Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(Jednání opět zahájeno ve 14.40 hodin.)

Předseda PSP Václav Klaus: Vážení kolegové, je 14.40, a proto budeme pokračovat v jednání. Budeme pokračovat v přerušeném jednání o bodech 56 a 57, kterými jsou

a

Prosím, aby místa u stolku zpravodajů zaujal ministr kultury Pavel Dostál a zpravodaj pro prvé čtení poslanec Petr Pleva. K oběma návrhům v pátek 21. ledna vystoupil navrhovatel a zpravodaj a rozhodli jsme, že k těmto bodům obecnou rozpravu sloučíme. Poté jsme projednávání obou bodů přerušili. Otevírám tedy nyní tuto sloučenou rozpravu, do které se jako první přihlásil poslanec Ivan Langer.

Prosím pány kolegy o netelefonování.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, jsem přesvědčen o tom, že v rozpravě k zákonu o provozování rozhlasového a televizního vysílání dozajista zazní z různých stran různé argumenty. Předtím, než se ale pustíme do bezpochyby důležité debaty o jednotlivých problematických pasážích předloženého návrhu, považuji za nejvýš nutné připomenout samu povahu provozování rozhlasového a televizního vysílání a z ní vyplývající povahu předložené normy. Dílem jsem takto obecně hovořil již k tiskovému zákonu, dílem chci hovořit i k tomuto zákonu takto obecně i proto, že oba zákony mají obdobný charakter. Jde o regulační normy, jde o zásah instrumentů veřejného práva většinou do oblasti práva soukromého.

Jsem přesvědčen a řekl jsem to už v předcházející větě, že diskuse o mediální legislativě, a tedy i o tomto zákonu není ničím jiným než diskusí o míře vlivu veřejného práva na právo soukromé, není ničím jiným než diskusí o míře zasahování státu do soukromí osob, a to jak osob právnických, tak fyzických. Nesmí nám totiž v žádném případě uniknout fakt, že provozování rozhlasového i televizního vysílání není ve své podstatě ničím jiným než podnikáním soukromých subjektů na mediálním trhu. Výjimku v tomto ohledu tvoří média veřejnoprávní, která mají svá specifická postavení, která jim vedle zákonem vymezených specifických úkolů přiznávají i nepominutelnou výhodu v podobě příjmů z rozhlasových a televizních poplatků.

A právě z charakteru rozhlasového a televizního vysílání vyplývá, že tato diskuse je podle mě nejen diskusí odbornou, ale také diskusí politickou, neboť otázka vlivu státu - a v případě této normy nehovoříme o ničem jiném než o vlivu státu - na život osob, které žijí v tomto státě, je myslím základní tezí, která od sebe odděluje naprosto odlišná vnímání světa a společnosti, naprosto legitimní, ale přece jen rozdílné politické programy a východiska, se kterými vystupují jednotlivé politické strany.

Svět médií je podle mě světem soukromoprávních vztahů, do kterého stát zasahuje svými instrumenty práva veřejného, a podotýkám, spíše kvůli technologickým omezením než kvůli čemukoli jinému. Může-li člověk, který se hlásí k liberálnímu vidění světa, souhlasit s regulací, pak je to pouze tam, kde neexistuje svobodné a volné soutěžení, pouze tam, kde někdo oproti jinému požívá výsadního postavení, a je tudíž v nerovném stavu.

Základ diskuse nad mediální legislativou coby specifickými pravidly v této oblasti by se měl tedy odehrávat v hledání definice míry zasahování státu do ní. Je zcela logické, že míra zásahu státu se bude lišit podle typů médií, resp. podle stupně omezení existence svobodné soutěže mezi jednotlivými subjekty. Ze zmíněného ideového základu, o kterém jsem hovořil, pak zcela logicky, pochopitelně zcela legitimně, vznikají velmi odlišné přístupy zastánců a odpůrců jednotlivých ustanovení připravovaného zákona. Samozřejmě se také do připravovaného zákona promítají i všechny aspekty, které souvisejí s naším vstupem do Evropské unie.

Nyní mi dovolte několik poznámek ke konkrétním nedostatkům - z mého pohledu -předloženého zákona, jakkoli si myslím, že zákon, o kterém jsme jednali a který jsme měli možnost vidět v rámci příprav tohoto zákona, byl poměrně kvalitní, nicméně jeho výsledný produkt neodpovídá té materii, která byla diskutována a kterou jsme měli možnost vidět. Zde sdílím stejné překvapení jako zpravodaj, že to, co získalo podobu sněmovního tisku, se zásadním způsobem odlišuje od toho, co měl možnost projednávat poslanecký výbor nebo též mediální komise.

Jestliže jsem řekl nedostatky, pokusím se je stručně vyjmenovat.

1. Je to nadměrná regulace.
2. Omezování svobodného prostoru pro podnikatelské aktivity provozovatelů.
3. Neúměrné posílení postavení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
4. Nejasnost některých ustanovení. Mám teď na mysli např. licenční plán, prodloužení licencí apod.
5. Zavádění některých přežitých a v EU postupně přehodnocovaných evropských norem.
6. Nivelizace jednotlivých druhů vysílání.
7. Problematika sankcí.
8. Otázka regionálního a lokálního televizního vysílání.

K bodu prvnímu - nadměrná regulace. Už v průběhu prací na novém zákona zaznívala z řad pozorovatelů a mediálních expertů varování před nadměrnou regulací, která by nahradila poměrně liberální prostředí panující na českém mediálním trhu. Některé nedobré zkušenosti s aplikací stávajícího zákona z minula je sice potřebné a nutné brát v potaz, ale předložený návrh jen těžko zakrývá ambice svých tvůrců regulovat všechny a všechno.

Za druhé - omezování svobodného prostoru pro podnikatelské aktivity provozovatelů. Jak už jsem se zmínil, je provozování rozhlasového a televizního vysílání podnikáním. Jedná se navíc o podnikání, které vyžaduje poměrně značné finanční investice. Pokud skutečně chceme, aby se podnikání v oblasti médií rozvíjelo, nesmějí mu být kladeny zbytečné - zdůrazňuji zbytečné - překážky v podobě regulace nejrůznějších aktivit, počínaje omezováním svobodného přístupu na mediální trh některých subjektů a konče např. povinným podílem evropské produkce.

Markantní jsou zmíněné tendence zejména v části třetí zákona, která se týká oprávnění k provozování rozhlasového a televizního vysílání. Jsem přesvědčen, že možnost získání licence by měla existovat pro kterýkoli soukromoprávní subjekt, a to za rovných podmínek. Myslím, že záleží na schopnosti rady si své rozhodnutí v tomto smyslu obhájit. Nejsou-li některé subjekty omezeny obecně, myslím, že je není třeba podrobovat žádnému zvláštnímu režimu v tomto případě.

Předseda PSP Václav Klaus: Pane místopředsedo, já poprosím pány kolegy zde v této části sněmovny, aby opravdu šli konverzovat mimo tento sál.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane předsedo.

Je třeba znovu podle mě pečlivě zvážit, jakého charakteru mají být licenční podmínky. Zkušenosti - a myslím, že všichni, kteří se zabývají problematikou mediálního trhu, mi dají za pravdu - říkají, že přílišná specifikace programových a obsahových podmínek je záležitostí de facto ryze formální a de facto taktéž nevymáhatelnou. Navíc se domnívám, že je to zcela správné, neboť vysílání jako podnikatelská činnost je plně závislá na tržních principech, a tedy na principech nabídky a poptávky.

***