(12.40 hodin)
(pokračuje Ouzký)
Pro vaši informaci uvedu příklad. Novela připouští ročně 400 hodin pohotovostních služeb na jednoho pracovníka, to je objem, který běžný lékař odslouží za první čtvrtletí. Předkladatel by měl uvést, jakým způsobem bude zajištěn provoz zdravotnických zařízení po přijetí této novely.
V případě zamítnutí návrhu na vrácení k přepracování jsem se chtěl též připojit k prodloužení doby k projednání o 40 dnů, ale vnímám technickou poznámku kolegyně Páralové, a tudíž nechám vše na kolegovi Volákovi. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Poslední písemně přihlášená je paní poslankyně Eva Dundáčková. Žádné další přihlášky nemám.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane místopředsedo, páni ministři, dámy a pánové, přiznávám se, že přistupuji k tomuto pultu z pozice člověka, který je zastáncem toho, že vývoj by měl směřovat spíš ke sjednocení soukromoprávní úpravy do jednoho kodexu, a z tohoto pohledu značně ovlivněna přistupuji i k projednávanému vládnímu návrhu. Ale situace tak nestojí, situace není taková, že by tato novela byla cestou ke sjednocení v této oblasti, ale je naopak krokem na druhou stranu a je třeba vnímat tuto skutečnost a postavit se k situaci, jak stojí.
Předkládaný vládní návrh na jedné straně promítá právo Evropských společenství do našeho právního řádu a potud asi do značné míry tuto skutečnost musíme vnímat jako pozitivní, aspoň co se týká některých těchto ustanovení a ačkoli z mého pohledu je možné o řadě z těchto principů polemizovat. Příkladmo uvedu ono rovné zacházení mužů se ženami. Nebudu tady teď zdržovat polemizováním, zda tento princip je správný nebo není správný, zda ženám přináší pozitiva či spíše negativa, ale je třeba to vnímat jako skutečnost, na kterou musíme reagovat. Z tohoto pohledu také se musíme zákoníkem práce a předlohou na půdě parlamentu zabývat.
Dlouho jsem přemýšlela o tom, zda je možné to, co naopak této vládní předloze já vyčítám, spravit na půdě parlamentu. Obávám se, že to možné není, a pokusím se teď o jen krátký exkurs do některých ustanovení tohoto zákona, pro které se domnívám, že z mého pohledu není možné napravovat nedostatky, které tam cítíme, na parlamentní půdě.
Vládní návrh zcela zásadním způsobem porušuje smluvní volnost v soukromoprávních vztazích. Dovolím si znovu odkázat na § 30, o kterém už zde mluvil pan poslanec Volák a který se týká onoho sjednávání pracovního poměru na dobu určitou, který je výrazně v tomto případě omezován. Troufám si tvrdit, že se v tomto případě nejedná o nic jiného než o nárůst určité byrokracie a o zatížení a zvýšení množství papírů, které v té firmě budou, protože není možné se domnívat, že na základě tohoto ustanovení, resp. novelizace odst. 2 § 30, dojde k omezení pracovního poměru na dobu určitou. Domnívám se, že žádná ze zúčastněných stran si nemyslí, že by k tomu dojít mohlo. Navíc se domnívám, že je to škodlivé, že je zapotřebí dispozitivní volnost v tomto soukromoprávním vztahu i v oblasti pracovního práva zásadně zanechat, protože může být zájem jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany zaměstnance, aby byl uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, na dobu krátkou nebo dlouhou, zkrátka časově omezenou. Má-li se tak dít pouze na základě odůvodněné písemné žádosti zaměstnance, pak to prostě povede k tomu, že zaměstnavatel bude nutit zaměstnance, aby při přijetí do pracovního poměru tuto odůvodněnou písemnou žádost podali. K ničemu dalšímu nedojde. Neumím si představit, jak by se to mohlo zásadním způsobem promítnout do snížení počtu takto uzavřených pracovních poměrů. Říkám, že pravděpodobně byl zájem, aby tento počet byl snížen, a není to zároveň můj zájem, já s pracovními poměry uzavřenými na dobu určitou zásadní problémy nemám.
Další problém, který shledávám a který se týká mnoha ustanovení, je kazuistický popis některých skutečností, který považuji za naprosto nadbytečný a škodlivý, aby tímto způsobem byl do zákona vkládán.
Budu pokračovat v bodech, tak jak byly načrtnuty. Bod 19 vládního návrhu, § 32.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, paní kolegyně. Chtěl bych požádat hlouček tvořící téměř velkou koalici, jehož centrem je pan poslanec Sehoř, jestli by mohl jít diskutovat mimo jednací sál.
Poslankyně Eva Dundáčková: Že tedy pokud pracovní smlouva neobsahuje údaje o právech a povinnostech atd., je třeba, aby zaměstnavatel své zaměstnance upozornil, a teď je tady podrobný výčet toho, na co všechno je musí upozornit a v jakých lhůtách tak musí učinit. Pod písmenem a) se dovídáme, že je zapotřebí, aby informoval zaměstnance již v době vzniku pracovního poměru. Ten pracovní poměr už vznikl. Jaké je jméno zaměstnance, název a sídlo zaměstnavatele, to jsou věci, které jsou základními náležitostmi pracovní smlouvy a bez kterých podle mého názoru nemůže pracovní poměr platně vůbec vzniknout. Tudíž nevidím důvod, proč je znovu toto ustanovení § 32 začleňováno.
Další věci se týkají vyjednávání odborů. Nerozumím tomu, jaká je potom úloha odborů na jednotlivých pracovištích. Nehledě k tomu, že zaměstnavatel má rovněž zájem na tom, aby zaměstnanec byl informován o věcech, jako je způsob odměňování, splatnost mzdy, termín výplaty mzdy. To jsou přece věci, které se ve větších podnicích běžně upravují vnitřním řádem, a stanovovat k tomu povinnost, to považuji za zcela nadbytečné.
Myslím to smrtelně vážně, pane zpravodaji.
Teď si v souvislosti s údaji, které zaměstnavatel je povinen sdělit zaměstnanci, jakým způsobem je zajišťováno rovné zacházení muži se ženami, dovolím odkázat na článek 29 Listiny základních práv a svobod, která říká ve svém čl. 1, že ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Prosím milé a vážené ženy v této sněmovně, ať již v řadách poslankyň nebo nahoře na galerce - opravdu chceme, aby bylo rovným způsobem v pracovním poměru zacházeno vždy a všude se ženami a s muži? Já se domnívám, že nikoli a že určitá ochrana, která je ženám poskytována v rámci pracovních vztahů, je správná a potřebná, a proto těmto ustanovením nerozumím.
Vrátím se již jen krátce k otázkám zákonného rozšíření nároku na dovolené na zotavenou. Nechci teď polemizovat o tom, zda je žádoucí, aby byl zvýšen tento nárok, a zda je to v souladu s úpravami v rámci států Evropské unie nebo Evropského společenství, chcete-li, ale pouze o tom, jakým způsobem je to prováděno. Zejména u zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají větší množství zaměstnanců, kteří jsou nižší věkové kategorie, to znamená, kteří dnes neměli onen zvýšený nárok na dovolenou v délce čtyř týdnů, dojde k tak zásadnímu zvýšení provozních nákladů a ztížení podmínek pro provozování jejich podnikatelské činnosti, že k němu nemůžeme podle mého názoru přistoupit, aniž bychom nějakým citelným způsobem kompenzovali zátěž, která je na ně tímto způsobem kladena. Kompenzace je podle mě představitelná např. formou snížení daňového zatížení a mnoha dalšími způsoby, ale ty je třeba provést zároveň s předkládaným vládním návrhem, zároveň s oním zatížením.
To je jedna ze zásadních věcí, která není napravitelná a spravitelná na půdě sněmovny a pro které je třeba se přiklonit k návrhu paní poslankyně Páralové na to, aby tento vládní návrh byl vládě vrácen k přepracování s tím, že je z mého pohledu žádoucí, aby ten nový návrh byl předložen parlamentu k projednání v době pokud možno blízké.
***