(14.30 hodin)
(pokračuje Gross)
A myslím si, že je dobrou zprávou pro celou ČR, že v tomto směru došlo k určitému sblížení, a domnívám se, i k pozitivnímu postupu zainteresovaných členů vlády, došlo k určité dohodě o mechanismu, jak zmíněné problémy odstranit. A pokud dojde k prodloužení lhůty k projednávání ve výborech, ke kterému se hlásím i já jako jeden z předkladatelů, tak si myslím, že můžeme zde ve sněmovně vyprodukovat zákon, který bude k obecné spokojenosti a posune ČR kupředu.
Nezbývá mi tedy na závěr říci nic jiného nežli to, že doufám, že se u tohoto zákona ukáže, že jsou zákony, jejichž obsah není politicky střetovou záležitostí, a že můžeme nad některými předlohami dosáhnout takového politického konsensu, který ukáže, že jsme schopni ne být jenom ve vleku událostí, ale jsme schopni také v některých oblastech být na čele toho dění, které dnes hýbe světem a hýbe Evropou.
Děkuji za pozornost a vřele se přimlouvám za to, aby byla prodloužena lhůta na 80 dní, resp. aby byla lhůta prodloužena tak, jak navrhoval zpravodaj, protože to má lépe spočteno nežli já, aby to vyhovovalo harmonogramu Poslanecké sněmovny. A doufám, že v tomto konání budeme úspěšní a závěr, který odsud vzejde, bude ku prospěchu tohoto státu.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Jen připomenu, že dále přihlášenými jsou kolegové Langer, Payne, Kvapil a Filip.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Nyní bude hovořit pan místopředseda Ivan Langer, připraví se pan kolega Payne.
Prosím, pane kolego.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové. Předstupuji před vás také jako jeden z předkladatelů zákona o elektronickém podpisu. A je to zákon, který by podle názoru předkladatelů měl výrazně přispět k tomu, co již avizoval kolega Mlynář, tedy otevření diskuse k tématu "Rozvoj informační společnosti", tj. společnosti, kde informace zpracovávané a přenášené moderními informačními a komunikačními strategiemi významným způsobem ovlivňují nejen ekonomický, ale i sociální, kulturní a koneckonců i politický vývoj celé civilizace. Tento fenomén, který hýbe celým vyspělým světem, se podle mého názoru prakticky poprvé stává předmětem diskusí na půdě zákonodárného sboru ČR.
Na úvod mi dovolte poněkud prozaičtější zamyšlení, které se váže k té části mé osobnosti, která je právníkem. Nemohu se totiž nevyjádřit k otázce vůbec našeho právního řádu, stylu, jakým náš právní řád reaguje na to, co se děje kolem nás. Právo totiž upachtěně dobíhá více či méně úspěšně realitu, která má vždycky náskok. Lidé dělají nějaké sofistikované podvody a my se snažíme vždycky vymyslet nějakou skutkovou podstatu, zatímco mezitím lidé vymyslí něco mnohem sofistikovanějšího. A tento návrh má poněkud větší ambici, než na první pohled vypadá. Snaží se nedobíhat jenom realitu, ale snaží se udělat několik krůčků směrem dopředu, snaží se otevřít prostor tak, aby byl nejenom v souladu s duchem doby, ale aby dokonce nemusel seznávat časté změny v průběhu toho, jak se mění společnost, jak se mění technologie, se kterými tato společnost pracuje.
Již jsem řekl, že svým způsobem tento návrh je návrhem převratným. Tato převratnost spočívá především z hlediska právních účinků, neboť díky tomuto zákonu, bude-li přijat, se rovnocennými stávají podpis vlastnoruční, klasický, s podpisem elektronickým. A takováto změna má skutečně historický charakter a jenom těžko bych v tuto chvíli vymýšlel nějakou paralelu.
Možná někdo řekne, proč vlastní zákon, jestli by nestačila prostá novela občanského zákoníku, která by konstatovala onu rovnoprávnost vlastnoručního podpisu s podpisem elektronickým. Také já jsem byl zastáncem této myšlenky, ale byl jsem vyveden z omylu, neboť nestačí pouze takovéto konstatování, takováto dílčí změna, ale je potřeba také stanovit technické parametry, a to stanovit způsobem neutrálním, tak aby se nevycházelo vstříc jedné skupině tvůrců a producentů informačních technologií a na straně druhé aby technické parametry byly stanoveny tak, aby se pokoušely v maximální možné míře předjímat technologický vývoj.
Již kolega Gross hovořil o tom, jaké mohou být praktické zkušenosti s aplikací takovéhoto zákona, resp. s tím, co tento zákon umožní. Hovořil o možnosti uzavírat smlouvu o povinném ručení v případě, kdy se pohybujete mimo území ČR - např. ze služebních důvodů, nebo jste na dovolené - a dobíhá vám termín, kdy musíte smlouvu uzavřít. Díky tomuto zákonu, díky elektronickému podpisu nebudeme muset telefonovat domů, nebudete muset končit svůj pobyt, budete moci z jakéhokoliv koutu této planety smlouvu o povinném ručení podepsat, resp. uzavřít, aniž by vám hrozila sankce ze strany pojišťovny nebo policie.
Myslím, že praktických výčtů, kde by mohl být elektronický podpis používán, je celá řada a nemá smysl je vypočítávat. Podstatné je to, že tento zákon má nejen rozměr ekonomicko-hospodářský, o kterém hovořil také jeden z nás předkladatelů, ale také ten praktický, každodenní a že může přinést usnadnění života prakticky každému, a nejen tedy renomovaným či v byznysu se pohybujícím osobnostem a podnikatelům.
Myslím, že je potřeba, abychom si uvědomili, že se nacházíme skutečně na prahu třetího tisíciletí a že svět se vyvíjí nesmírně dynamicky a že snad každý z nás má svoji představu, podléhaje onomu magickému datu o podobě společnosti ve třetím tisíciletí. Omlouvám se, ale chtěl bych využít této příležitosti k tomu, abych přednesl alespoň stručně svoji krátkou, stručnou vizi světa a společnosti ve třetím tisíciletí, vizi shrnutou do několika prostých a jednoduchých obrazů.
Tím prvním obrazem je svobodný člověk a svobodná společnost občanů. Představuji si, že člověk třetího tisíciletí bude člověkem maximálně svobodným, svobodným v tom nejširším slova smyslu. A proto také společnost bude založena na existenci svobodných, ekonomicky samostatných, za život svůj, své rodiny, obce i státu plně odpovědných jednotlivců. Ti jednotlivci budou využívat široký prostor, do kterého budou stát a jeho instituce zasahovat jenom v jasně definované, pokud možno minimální vymezené míře, a to pouze v oblastech, kde bude jeho vliv absolutně nevyhnutelný a nenahraditelný.
Obrazem druhým je debyrokratizovaná společnost, neboť stát a jeho instituce podle mne vyklidí velkou část oblastí, do které v tuto chvíli více či méně neúspěšně zasahují, a zbývající část agendy různých úřadů bude převedena na vnitřně propojený, všeobecně dostupný informační systém, na který bude připojena drtivá většina občanů.
Obrazem třetím je computerizovaná a informačně propojená společnost. Jsem přesvědčen, že drtivá většina domácností bude nejen vlastnit a bravurně ovládat počítač, ale bude také propojena internetem s nejrůznějšími úřady, institucemi, ochody, firmami, bankami, svými známými, ať již budou ve vedlejší ulici, či třeba na Novém Zélandu. Ideálem, přiznám se, možná prozatím jen těžko představitelným, je stav, kdy bude možné od firemního nebo domácího počítače vyřídit během několika málo minut záležitosti, které dnes trvají měsíce, během nichž je žadatel frustrován frontami, nevyhovujícími pracovními hodinami, neochotou úředníků, honěním od čerta k ďáblu a skutečností, že část úřadů, jednoduše řečeno, neví, zda levá ruka ví, co dělá ta pravá. Dílem o tom mluvil také zpravodaj a myslím si, že skutečně nepříliš vzdálenou realitou je doba, kdy bude možno podávat např. daňová přiznání bez potupného čekání v různých frontách na finančních úřadech.
Obrazem čtvrtým je občan, člověk s jednou univerzální magnetickou kartou. Namísto desítek občanských, řidičských, jiných průkazů, rodných listů, pasů, karet, kartiček bude mít každý člověk jednu univerzální a proti zneužití důkladně chráněnou magnetickou kartu, kterou bude předkládat, resp. vkládat do čtecích strojků, při vstupu do zaměstnání, při prokazování totožnosti policii, při přechodu hranic, na finančním úřadě či při manipulaci s vlastními prostředky v bance. Odpadne tak zdlouhavé ověřování nejrůznějších dokladů, vydávání nekonečných a stále dokola chybně vyplněných formulářů. Obdobně tomu bude při vydávání živnostenských listů, stavebních povolení apod.
***