(15.40 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Přestože se jedná o zcela nový zákon, v mnoha ohledech vychází tato předloha z dosavadní platné úpravy. Proto bych se chtěla ve své zpravodajské zprávě zmínit především o věcech, které předloha upravuje jinak, než je tomu v platné úpravě.
Stávající čtyřčlánkovou soustavu soudů má nahradit soustava tříčlánková, kterou tvoří okresní soudy, určené k řízení v prvním stupni, odvolací soudy k odvolací agendě. V rámci přechodných ustanovení jsou zachovány dočasně i vrchní soudy - přechodně pro ně platí veškerá ustanovení tohoto návrhu zákona -, jejichž agenda by v závislosti na změně procesních předpisů měla přejít pod odvolací soudy až od r. 2005. Agenda mimořádných opravných prostředků, tedy dovolání a stížnost pro porušení zákona, zůstane u Nejvyššího soudu, stejně jako povinnost zaujímat stanoviska ke sjednocení rozhodovací činnosti soudů atd.
Sídlem okresních soudů mají být i nadále stávající okresy, sídlem odvolacích soudů mají být bývalé kraje, to znamená, že jich zůstává osm. Soudní soustava se tím oddělí od územního členění státu. Zákon připouští, že Ministerstvo spravedlnosti může vyhláškou zřídit v obvodu okresního nebo odvolacího soudu jeho pobočku.
Pokud jde o správu soudnictví, má se v souladu s koncepcí reformy soudnictví Ministerstva spravedlnosti na centrální úrovni rozdělit na dvě linie, a to jednak na správu prostřednictvím Nejvyšší rady soudnictví, soudcovských rad, předsedů a místopředsedů soudů a soudce, jednak na státní správu, která bude vykonávána prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a správních útvarů odvolacích a okresních soudů. Státní správu Nejvyššího soudu vykonává výhradně předseda Nejvyššího soudu.
Nejprve tedy k oné první linii. V působnosti Nejvyšší rady soudnictví by mělo být zajišťovat chod soudů po stránce personální. Měla by provádět výběr čekatelů, navrhovat prezidentovi kandidáty na jmenování do funkce soudce, jmenovat a odvolávat předsedy a místopředsedy odvolacích a okresních soudů atd. Nejvyšší rada soudnictví má dále vytvářet soudcům podmínky k řádnému výkonu soudnictví a od Ministerstva spravedlnosti přebírat i dohledovou činnosti, při které se sleduje a hodnotí postup soudů v řízení z hlediska plynulosti a řádného výkonu soudnictví a přijímá opatření k nápravě zjištěných nedostatků.
Na úrovni Nejvyššího soudu, odvolacích soudů i okresních soudů mají být nově zřízeny tzv. soudcovské rady. U okresních soudů, kde je méně než 15 soudců, vykonává působnost takové rady shromáždění všech soudců. Soudcovské rady mají 5 členů, jsou voleny všemi soudci příslušného soudu. Jejich úkolem je poskytovat součinnost při výkonu dohledu nad činností soudu, při přípravě rozvrhu práce soudu, podávat návrh na zahájení řízení ve věcech soudců.
Státní správa soudnictví, kterou má i nadále vykonávat Ministerstvo spravedlnosti, se týká především organizační stránky správy odvolacích a okresních soudů.
Ministerstvo spravedlnosti po vyjádření Nejvyšší rady soudnictví určí počty soudců a justičních čekatelů, dále určí počty odborných a dalších zaměstnanců, finanční a hospodářské zajištění chodu soudů, v rozsahu stanoveném Nejvyšší radou soudnictví zajišťuje též odbornou přípravu justičních čekatelů a další vzdělávání soudců, zajišťuje také výkon znalecké a tlumočnické činnosti, organizuje zajištění bezpečnosti soudů, hodnotí postup okresních a odvolacích soudů tím, že je sleduje a vyhodnocuje stav soudních agend.
Pro Nejvyšší soud platí, že státní správu soudů zde návrh svěřuje plně do rukou předsedy Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu má také Nejvyšší soud mít samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu.
Návrh zákona má navrhovanou účinnost dnem 1. dubna 2001 s výjimkou některých ustanovení, která mají jiný termín účinnosti.
Tolik má zpravodajská zpráva. Osobní stanovisko vyjádřím v rozpravě, do které se tímto přihlašuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní zpravodajce. Otevírám obecnou rozpravu. Kdo se do ní hlásí? Paní zpravodajka.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Dámy a pánové, v průběhu projednávání návrhu novely ústavního zákona, která se týkala soudnictví, jsme zde hovořili o tom, že měla mimo jiné za úkol vytvořit příslušný ústavní rámec pro správu soudnictví a soudní organizaci, jak ji předpokládají vládní návrhy zákonů o soudech a soudcích, které projednáváme právě teď. Vzhledem k tomu, že tato novela ústavy byla sněmovnou ve druhém čtení odmítnuta, domnívám se, že přijetí obou zákonů o soudech a soudcích je v jejich současné podobě bez příslušné změny ústavy zcela vyloučena. Podotýkám - v jejich současné podobě.
Jsem totiž přesvědčena, že předpokládaná koncepce prostřednictvím nových správních soudních institucí v čele s Nejvyšší radou soudnictví by byla jednoznačně podmíněna změnou ústavy. K tomuto přesvědčení mě vedou následující důvody.
Naše ústava nepřipisuje žádná oprávnění kolektivu nebo sboru soudců a ani je nekonstituuje. Soudní moc je vykonávána pouze prostřednictvím soudů a jednotlivých soudců. Jakákoli společenství soudců jsou proto z hlediska ústavy pouze jistým druhem profesních či zájmových seskupení. V žádném případě nemohou být bez příslušné ústavní změny nositelem soudní moci ani správy soudů.
Dle našeho ústavního systému nenesou soudci za výkon své funkce politickou odpovědnost. Požadavek na politickou odpovědnost za správu soudnictví přitom vyplývá také z ústavy, konkrétně z článku 2 odst. 1, kde se praví - cituji: Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Odborný výklad tohoto článku je takový, že jedině svrchovaný lid je zdrojem veškeré státní moci a je činitelem, který ji ustavuje. Státní moc nemůže mít další legitimní zdroje a tím, že lid ustaví a zorganizuje státní moc, tedy orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní a vymezí jejich výkon, nepřestává být nositelem státní moci. Lid jako suverén se státní moci nevzdává ve prospěch orgánů tuto moc vykonávajících.
Na základě tohoto konstatování jsem přesvědčena, že ustavení Nejvyšší rady soudnictví může být v rozporu s jedním z nejzákladnějších principů naší ústavnosti.
Moc výkonná je bezprostředně odpovědná moci zákonodárné, která ji kontroluje a jako součást této kontroly ji může také odvolat. Moc zákonodárná je odpovědná občanům, kteří ji konstituují prostřednictvím voleb. Jestliže má být zachována pravomoc lidu jako kontinuálního nositele státní moci i vůči soudnictví, musí za něj být někdo vůči nim odpovědný. I kdyby zde nebyly ony ústavní ohledy, platí přece, že soudnictví není určeno soudcům samotným, ale celé veřejnosti. Proto musí být v nějaké podobě zachována možnost občanů, aby buď sami, nebo prostřednictvím svých zástupců soudy nejen ustavili a zorganizovali, ale podrželi si také kontrolu nad jejich správou.
Ve světě existují různé varianty realizace této pravomoci. Jsou státy, a jsou to státy bezesporu demokratické a právní, kde jsou soudci voleni občany v přímých volbách, a to na dobu určitou. Odpovědnost před občany za výkon funkce soudce je zde přímá a nepochybně velmi silná. V jiných zemích jsou soudci jmenováni na zkušební dobu, a teprve když prokáží odborné a osobnostní kvality, mohou být jmenováni definitivně. Jmenování, resp. ustavování soudců může být v pravomoci exekutivy, právě tak jako v moci zákonodárců, tedy parlamentu. I v těchto dvou případech je zřejmá odpovědnost těchto orgánů - zdůrazňuji, že jde o odpovědnost politickou - za stav justice vůči občanům.
Suverénní rada soudnictví, ve které bude polovina členů volena z řad soudců samotnými soudci, podle mne tento požadavek nesplňuje a ve své podstatě není ničím jiným než pokusem se z této kontroly a z ní odvozené odpovědnosti vyvázat, tedy postavit jednu z mocí ve státě nad občany.
Je pravda, že učení o trojdílnosti státní moci vyvrátilo původní přirozenoprávní názor o jednotě a nedílnosti státní moci. Současně je třeba ale konstatovat, že oddělení mocí nikdy není absolutní a i právní teorie připouští její omezenost. V této souvislosti se vždy mluví o principu checks and balances, vyjadřujícím rovnovážnost a vzájemnou kontrolu státních mocí.
Je to důležité proto, že justici vždy hrozí dvě velká rizika, dva extrémy, kterých je třeba se vyvarovat. Na jedné straně je to politizace soudnictví a na druhé straně elitářství či korporativismus. Domnívám se, že vládou předložený návrh se nebezpečně blíží druhému riziku, tedy soudcovskému korporativismu a elitářství. O tom svědčí i srovnání s podobnými úpravami v některých evropských státech.
Z jejich rozboru je patrná jedna tendence, kterou návrh ministerstva pominul. Čím více totiž má příslušná rada samosprávných prvků - mám na mysli především vliv samotných soudců na složení rady - tím méně pak má pravomocí při správě soudnictví a naopak.
***