(10.50 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Nebudu se tady detailně zabývat tímto dokumentem, protože to už jsem učinil vloni a koneckonců k dispozici je i alternativní dokument, který jsem předložil veřejnosti v listopadu minulého roku a pan ministr zahraničí jej, jak já vím, velmi dobře zná. Chtěl bych se v prvé řadě dotknout oblasti integrace České republiky do Evropské unie, a aniž bych chtěl zabřednout do nějaké plané ideologické debaty o rozdílech mezi eurorealismem a euronaivismem a do podobného nálepkování, které podle mého názoru nikam nevede, ale myslím si, že i ze současné debaty uvnitř Evropské unie je celkem zřejmé, že se ocitla na rozcestí. Nesouvisí to ani tak s posledními výroky zde již zmíněného pana komisaře Verheugena na adresu předsedy Poslanecké sněmovny, protože koneckonců Václav Klaus v tom není sám. Už i ministerský předseda Maďarska Viktor Orbán byl označen za tzv. nacionalistu a tzv. euroskeptika. Totéž se stalo některým polským politikům z vládní strany Solidarita a zřejmě se to stane ještě mnohým jiným, kteří si dovolí vyjádřit určité výhrady k současnému vývoji evropské integrace a k poněkud zadrhávajícímu se procesu jejího budoucího rozšíření.
Nicméně bez ohledu na stranické nebo ideologické rozdíly si myslím, že i se sociální demokracií se shodneme na jedné věci. Jistě chceme vstoupit do Evropské unie, která bude složena z rovnoprávných členských států a ne z členských států první a druhé kategorie, a jistě nechceme vstoupit do takové Evropské unie, která bude dominována pouze jednou nebo dvěma evropskými mocnostmi. Já myslím, že ze současné debaty, která se vede v samotné Evropské unii o jejím budoucím vývoji, vyplývá, že takové nebezpečí je v některých návrzích některých politiků některých členských států implicitně přítomno.
Já se domnívám, že právě proto je nutno o Evropské unii diskutovat trochu hlouběji než pouze v termínech toho, kolik peněz nám připlyne v budoucnosti ze strukturálních fondů nebo kolik procent evropské legislativy už jsme stačili zharmonizovat s legislativou českou. A tuto debatu já bohužel na české politické scéně postrádám a místo ní vidím bohužel jenom prázdná nálepkování a různá napadání ve stylu toho, kdo je větší euroskeptik nebo kdo je větší Antievropan. Mne to, musím se přiznat, velmi mrzí.
Myslím si, že k nám zaznívají jasné signály, že v některých oblastech společných komunitárních politik, jako je například společná zemědělská politika, nám skutečně hrozí poměrně dlouhodobé druhořadé členství, že nám hrozí, že dlouhodobě nebudeme zařazeni jako plnohodnotná členská země po našem vstupu do Evropské unie zrovna do této oblasti komunitárních politik. A stejně tak nám hrozí, že budeme vyjmuti z dalších ze čtyř základních svobod Evropské unie, to znamená z volného pohybu osob. Já myslím, že to neznamená opět nic jiného než druhořadé členství, které je zapotřebí nahlas odmítnout.
Myslím si, že je nutné se o tom bavit a myslím si, že je nutné k tomu vydávat jasná stanoviska.
Pokud jde o datum vstupu do Evropské unie, vláda trvá na referenčním datu 1. 1. 2003. Já jsem sice toto datum mnohokrát kritizoval a zpochybnil a myslím si, že v tuto chvíli je už každému jasné, že k 1. 1. 2003 ke vstupu České republiky do Evropské unie rozhodně nedojde, nicméně já rád vládě ponechám toto datum jako jakousi vlajkovou loď jejího snažení o vstup do Evropské unie s tím vědomím, že to může být i součást negociační taktiky, že to může být i součást určitého nátlaku na Evropskou unii, jak urychlit vnitřní procesy v Evropské unii, aby k tomu rozšíření došlo skutečně v co nejbližším časovém horizontu. Ale pokud to má být součást negociační taktiky, tak se zároveň táži, proč například vláda tak rychle a ukvapeně stáhla požadavek na udržení celní unie se Slovenskem, který mohl být také použit jako vyjednávací nástroj.
Já samozřejmě netrpím žádnou iluzí v tom smyslu, že by bylo možno udržet celní unii se Slovenskem po našem vstupu do Evropské unie, když by zároveň Slovensko nebylo členskou zemí Evropské unie, nicméně nevidím žádný užitek v tom, že tento požadavek byl stažen, že tento požadavek není součástí vyjednávání a že eventuálně tento požadavek v rámci negociací nemohl být vyměněn za nějaký jiný ústupek ze strany Evropské unie.
Další věcí, kterou bych se chtěl zabývat, jsou podle mého názoru velmi nebezpečné signály přicházející z některých zájmových a lobbistických skupin, které se snaží bilaterální otázky přenášet na evropskou úroveň. Byli jsme toho svědky v posledních dnech právě v případu jaderné elektrárny Temelín. Mě mimořádně mrzí, že vláda České republiky, která by právě v tomto případě měla postupovat jednotně, tak nečinila. A ještě více mě mrzí, že právě místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí, který tady v tuto chvíli není, byl tím, kdo - alespoň podle zpráv médií - "nedržel basu" se svou vlastní vládou - vedle ministra životního prostředí, u kterého mě to ovšem už tradičně vůbec nepřekvapuje.
Já bych proto rád informoval nepřítomného předsedu vlády, že já ve své funkci vedoucího stálé delegace českého Parlamentu do Evropského parlamentu tuto basu s vládou držím a že pokud jde o otázku jaderné elektrárny Temelín, ani v nejmenším jsem nikdy nezpochybnil a nebudu zpochybňovat vládní stanovisko. Ale je tady ještě druhá otázka, která souvisí s oněmi lobbistickými a zájmovými tlaky, a to jsou tendence sudetoněmeckých lobbistů v Německu, v Rakousku i v Evropském parlamentu tlačit Českou republiku v souvislosti s jejím vstupem do Evropské unie ke zrušení poválečných dekretů prezidenta Beneše, a tedy k jakési historické revizi, s tím, že bez zrušení těchto dekretů se do Evropy prostě nedostaneme.
Myslím, že toto konání nelze nazvat jinak než počínajícím vydíráním, a mám bohužel dojem, že vláda se v této věci spokojuje s reaktivním přístupem, místo aby zahájila rozsáhlou diplomatickou ofenzivu především mezi těmi státy, které byly oběťmi nebo aktivními odpůrci hitlerovské expanze, a aby jim vysvětlila nebezpečnost a nepřijatelnost těchto snah o zásah do celého poválečného evropského uspořádání.
Já si samozřejmě velmi vážím zde již zmíněného postoje současné německé vlády, která se přibližuje textu Česko-německé deklarace, která orientuje naše vztahy do budoucnosti a nikoliv do minulosti, ale nelze se spoléhat pouze na tento postoj, protože za dva nebo za tři roky může být v Německu jiná vláda, která může mít jiný přístup, a proto je nutno tuto záležitost řešit komplexně, proto je nutno vyvíjet vlastní tlak a vlastní iniciativu, a proto je nutno opustit onen přístup, který pouze reaguje na tlak druhé strany.
Pan místopředseda vlády Rychetský zde hovořil podrobně o procesu přejímání evropského práva, který je koneckonců také součástí jedné z našich dohod, jedné části onoho tolerančního patentu. Já tady musím ale s lítostí konstatovat, že proces přejímání evropského práva je bohužel poznamenán trvalou snahou vlády realizovat pomocí tohoto zástupného nástroje svou vlastní politickou agendu. Musím tady konstatovat, že vláda se ani tak ne že nedovede, ale spíše se nechce orientovat v prostoru, který poskytují směrnice evropského práva, a zásadně se v tomto prostoru vždycky přiklání na stranu přísnějších regulací, tvrdších limitů, časnějších časových omezení atd., aniž by předem zhodnotila, zda to je pro Českou republiku výhodné.
***