(11.20 hodin)
(pokračuje Brtnický)
Skutečnost, že události odehrávající se na našem území po 29. září 1938 již neměly s demokratickým uspořádáním nic společného, byla vyjádřena rovněž v dekretech prezidenta republiky, na které se odvolává i navrhovatel zákona.
Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1945 Sb., o obnovení právního pořádku, vymezil dobu nesvobody počínaje dnem 30. září 1938, když v čl. 1 odst. 2 stanovil, že dobou nesvobody je doba ode dne 30. září 1938 až do dne, kdy bude určen vládním nařízením. Nařízením vlády z července 1945 byl dnem ukončení doby nesvobody stanoven 4. květen 1945. Stejně tak dodnes platný zákon č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody, ve znění zákona č. 82/1948 Sb., vymezuje v § 3 dobu nesvobody jako dobu ode dne 30. září 1938 do dne 4. května 1945.
Navrhovatel zákona zahrnuje do doby nesvobody i dobu mezi léty 1945 až 1948, tedy dobu vzniku výše zmíněných právních předpisů. I toto vymezení je v rozporu s dosavadním chápáním a právním vyjádřením jak konce doby první nesvobody, tj. 4. květen 1945, tak i počátek druhé doby nesvobody, tedy doby vlády komunistického totalitního režimu.
Všechny právní předpisy přijaté po listopadu 1989 ohraničují počátek této druhé doby nesvobody dnem 25. února 1948. Jsou to zákon 480/1991 Sb., o době nesvobody, zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, restituční zákony, zejména zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů, a zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Dámy a pánové, přijetí senátního návrhu zákona o Památníku doby nesvobody 1939 až 1989 by podle mého soudu zpochybnilo neplatnost právních aktů a skutků z nich vyplývajících, dnem 29. září 1938 počínaje, a naopak by zpochybnilo platnost právních předpisů, skutků a událostí z nich vyplývajících v období od 4. května 1945 do 25. února 1948, mj. i těch, kterých se navrhovatel v předloze dovolává. Schválením tohoto zákon aby byla vytvořena přesně taková situace, aby mohla být naplněna slova obsažená v důvodové zprávě předlohy: "Celkový nezájem je živnou půdou pro historický revizionismus, tedy ideologicky motivované pokusy o potlačení historických faktů a jejich nahrazení polopravdami či smyšlenkami."
Dámy a pánové, přijetí tohoto zákona by na jedné straně znamenalo zřízení velmi drahé a k již existujícím ústavům duplicitní instituce a na straně druhé revizi právního a historického pohledu na výše zmíněná časová období v letech 1938 až 1939 a v letech 1945 až 1948. Vzhledem k tomu, že senátní návrh zákona o zřízení Památníku doby nesvobody 1939 až 1989 není v souladu s naším platným právním řádem, navrhuji jeho zamítnutí v prvním čtení. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Brtnickému. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám tři písemné přihlášky. Jako první pan kolega Jan Zahradil, druhý pan kolega Jičínský, třetí pan kolega Filip.
Nyní bude hovořit pan poslanec Jan Zahradil. Prosím, pane kolego.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, já bych nerad zpochybnil dobrou vůli a ušlechtilé úmysly, kterými byli zcela jistě vedeni předkladatelé tohoto návrhu zákona, ale musím se přiznat, že i já mám velmi silné pochybnosti nad některými jeho ustanoveními. Rád bych tyto pochybnosti pojal z hlediska člověka, který se v Poslanecké sněmovně zabývá především zahraniční politikou a který se proto pokouší domýšlet zahraničněpolitické důsledky, které by přijetí tohoto návrhu zákona mělo pro Českou republiku a pro její národní zájmy.
Problém, který mám s tímto návrhem zákona, se týká jednak jeho názvu, jednak odst. 4 a odst. 5 § 1 tohoto návrhu. Jde tedy o časové vymezení tzv. doby nesvobody a jde o to, co se onou nesvobodou rozumí.
Já myslím, že se bez problémů shodneme na nesvobodě v době nacistické okupace a že se bez problémů shodneme na nesvobodě v době čtyřicetileté vlády komunistického režimu, protože všechny atributy nesvobody byly bezpochyby v obou těchto údobích zcela splněny. Otázkou pro mne zůstává období tří let mezi lety 1945 a 1948, o kterých se naštěstí už deset let v České republice, dříve v Československu, může svobodně diskutovat, na které je možno vyjadřovat různé názory, a také se tak děje, ale přece jen má určité právní důsledky, které jsou dodnes závaznou součástí českého právního řádu, a jejich jakkoli symbolické vynětí nebo zpochybnění by bezpochyby vedlo k zahraničněpolitickým důsledkům, které by pro Českou republiku nemusely být zrovna příznivé.
Mám pocit, že v interpretaci tohoto tříletého údobí let 1945 až 1948 se v posledních letech velmi výrazně prosazuje pouze jedna názorová škola, která má velmi silnou oporu v médiích, zejména v některých médiích, a která toto tříleté období interpretuje velmi jednostranně.
Jsem ochoten souhlasit s tím, že bezesporu období 1945 až 1948 nebylo obdobím plnokrevné demokracie, že to bylo období demokracie velmi limitované, že to bylo období, v němž byly uměle a násilně zakázány některé politické strany, že to bylo období, v němž se sbíraly síly k tomu, co později vyvrcholilo komunistickým převratem v únoru 1948. Ale domnívám se, že explicitní zařazení tohoto tříletého období do tzv. doby nesvobody by mohlo vést přesně k těm důsledkům, které tady zmínil už můj předřečník, tzn. ke zpochybnění některých právních norem, které Česká republika opakovaně zařadila mezi normy, které přestože mohou být považovány za tzv. vyhaslé, nemohou být retroaktivně zneplatněny.
Já jsem přesvědčen, že kdybychom sami přijali takový zákon, kde bychom sami sobě definovali, že toto tříleté období bylo obdobím nesvobody, že bychom tím skutečně dali velmi silný argument do ruky těm kruhům, které se pokoušejí o něco, co bych nazval revizionistickou dezinterpretací českých dějin. Jakkoli je mi jasné, že tento pojem a toto adjektivum, které jsem použil, má a může mít, může v někom vzbuzovat poněkud negativní souvislosti, tak já bohužel na jiné adjektivum nepřicházím.
Byl jsem připraven hovořit tu o tom, že ona názorová škola, která toto období interpretuje oním velice jednostranným způsobem, se v poslední době prosazuje v české historické obci, prosazuje se v českých intelektuálních kruzích. Byl jsem připraven hovořit tu o tom, že existují jiné názorové skupiny, především historiků, které této názorové skupině plně oponují a kteří bohužel nemají takový přístup do médií, jako má např. pan Rudolf Kučera nebo pan Bohumil Doležal nebo pan Emanuel Mandler.
***