(16.20 hodin)
(pokračuje Kocourek)
Těmi třemi pohledy jsou pohled institucionální, druhým pohledem je pohled právní a třetí pohled je ekonomický.
Z pohledu institucí. Pan předseda vlády řekl, že tato vláda hasí požár, který nezaložila. Mohu polemizovat o tom, zda vláda Václava Klause tento požár založila, zda vláda bývalého premiéra Tošovského tento požár udržovala a zda vláda Miloše Zemana tento požár hasí. Myslím si ale, že o tom to není.
Když se podíváme z institucionálního pohledu do této věci, zjistíme, že od samého počátku až do konce je zde vidět jedna instituce reprezentovaná jedním představitelem. Touto institucí je Česká národní banka, která byla u založení této banky, která tuto banku kontrolovala a která jí licenci odebrala. Byla nejen v roli bankovního dohledu, byla v roli členství v prezidiu Fondu národního majetku, toho fondu, který údajně dopustil ztrátu majority, a byla tady i z pohledu členství v tzv. bankovní čtyřce, což byl poradní orgán vlády, ve které zasedal ministr financí, guvernér České národní banky a předseda výkonného výboru Fondu národního majetku. To jen abychom si uvědomili, která instituce provází Investiční banku od začátku až do konce, případně reprezentovaná kterými osobami. Tolik k pohledu institucionálnímu.
Další pohled je pohled právní. Bylo nám odprezentováno, že právní pohled hrál významnou roli a že z pohledu právního je transakce, zejména převedení na ČSOB, v pořádku. Tento pocit nemám. Mám několik otazníků.
Dovídáme se, že velkou překážkou pro jednání s bývalým investorem v IPB byl zákon o veřejné kontrole. Obávám se, že centrální banka už tak nebyla důsledná při naplňování správního řádu a že nevyužila gigantických pravomocí, plynoucích ze zákona o bankách, které se později ukázaly při převodu majetku IPB na ČSOB.
Další věcí je, kdy jako člen rozpočtového výboru mám určitou pochybnost o tom, zda státní záruka, v této chvíli neomezená, nevyjasněná, odpovídá zákonu o rozpočtových pravidlech. V rozpočtových pravidlech je napsáno, že vláda může ročně ručit pouze do výše 8 % příjmů státního rozpočtu. V praxi to znamená 47,4 miliardy Kč pro letošní rok. Táži se: v případě, že ČSOB bude požadovat plnit tuto záruku na vyšší číslo, nebude tato záruka plněna a tím pádem stát bude v tomto ohledu nesolventní, nebo tato záruka bude plněna, a bude porušen zákon? Neslyšel jsem odpověď na tuto otázku. Tolik jako člen rozpočtového výboru.
U právního pohledu bych chtěl zmínit ještě jednu věc. Při prodeji IPB ČSOB došlo k totálnímu vyvlastnění akcionářů a jejich všechny funkce převzal nucený správce. Nevím, proč se jmenuje nucený správce, protože slovo správce je od slova spravovat, a nikoliv prodat.
Znovu se ptám, zda zákon o bankách upravuje nucenou správu tak, aby nucený správce několik hodin poté, co převezme majetek ke správě, tento majetek bezezbytku včetně duševních práv prodal někomu jinému za neznámou cenu s předpokladem, že tato cena bude záporná. V tom mám obrovský problém. Domnívám se, že je nutné prozkoumat, zda nedošlo k porušení ústavy v tom smyslu, že došlo k vyvlastnění bez speciálního zákona a bez náhrady. Tolik k pohledu právnímu.
Třetí je pohled ekonomický. Tady je prezentováno, že Investiční banka hospodařila špatně, a že jsou za tím podivné důvody a otazníky. Nikdo nebyl dosud schopen říci, kde to spočívá.
Chtěl bych všem ostatním připomenout, že v podobné situaci byly všechny tři ostatní velké banky. ČSOB například již v roce 1994, kdy se pro ni vymýšlel speciální program České a Slovenské inkasní, kam státní rozpočet zaplatí zhruba 60 miliard Kč. Komerční banka a Česká spořitelna - dvakrát se navyšovalo základní jmění, protože tyto banky měly obdobné problémy se svým portfoliem jako IPB.
Z tohoto pohledu bych neviděl nic extrémního a vedoucího k tomu, aby se používaly takové extrémní metody pro řešení u jedné banky, zatímco u ostatních bank tomu tak nebylo.
Z tohoto pohledu považuji za ne zcela jednoznačné postavit na tvrzení, že management prohospodařil nějaké peníze, potrestání všech akcionářů. Mám na mysli i akcionáře např. Restitučního investičního fondu, to znamená akcionáře, kteří dostali kompenzaci za to, že byli znárodněni po roce 1948, a nyní přes noc tento fond prodělal 780 milionů a cena akcií poklesla o 70 až 80 Kč. Akcionáři znovu přišli rozhodnutím státu o své peníze.
Pan ministr Mertlík zde řekl, že nebylo přípustné, aby soukromý investor v IPB čerpal státní pomoc, nicméně kroky z devatenáctého udělaly totéž. Soukromý investor v roli nového strategického investora bude čerpat státní pomoc. Já jsem zvědav, jak stát zkontroluje efektivní nakládání s těmito prostředky. I když by to bylo možná sporně dražší, předpokládal bych, pokud by bylo nezbytně nutné akcionářům prodat jejich majetek, převést ho na některou ze státem kontrolovaných institucí, jako je Konsolidační či Komerční banka, kde by byla efektivnější kontrola a které mají stejné potíže se svým porfoliem jako Investiční banka. Proto v tomto ohledu je to také sporné. Myslím si ale, že otázku za mne již ve svých deseti otázkách položil předseda Klaus.
Nyní bych se rád vyjádřil ke třem mýtům, které kolují kolem kauzy IPB.
V první řadě tzv. divoká privatizace. Chtěl bych připomenout, že je sporné, a nejsem si zcela jist, zda stát po kuponové privatizaci v Investiční bance majoritu opravdu měl. Nebudu diskutovat, zda tomu tak je, nebo není. Chtěl bych ale připomenout, že po první vlně privatizace neměl stát majoritu ani v České spořitelně, ani v Komerční bance. V České spořitelně měl 45 %, v Komerční bance zhruba 47 %. Pokud se tady dělá hysterie kolem toho, kdo způsobil pokles pod majoritu Fondu národního majetku, mělo by se to vztahovat i na Českou spořitelnu a Komerční banku. Co se týká ČSOB, byl to případ speciální banky s problémy, že se tam stát ani neodvážil majoritu ze svých rukou pustit. Tolik k diskusi kolem toho, kdo zavinil ztrátu majority.
Dále bych se chtěl vyjádřit k mýtu, že IPB je bankou politickou. Je to věta, kterou jsme mohli zaregistrovat v mnoha médiích a je ráda opakována. Nechci rozebírat, zda IPB byla bankou politickou, či nikoliv, ale chtěl bych se chytit tohoto pojmu. Politická banka pro mne znamená, že je reprezentovaná lidmi, kteří vyjadřují nějakou angažovanost v politice. Metodicky bych doporučoval, abychom se podívali, kteří lidé se angažují v politice, kteří lidé se angažují v politických iniciativách, které politiku vehementně komentují, jako je třeba Impuls a některé ostatní výzvy, dosadily je do jednotlivých bank, a z toho si můžeme odvodit, která banka je politická. Vidím minimálně dvě a jsou aktéry i této kauzy.
K mýtu, že je nám zde prezentován nový nabyvatel jako velmi ideální. Myslím, že je to velmi sporné, neboť nový nabyvatel je stále předmětem čerpání státní veřejné podpory. Bude ji čerpat minimálně do roku 2002. Tato podpora nebude malá. Myslím, že to bychom také měli vzít v úvahu.
Strategický partner nového nabyvatele - myslím, že před vstupem do ČSOB jednu zkušenost pro nás také udělal s Bankou Haná. Myslím, že jeho působení tam nebylo tak příznivé. Musím se přiznat, že jsem o tom ani nevěděl. Proto bych chtěl říci, že i třetí mýtus o bezvadnosti nového partnera tímto zpochybňuji.
Z toho, co jsem řekl bych chtěl vyvodit tři paralely pro srovnání, jak se postupuje v jiných případech a jak se postupuje v tomto případě.
***