(14.10 hodin)
(pokračuje Mareš)
Dovolte, abych v tuto chvíli pronesl ještě krátkou poznámku k této záležitosti.
Domnívám se, že vše podstatné bylo v zásadě k tomuto návrhu zákona řečeno již v prvním čtení. Chtěl bych k tomu dodat ještě jednu věc.
Když jsem zde vystupoval v prvém čtení, hovořil jsem především o těch funkcích instituce, která by na základě navrhovaného zákona měla vzniknout, které se vztahovaly ke zkoumání daného období. Domnívám se, že je vhodné dodat také něco k další funkci této instituce, tj. k funkci informační.
V současné době jsme prakticky dennodenně konfrontováni s kroky, které směřují k méně či více zastřené propagaci nejrůznějších totalitních ideologií nebo k obhajobě nejrůznějších totalitních režimů. Na pultech našich knihkupectví leží v tuto chvíli Hitlerův "Můj boj", v nejbližší době se můžeme dočkat toho, že na nich bude ležet např. Stalinova edice "Stručných dějin Všeruské komunistické strany bolševiků", mohou se objevit i další podobné publikace. Velice často máme k dispozici články v periodicích vydávaných naší radikální levicí, které nepokrytě obhajují předcházející komunistický režim, napadají politické vězně, systematicky zkreslují nejrůznější období našich moderních dějin.
Jaké nástroje máme k dispozici, abychom těmto snahám čelili? Jsou to pouze nástroje represivní. Naříkáme pak tady z tohoto místa či v tisku nebo v jiných médiích nad tím, že nejsme schopni tyto represivní nástroje uplatnit. Bavíme se o tom, zda zakázat vydávání té či oné knížky, zda zastavit vydávání toho či onoho periodika, zda potrestat ty, kteří postupují tak, jak jsem před chvílí zmínil.
Ale nemáme k dispozici žádné aktivní nástroje. Ano, Hitlerův Mein Kampf vychází v podobě, která je myslím pro nás pro všechny zcela nepřijatelná. Ale nemáme k dispozici žádný nástroj, aby vyšel skutečně tak, jak vydavatel tvrdí, že bylo jeho úmyslem, tj. jako plně okomentovaný historický pramen, který by čtenáři umožnil se s ním seznámit v širokém kontextu veškeré hrůzy, kterou tato kniha reprezentuje. Abychom takovýto nástroj k dispozici měli, k tomu má sloužit vám předložený návrh. A já doufám, že se nám podaří najít řešení, abychom tento nástroj mohli co nejefektivněji používat.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče.
Vítám mezi námi ještě pana senátora Michaela Žantovského.
Otevírám nyní obecnou rozpravu, do které mám jako první přihlášenou paní místopředsedkyni sněmovny Buzkovou, poté zde mám přihlášky pana poslance Tomíčka, Franka, Zahradila a Jičínského. (Hluk v sále.)
Prosím všechny kolegy, kteří mají v úmyslu sledovat průběh rozpravy, nechť tak činí. Ti, kteří mají jiný záměr, nechť ho realizují, ale mimo tento jednací sál.
Prosím, paní místopředsedkyně, máte slovo.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážený pane předsedající, členové vlády, pane senátore, kolegyně a kolegové. Senátní návrh zákona o Památníku doby nesvobody je bezesporu veden chvályhodnou snahou zajistit, aby nedávná minulost poznamenaná hnědou a rudou totalitou nebyla zapomenuta. Podporovala bych každé věcné úsilí, které by vedlo k vytvoření instituce, jež by byla nadána dostatečnými prostředky odbornými, zákonnými i finančními a jejímž posláním by bylo dobu komunistické i nacistické nesvobody nestranně studovat. Návrh, který nyní přednesu, se mi proto nebude přednášet snadno, nicméně jsem přesvědčena, že Poslanecká sněmovna by měla předložený senátní návrh zamítnout.
Před několika lety jsem vystupovala z podobných pozic proti zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, před dobou poměrně nedávnou proti změně trestního zákona, který by kriminalizoval oběti drogové závislosti. V obou případech byl můj postoj veden tím, že dobrý záměr, vyjádřit potřebnou míru odstupu od právního řádu socialistického Československa v prvním případě a nalézt legislativní prostředek, který by pomohl dostat drogy z ulic, byl v obou případech vyjádřen tak špatnou formou, že zákon v obou případech nejenže neřešil to, co řešit chtěl, ale bez záměru svých tvůrců přinášel nezamýšlené, bohužel však předvídatelné důsledky. V případě změny trestního zákona důsledky, které přinesly již nejméně jedno zcela zbytečné zmaření lidského života.
Ze stejných důvodů vystupuji i dnes. Pevně věřím, že definice let nesvobody v odstavci 1 § 5 nebyla přijata autory zákona s nějakým postranním úsmyslem, ale pouze z neznalosti. Právě tak považuji za důsledek pouhé neznalosti zcela nevhodnou právní formu zřizované instituce. A podobně si myslím, že při vyjadřování vztahu předpokládané obecně prospěšné společnosti k orgánům státní správy a samosprávy a k archívům bylo při práci pouze neumění, a nikoli nějaký zvláštní záměr.
Mimo to, jmenovala-li jsem prostředky, kterými by měla být jmenovaná instituce Památníku nesvobody vybavena, nejmenovala jsem náhodou na prvním místě prostředky odborné. Máme v této zemi odborníky a pracoviště, kteří a která se danou problematikou zabývají na příslušné, a pokud to mohu posoudit, vysoké úrovni. Avšak právě proto, že tato pracoviště fungují, mají své vědecké jméno a své programy, pochybuji, že by bylo vhodné, aby právě ona byla zdrojem toho nejnezbytnějšího pro ustanovení podobného pracoviště, kvalitních odborníků.
Předpokládala bych, že předkladatel podobného zákona doprovodí důvodovou zprávu výsledky diskuse s příslušnými vědeckými obcemi a alespoň náznakem toho, jak by bylo možné daný problém řešit.
Z těchto důvodů a celé řady dalších, které zde pravděpodobně přednesou někteří mí další kolegové, navrhuji Poslanecké sněmovně, aby tento návrh zamítla.
Přestože navrhuji zamítnutí tohoto návrhu, chci ujistit předkladatele, že navrhnou-li oni nebo kterýkoli jiný subjekt, který je nadán zákonodárnou iniciativou, předložení nového zákona, který by legislativně kvalitní formou vyjádřil vůli Parlamentu České republiky ustanovit instituci zabývající se studiem doby nesvobody, budu ráda diskutovat nad takovouto předlohou, aby se našel způsob, jakým takovýto návrh přijmout. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní místopředsedkyně. Dalším přihlášeným je pan poslanec Tomíček, připraví se pan poslanec Zahradil.
Poslanec Rudolf Tomíček: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo vlády, páni ministři, dámy a pánové. Na začátku bylo řečeno, že kolem tohoto návrhu zákona bylo hodně řečeno již v prvním čtení, a že je tedy zbytečné některé věci opakovat. Já si myslím, že některé věci je nutno opakovat neustále a připomínat, zrovna tak jak to myslí v podstatě v tom dobrém slova smyslu i návrh tohoto zákona.
***