(11.00 hodin)
(pokračuje Páralová)
Tato zkrácená pracovní doba je uplatňována nejen ve směnných provozech, ale podle kolektivních smluv ve značném množství podniků, a to obvykle bez souvislosti s určitými obtížnějšími pracovními podmínkami.
Striktní uplatnění zásady, že pracovní doba zaměstnance pracujícího v noci nesmí zásadně překročit 8 hodin ve směně, vyvolá značné potíže v řadě odvětví, např. ve zdravotnictví, sociální péči, energetice, dopravě, zemědělství a v dalších. Přitom vládní návrh vůbec nevyužil možnosti výjimek uvedených v čl. 17 Směrnice Rady Evropské unie č. 93/104, o určitých aspektech organizace pracovní doby.
Protože zákoník práce poskytuje zaměstnancům pracujícím v noci odpovídající ochranu v § 37 odst. 1 e) a f), § 99, ale i v § 153 v odst. 1 a 2, je v naší legislativě de facto vyhověno požadavkům směrnice na určitou kompenzaci požadovanou v čl. 17 v odst. 2 a 3.
Dále se dokonce navrhují změny, které směrnice Evropských společenství ani úmluvy Mezinárodní organizace práce vůbec nepožadují, např. omezení pracovní pohotovosti na 400 hodin ročně, což vyvolá zbytečné problémy ve zdravotnictví, energetice apod.
Úprava podmínek uzavírání pracovního poměru na dobu určitou, tak jak je nově navržena, nic pozitivního nepřináší. V minulosti bylo učiněno několik pokusů, aby bylo zamezeno zneužívání pracovních poměrů na dobu určitou, a vždy se v praxi úprava obcházela. Bude tomu tak zcela určitě i v případě přijetí vládního návrhu. Bylo by lepší vyjádřit požadavek, že doba, na kterou je pracovní poměr uzavřen, by měla být přiměřená jeho účelu. Jde o to, aby zbytečně nebyla omezována smluvní volnost tam, kde to není podstatné.
Zemědělské odbory, které se marně domáhají na ministerstvu, aby s nimi bylo jednáno jako s ostatními odbory, se nyní obrátily na poslance ve věci zneužívání § 32 zákoníku práce k opakovaným několikatýdenním pracovním poměrům, které jsou sjednávány jen ústně, stejně jako jsou poměrně časté případy zaměstnávání pokladních a jiných zaměstnankyň v supermarketech na opakované tříměsíční pracovní poměry.
V návrhu novely se stanoví, že pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat nebo dohodou prodloužit jen z vážných provozních důvodů na straně zaměstnavatele, spočívajících v organizaci nebo charakteru práce, nebo na základě odůvodněné písemné žádosti zaměstnance. Praxe však ukazuje, že kdo chce být zaměstnán, klidně podepíše, že chce pracovní poměr na dobu určitou, jestliže to zaměstnavatel vyžaduje.
Kromě toho je nutno vidět, že nová formulace by mohla být na újmu zaměstnanců. Vždyť např. důchodci jsou zaměstnáváni na dobu určitou. U nich nejde ani o vážné provozní důvody, ani o charakter práce.
Odborníci na pracovní právo se domnívají, že řešení otázky pracovních poměrů na dobu určitou by prospělo vypuštění odst. 2 § 30 novely a převzetí ustanovení o simulovaných a zastřených právních úkonech z občanského zákoníku. Taková ustanovení v zákoníku práce od samého začátku jeho působnosti chybějí.
Vypuštění odst. 2 § 30 novely by odstranilo pochybnost, zda toto ustanovení není v rozporu s čl. 26 odst. 1 listiny, což je základní právo na svobodnou volbu povolání, a čl. 2 odst. 3 listiny, tedy právo činit, co není zákonem zakázáno, a také s čl. 6 odst. 1 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, podle něhož každý má právo na příležitost vydělávat si na živobytí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušná opatření k ochraně tohoto práva.
Omezení uvedených základních práv by mohlo být v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 4 listiny. Při stanovení omezení má být šetřeno podstaty a smyslu základních práv.
Předkladatel se odvolává na Směrnici Evropských společenství č. 70/1999 týkající se Rámcové dohody o práci na dobu určitou. Zde se mj. praví, že dohoda má na zřeteli potřebu zlepšit požadavky sociální politiky, zvýšit konkurenční schopnost ekonomiky a vyhnout se ukládání administrativních, finančních a právních zábran způsobem, který by byl na překážku zakládání a rozvoji malých a středních podniků. Naše novela zákoníku práce se tím ale vůbec neřídí a činí pravý opak toho, co požaduje tato moderní směrnice z roku 1999.
V novele zákoníku práce v současné době velmi chybí možnost dohodnout tzv. konkurenční ujednání. V tomto smyslu předložím v podrobné rozpravě pozměňovací návrh. Jedná se o jednu z nejdiskutovanějších a nejproblematičtějších otázek pracovního práva. Tuto právní úpravu praxe velmi postrádá. Jde o ujednání, která jsou v souvislosti s výkonem určitých funkcí a povolání v zemích Evropské unie obvyklá. V navrženém ustanovení § 72, který předložím, je využito nálezu Ústavního soudu České republiky 192/1995, který zmíněná ujednání připustil s ohledem na potřebu zachování rovnosti v právu podnikat vyplývající z čl. odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nemůžeme trvale strkat hlavu do písku. Požaduje to odborná veřejnosti i teoretická fronta. Oslabujeme pozici našich firem na trhu práce. Tím, že v současné době není tato věc právně upravena, vyskytují se ve firmách různá řešení odvolávající se na občanský zákoník, která jsou často na hraně zákona nebo nezákonná.
Při projednávání ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví poslanci do předlohy výrazně zasáhli. Byl přijat návrh na zvýšení základní výměry dovolené na 5 týdnů. Též se tím zvyšuje dovolená státních zaměstnanců na 6 týdnů. Uspěl i návrh, podle něhož bude dovolená učitelů, včetně ředitelů škol, činit dokonce 10 týdnů. Prošel i návrh zdravotnických odborů LOK, který si poslanci osvojili a který zní následovně: "Zaměstnanci, k výkonu jejichž práce je vyžadováno stálé doplňování kvalifikace formou celoživotního vzdělávání, mají nárok každý rok na jeden týden další dovolené za účelem celoživotního vzdělávání, pokud je toto sjednáno v kolektivní smlouvě." Usnesení výboru je ukázkou nezodpovědného populismu.
Návrh na dovolenou na celoživotní vzdělávání se jeví jako problematický. Původně měl řešit problémy zdravotníků, avšak je naformulován obecně. Jak se bude posuzovat, zda se jedná o celoživotní vzdělávání a kdo má či nemá nárok na týden dovolené navíc? Celoživotní vzdělávání dosud zákoník práce nezná, rozlišuje pouze mezi tzv. prohlubováním a zvyšováním kvalifikace. Přitom účast na školení a studiu za účelem prohloubení kvalifikace je výkonem práce, za který přísluší zaměstnanci mzda.
Poslanecký návrh na prodloužení dovolené na pět týdnů pro nestátní sféru násilně zasahuje do podnikatelského prostředí. Neponechává smluvní volnost zaměstnancům, zaměstnavatelům a odborům k tomu, aby mohli použít dodatečnou dovolenou jako motivační nástroj konkurenčního boje na trhu pracovních sil. Současně snižuje konkurenceschopnost našich firem oproti firmám jiných zemí, neboť státem nařízený další týden dovolené bude znamenat zvýšení nákladové položky každého výrobku nebo služby. Až díky státem nařízenému odpočinku přijdeme o zakázky, můžeme nedobrovolně odpočívat třeba dva roky.
Šest týdnů dovolené pro všechny zaměstnance ve státním sektoru bude nejen útokem na státní kasu, ale i zhoršením servisu, který poskytuje státní správa občanům a firmám. Už dnes se poměrně často na úřadech setkáme se slovy, že: vaše žádost bude vyřízena až po návratu příslušného referenta z dovolené.
Každý zákon, který nás přibližuje k Evropské unii, nás může posunout dál, stejně jako nám může při nevhodném zapracování směrnic způsobit velké problémy. Novela zákoníku práce, tak jak je předkládána, bohužel zcela jistě velké problémy v praxi způsobí.
Ráda bych poděkovala Parlamentnímu institutu, který nabídl poslancům konzultaci s expertkou na evropské právo. Díky této konzultaci a díky systematické práci pracovníků Parlamentního institutu mohu tuto ctěnou sněmovnu ujistit, že všechny pozměňovací návrhy, které budu předkládat, jsou v souladu s normami Evropské unie.
Ověřila jsem si, že zapracování směrnic do zákoníku práce je skutečně provedeno nešťastně, jak jsem již uváděla v prvním čtení.
***