzí. Ptejte se na to, co můžete udělat vy sami. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji předsedovi vlády České republiky panu Miloši Zemani. Nyní se přihlásil předseda Poslanecké sněmovny pan Václav Klaus. Prosím, pane předsedo.
Předseda PSP Václav Klaus: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, nechtěl jsem hovořit zejména v této zjitřené atmosféře a v argumentaci, která je hluboko pod důstojností této slovutné instituce. Pan předseda vlády mluvil o tom, že nebude rekriminovat, nicméně půl hodiny rekriminoval. Myslím, že bychom si měli jasně ujasnit některá slova.
Velmi mě mrzí, že jsme dopustili tuto nedůstojnou debatu, mě velmi mrzí, jak… (Zvoní mobilní telefony.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pardon, pane předsedo. Prosím o vypnutí mobilních telefonů. Platí usnesení Poslanecké sněmovny o tom, že nemají být užívány. Prosím.
Předseda PSP Václav Klaus: Chci říci, že debata byla nesmírně zjednodušená. Neslyšel jsem zde seriózní ekonomickou analýzu, proč k tomuto jevu dochází. Já jsem zde neslyšel seriózní ekonomickou analýzu, která by ukázala vazbu tohoto jevu na dnešní fázi hospodářského cyklu. Já jsem zde neslyšel žádnou seriózní analýzu, jak a proč přešla ekonomika z jedné fáze ekonomického cyklu do druhé, a s výjimkou vystoupení pana předsedy Tlustého jsem neslyšel úvahu o tom, jakým způsobem k fatálním chybám jednoho typu hospodářské politiky, a to politiky měnové, v této fázi došlo. Já jsem zde bohužel neslyšel opuštění socialistických představ o tom, že každá firma má nárok na věčnou existenci a na věčný úspěch. Já jsem zde bohužel slyšel úvahy opačné. Já jsem zde slyšel nerealistické, utopické návrhy na návrat do ztraceného ráje centrálních plánovačů, na návrat do novodobého ráje bosů revitalizačních institucí a agentur s jejich tak lobbujícími poradenskými firmami.
***