(12.10 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Ukazuje to nejen příklad sousedního Německa, kde na politickou praxi měly i vazbu historické knížky Ernsta Nolteho, mimochodem teď diskutovaného a vydávaného i u nás, ale je tomu tak i v naší zemi. Jako třeba Česko-německá deklarace měla určitý svůj základ v práci společné komise historiků, tak i vlastně tento návrh vychází z diskusí, které byly na osmém sjezdu historiků v Hradci Králové, kde právě byla jedna z nejpalčivějších otázek periodizace dějin. A tvrdím, že právě ti zkušenější, starší a publikačně způsobilejší historikové, jako profesor Kvaček, napadli tezi, se kterou přišla nová historická majorita, především mladších ambiciózních historiků. Dá se říci, že i tam panuje dnes jakási výlučná majorita, která rozhoduje o všem, mluví jménem historické obce a z historické obce spoustu lidí vlastně vylučuje. Domnívám se, že tedy to vůbec není věc, která je nevinná, protože lidé, kteří patří do této historické majority, tak vlastně i vytvářejí učebnice a přes ně formují názory mladých lidí.
Konečně poznámka poslední - jestliže se hovoří o pomnících, památnících něčeho - každá doba má své památníky. Myslím, že dnešní doba je zralá pro to, aby památníkem např. byly prázdné továrny, kde jako jediný zdroj uplatnění se objevují rockové koncerty.
Děkuji vám. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji kolegovi Ransdorfovi. Nyní bude hovořit pan kolega Miloslav Kučera starší, připraví se pan kolega Marek Benda. Prosím, pane kolego.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážený pane předsedající, vážený pane senátore, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, když jsem se poprvé doslechl o tom, že se připravuje senátní návrh na zřízení památníku nesvobody, myslel jsem si, že naši ctihodní kolegové chtějí a hledají uplatnění buď pro nějakou nevyužitou historickou budovu v centru Prahy, do níž by byly soustředěny určité typy dokumentů z historie českého národa, anebo že dokonce chtějí vypsat veřejnou soutěž na to, abychom v Praze měli jednu hezkou sochu v nějakém pěkném přírodním prostředí navíc. Když jsem se seznámil potom se zněním tohoto návrhu, tak jsem ke svému překvapení zjistil, že se nejedná o památník, ale že se jedná o instituci, že naši kolegové nám navrhují zřídit nový úřad. Proto jsem velmi pozorně naslouchal panu senátoru Žantovskému při jeho vystoupení v Poslanecké sněmovně, protože jsem chtěl vědět, jak to s tím úřadem vlastně myslí. A rád bych, kdybych v případné diskusi mohl dostat odpověď na několik otázek, jako kupříkladu, proč musí být zřizována obecně prospěšná společnost zákonem, aby vznikla celonárodní instituce.
Já si opravdu upřímně nejsem jist, zda celonárodně je to období, které pan senátor Žantovský vyjmenoval, vnímáno jako období nesvobody. A není-li vnímáno celonárodně, pak si nejsem jist, jestli by měla vzniknout celonárodní instituce, byť se bude nazývat obecně prospěšnou společností. Nebudu se tady pouštět do úvah, jak moc je taková instituce obecně prospěšná. Ale pak si opravdu myslím: i kdyby měla taková společnost vzniknout, proč má být zřizována zákonem a Poslaneckou sněmovnou?
Zakladatelem obecně prospěšné společnosti může být např. Ministerstvo kultury. Já vím, že pan ministr Dostál má dost starostí se svými příspěvkovými organizacemi, které řídí, a že se bude snažit je v rámci reformy veřejné správy od ministerstva převést někam úplně jinam, že má dost svých starostí s obecně prospěšnou společností Pražské jaro, takže asi nebude tímto mým návrhem nadšen.
Obrátil bych se tedy možná na ministra školství, jestli by nechtěl nějakou takovouto obecně prospěšnou společnost, která by se mohla zabývat třeba historií a v rámci výuky dějepisu na našich základních a středních školách poskytovat výchovně vyučovacímu procesu poznatky.
Možná že i pan ministr vnitra Grulich by našel pro takovouto obecně prospěšnou společnost místo a že by tím třeba přispěl buď k rozšíření Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování, nebo že bychom měli dvě takovéto obecně prospěšné společnosti. Prostě určitě bychom mohli v tomto směru uvažovat dál a dál, ale já si opravdu nejsem jistý, jestli musíme zřizovat další podobné celonárodní instituce.
Diskuse na historické vymezení v letech 1939 až 1989, té už jsme tady slyšeli hodně. Já si myslím, hovoříme-li o době nesvobody - a nechci tady fušovat do řemesla kolegu Marešovi ani kolegu Martínkovi, jsou to jistě odborníci v tomto směru daleko větší - já osobně jako dobu nesvobody, a ona tak byla označena v české historii, vnímám daleko více dobu temna. Já takto daleko více vnímám dobu po bitvě na Bílé hoře, násilnou rekatolizaci české společnosti a její poněmčení, které v určité době vedlo až k tomu, že málem zmizel český jazyk jakožto jazyk tohoto národa a že nechybělo mnoho a možná jsme tady v této Poslanecké sněmovně mluvili jazykem úplně jiným. To je pro mě také doba nesvobody.
Nebudu tady mluvit o mezinárodním kontextu v době, kdy směřujeme do Evropské unie, udělal to za mne pan ministr Dostál, udělali to tady jiní, ale zajímala by mě ještě jedna věc. I kdybych vzal za svou, jako že nechci, myšlenku, která tady jako dobu nesvobody označuje 50 let a klade vedle sebe rovnítko režimu nacistického a režimu komunistického, chtěl bych se zeptat pana senátora Žantovského, jak bude v rámci této doby nesvobody řešit období nacistické okupace, kdy - a kolegové, přiznejme si to v rámci objektivity upřímně - proti této nesvobodě bojovali velmi výrazně, a to se nedá z historie českého národa vymazat, i členové Komunistické strany Československa, kteří v tomto období také dokázali položit život za svobodu českého a slovenského národa.
Jak v tomto památníku nesvobody budeme tedy tato dvě období směšovat, jak je budeme, pane senátore, řešit? Přesto přese všechno vím o jednom památníku, pro který se v tuto chvíli hledá širší uplatnění - je to památník na Vítkově. Možná, když už máme budovu, když už máme areál, že bychom mohli v rámci hledání uplatnění tohoto památníku najít také možnost, jak objektivně historicky zkoumat období nesvobody českého národa, ale asi ne v tom vymezení, jak to činí senátní návrh.
A dvě drobné poznámky na závěr už budou možná méně emotivní, přesto je musím říci, neb ta jedna z nich se týká mé původní profese. Obecně prospěšná společnost, celonárodní instituce, památník nesvobody by měl mít náklady cca 20 milionů ročně. Nevím, kolik by v ní sedělo zaměstnanců, ale asi moc ne, kteří by v teple, v pohodě a v klidu zkoumali a pracovali s historickými materiály, o jejichž všeobecném využití a použití si troufám pochybovat. Za těch 20 milionů ročně, dámy a pánové, se dá pořídit provoz jednoho slušně vybaveného středně velkého činoherního divadla, abych byl konkrétní, tak třeba Východočeského divadla v Pardubicích. Pan ministr kultury jistě ví, kolik milionů mu chybí na program podpory regionálních divadel. Pan ministr kultury jistě ví, kolik mu chybí milionů na program podpory symfonických orchestrů. Možná, že bychom je dokázali v této souvislosti využít smysluplněji.
Pan senátor Žantovský hovořil o tom, že tento památník by měl být v podstatě úřadem pro zkoumání doby nesvobody. Já jsem pro, ať vznikne úřad pro zkoumání dob i nesvobody. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji kolegovi Kučerovi a nyní, příjemné překvapení, poslední písemně přihlášený do rozpravy, pan kolega Benda.
***