(14.30 hodin)
(pokračuje Kavan)
Rád bych, vážené poslankyně, vážení páni poslanci, na tomto místě nejprve připomenul, že zahraničněpolitická koncepce české vlády, která byla vzata na vědomí velkou většinou i touto sněmovnou, vychází z podepsaných a ratifikovaných závazků České republiky v oblasti nešíření a zákazu jaderných, chemických a biologických zbraní. Koncepce velmi explicitně zdůrazňuje zájem České republiky na dodržování mezinárodních smluv a na posilování kontrolních režimů, jejichž účelem je snižování stavů, kontrola technologií a výroby, zabránění šíření a nakonec likvidace zbraní hromadného ničení.
Pokud jde o bezpečnostní rozměr návrhu předkládaného zákona, podotýkám, že odráží zásadní hledisko, kterým se Ministerstvo zahraničních věcí České republiky rovněž řídí, totiž respektování závazků a politických priorit v rámci euroatlantických struktur, jejichž je Česká republika v případě NATO aktivním členem, anebo se nachází v pokročilém stupni procesu, jehož výsledkem má být plná integrace České republiky do Evropské unie.
Nemusím podotýkat, že tato politika - a to zdůrazňuji - je národním zájmem České republiky a je prioritou vlády České republiky.
Ministerstvo zahraničních věcí se otázkou vývozu technologií pro jadernou elektrárnu Búšehr zabývá již více než rok a snaží se ve svých stanoviscích k této otázce o maximálně objektivní a odpovědný přístup, který přihlíží ke všem jednotlivým aspektům celého problému. Jako představitel Ministerstva zahraničních věcí, resortu zodpovědného občanům této země za zahraniční politiku této země, mohu s klidným svědomím říci, že jsme velmi pečlivě analyzovali zahraničněpolitické a bezpečnostní dopady jak návrhu tohoto zákona, tak i případného vývozu technologie pro jadernou elektrárnu Búšehr. Stejně tak jsme brali v úvahu i obchodně-ekonomické zájmy České republiky a proexportní principy naší zahraniční politiky. V pozadí nezůstaly ani citlivé otázky sociální, které s celým problémem úzce souvisejí.
Je třeba opakovaně zdůraznit, že příslušné resorty včetně Ministerstva zahraničních věcí se otázkou vývozu pro jadernou elektrárnu Búšehr zabývaly od samého počátku vzniku celého případu v únoru loňského roku. Ministerstvo zahraničí zaujalo k celému případu principiální a v průběhu celé této doby neměnný postoj, jehož obsahem bylo odmítnutí realizace tohoto vývozu s tím, že existují konkrétní rizika jeho zneužití pro vývoj zbraní hromadného ničení. Ministerstvo zahraničních věcí přitom vycházelo jak z konkrétních poznatků k danému případu, tak ze zásad vyplývajících z koncepce zahraniční politiky schválené vládou České republiky. Byli jsme si přitom vědomi skutečnosti, že se jedná o vývoz do země, které se nedotýkají mezinárodní sankční režimy a která v civilním segmentu svého jaderného programu spolupracuje s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.
Na druhé straně jsme si však byli vědomi faktu, že doba, kdy byla jaderná energetika, její vývoj a výzkum, předmětem zájmu a aktivní činnosti pouze menšího okruhu zemí, je již dávno pryč. V posledním desetiletí se objevují stále země usilující o vlastní programy vývoje a výroby jaderných zbraní a jejich nosičů. V nedávné době jsme byli dvakrát svědky takového vývoje, završeného zkouškami jaderných náloží.
Země aspirující na vývoj a výrobu jaderných zbraní se přitom často opírají o rozsáhlý, a jejich ekonomickému potenciálu zcela neodpovídající jaderný program, kterému navenek dominuje jeho civilní část. Je přitom nutno konstatovat, že existující mezinárodní mechanismy, ale i příslušné mezinárodní instituce, jejichž úkolem je kontrolovat a zamezovat šíření technologie určené pro rozvoj jaderného programu v rizikových oblastech, v určitých případech na(mají?) hranice své účinnosti. Znepokojuje nás to, neboť životním zájmem naprosté většiny zemí mezinárodního společenství je zamezení jakýchkoli konfliktů vedoucích k riziku použití zbraní hromadného ničení.
V této souvislosti bych rád zdůraznil, že koncipování českého postoje vycházelo od samého počátku z národních zájmů této země a nebylo ovlivňováno zvenčí, jak se snaží tvrdit někteří naši kritici, naposled pan poslanec Vymětal. Je stejně tak pravdou, že Česká republika jakožto aktivní a odpovědný člen aliance a země usilující o členství v Evropské unii konzultovala s ohledem na specifiku a složitost tohoto problému tuto otázku s řadou spojeneckých zemí. Výsledky této výměny názorů nás pouze utvrdily ve správnosti zaujatých stanovisek. Přijatý postoj České republiky je příznivě hodnocen nejen bezprostředními spojenci České republiky a v širším zahraničněpolitickém rámci upevňuje prestiž České republiky.
V této souvislosti mi dovolte připomenout, že s jedinou, s jedinou výjimkou existuje mezinárodní konsensus ve věci vývozu materiálu a technologie pro jadernou elektrárnu Búšehr. Celá řada zemí včetně našich spojenců, které byly předmětným projektem osloveny, svoji účast na tomto projektu odmítla. Mezi devatenácti státy, které byly osloveny a nabídku odmítly, je např. nejen Francie nebo Německo, ale i Ukrajina nebo Čína.
Státní správa měla zájem, aby věc byla řešena v rámci existujících právních mechanismů, např. použitím zákona č. 21/1997 Sb., o kontrole, vývozu a dovozu zboží a technologií, podléhajících mezinárodním kontrolním režimům. To se však ukázalo jako velmi komplikované a v praxi dokonce nemožné vzhledem k charakteru technologie, kterou zákon, který se v této věci opírá o tzv. Wassenaarská ujednání obsahující klauzuli catch all, explicitně nepostihuje. Výklad této klauzule se liší i podle názoru jednotlivých členských zemí a v závislosti na tom, o jakou zemi se jedná.
Je samozřejmě na jedné straně pravdou, že vzduchotechnika samotná není nebezpečná. Stejně tak ale na straně druhé může být nezbytným komponentem pro provoz zařízení, které v důsledku může být využito v souvislosti s vývojem jaderných zbraní.
Zákon nyní předkládáme Poslanecké sněmovně ve stavu legislativní nouze po vyčerpání všech možností, kterými exekutiva disponuje. Vede nás k tomu také to, že výrobce technologií opakovaně a veřejně vyjadřuje svoji připravenost technologii odběrateli dodat. Stát je přitom povinen ukončit správní řízení ve lhůtách daných zákonem a gestor tohoto řízení, Ministerstvo průmyslu a obchodu, trvá na svém stanovisku, že technologie není licencovanou položkou, a tudíž nemůže jejímu vývozu zabránit.
Již v roce 1999 se nám v průběhu jednání s jinou společností podařilo dosáhnout porozumění a tato společnost od vývozu sama ustoupila.
***