(12.40 hodin)
(pokračuje Pilip)
Dámy a pánové, já jsem na začátku avizoval, že nebudu hovořit dlouho, protože věci jsou příliš daleko. Dojde-li k faktickým jednáním o rozpočtu, pak doufejme, že to bude alespoň ve druhém a třetím čtení, kdy už bude po regionálních a senátních volbách a některé nutné mediální reje, které jsme viděli např. dnes ráno, už nebudou tak nutné, a proto svůj komentář na téma rozpočtu skončím a dovolím si navrhnout doprovodné usnesení pro případ, že by tento rozpočet byl přijat, což je verze, kterou považuji za pravděpodobnou.
První usnesení: Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby v návrhu státního rozpočtu zreálnila stanovení příjmů a výdajů, protože vládní návrh obsahuje nerealistické odhady dodatečných výběrů daní a sociálního pojištění a výrazně podhodnocuje předpokládané výdaje státu na sociální systém.
Druhé usnesení se týká oné snahy pohnout vládu směrem k tomu, aby došlo k některým zásadnějším změnám v systému výdajů ovlivňujících tzv. mandatorní výdaje, zejména výdaje státu na sociální dávky, důchody a další věci, které by potažmo mohly pootočit trend stálého zvyšování deficitu, který byl nastolen od roku 1989 a i ve vlastních odhadech vlády pokračuje a prudce se zvyšuje do dalších let, tedy:
Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby souběžně se třetím čtením projednávání zákona o státním rozpočtu - pokud budu proceduralisty opraven, že ta definice není přesná, ještě to upřesním, ale podstata věci je, aby tak učinila k definitivnímu hlasování o státním rozpočtu a souběžně s tím - předložila návrhy změny zákona o důchodovém pojištění a státní sociální podpoře a zákona o sociální pomoci tak, aby tyto novely vedly ke zpřísnění nárokovosti využívání sociálních dávek a k omezení jejich zneužívání.
Jsme přesvědčeni, že bez přijetí razantní změny těchto zákonů a skutečného zahájení reforem důchodového systému a sociálních výdajů budeme za rok stát před stejně vážným problémem jako dnes. A možná už nám pro jeho vyřešení nepomohou ani záchranné ranní schůzky politických stran.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji poslanci Pilipovi. Jako další se přihlásil poslanec Sobotka. Předem oznamuji, že jestli bude mluvit nejméně 10 minut, tak jeho vystoupením ukončíme dopolední jednání.
Poslanec Bohuslav Sobotka: Pane předsedající, dámy a pánové, může se stát, že budu mluvit až 10 minut, ale myslím si, že je to méně pravděpodobné.
Já bych se rád zmínil k některým mýtům, které se objevují v diskusi kolem návrhu státního rozpočtu, a to v diskusi v této Poslanecké sněmovně, ať už na úrovni rozpočtového výboru, nebo teď v diskusi na plénu Poslanecké sněmovny, a rovněž k některým omylům, které se objevují v diskusi, jež probíhá ve veřejnosti, mezi odbornou veřejností a v českých médiích.
Tím prvním mýtem, o kterém se tady zmiňoval v rozpravě i kolega Kalousek a zejména poté kolega Pilip, je mýtus, že zadlužování roste díky rozmařilosti této vlády.
Když se podíváte na strukturu nárůstu státního dluhu, nedíváte se jenom na jeho tempo a podíváte se na jeho vnitřní strukturu, zjistíte, že významný podíl na růstu státního dluhu má otázka úhrady ztráty Konsolidační banky. Jak jistě víte, aktivity Konsolidační banky souvisejí s privatizací českého průmyslu, souvisejí s privatizací zejména českého bankovního sektoru. Nepochybně tyto aktivity souvisejí s tím stavem České republiky, jaký tato vláda převzala. Čili já bych skutečně protestoval proti tomu tvrzení, že většinu tohoto dluhu, jak se vyvíjí, většinový podíl na nárůstu tohoto dluhu mají běžné rozpočtové výdaje. Domnívám se, že je nutno podotknout, že výrazný podíl, většinový podíl na nárůstu tohoto dluhu mají staré dluhy, které tato vláda musí platit prostřednictvím Konsolidační banky.
Když se podíváte na navržený deficit, který odpovídá novým rozpočtovým pravidlům a je uveden v tabulkách tohoto návrhu rozpočtu, zjistíte, že více než 22 miliard z tohoto deficitu tvoří úhrada ztráty Konsolidační banky a tvoří ho překlenovací půjčka České inkasní. To znamená, že většinový podíl na tomto deficitu mají právě tyto staré dluhy, které s sebou vlečeme z let předchozích, které s sebou vlečeme z první poloviny devadesátých let.
Poslední poznámka k zadlužování - myslím si, že ty katastrofické vize, o kterých tady hovořil kolega Pilip nebo kolega Kalousek, z hlediska budoucnosti a budoucího tempa růstu zadlužování České republiky nejsou přesné, myslím si, že jsou přehnané. Domnívám se, že okamžikem, kdy bude dokončena restrukturalizace českého průmyslu a zejména restrukturalizace a privatizace zbývajících polostátních firem, kdy bude dokončena - a já věřím, že to bude příští rok - privatizace bankovního sektoru, dá se očekávat postupný pokles nutných výdajů, které bude potřeba poskytnout na úhradu ztráty Konsolidační banky, a tato složka státního dluhu v budoucích letech výrazně poklesne. Jestliže vláda dodrží závazek a další vlády budou směřovat k tomu, že budou usilovat o vyrovnaný státní rozpočet, tak tempo růstu státního dluhu se výrazně sníží, a myslím si, že to nebude zásadní problém České republiky. Bude to vyžadovat dokončení transformace, dokončení privatizace. Bude to vyžadovat rozumnou rozpočtovou politiku vyrovnaného rozpočtu nebo nízkých rozpočtových schodků v první polovině desetiletí, které nás čeká v budoucnosti.
Druhý mýtus, o kterém se hovoří zejména při debatách mezi odbornou veřejností, mezi politiky, je mýtus, že největším problémem státního rozpočtu je růst mandatorních výdajů sociální povahy. Já uznávám, že růst mandatorních výdajů sociální povahy je jedním z celého spektra neduhů, kterými české rozpočty trpí v posledních letech. Je to neduh, který je nutno řešit i v souvislosti s připravovanou reformou penzijního systému. Ale já bych chtěl poukázat na to, že problémem rozpočtu nejsou pouze mandatorní výdaje sociální povahy, ale jsou jimi i mandatorní výdaje nesociální povahy, které rovněž meziročně rostou. Není to otázka posledních dvou let, ale je to otázka vývoje celé druhé poloviny devadesátých let.
Když se podíváte na strukturu růstu mandatorních výdajů meziročně mezi rokem 2000 a rokem, který nás čeká, tím návrhem, který je obsažen ve státním rozpočtu na rok 2001, zjistíte, že dochází zhruba k růstu 2 % mandatorních výdajů. Když se podíváte na tu strukturu, zjistíte, že 1 % tvoří růst mandatorních výdajů sociální povahy a 1 % tvoří růst mandatorních výdajů nesociální povahy. Čili ten podíl je zhruba vyrovnaný a nelze v souvislosti s růstem mandatorních výdajů, který není nikterak dramatický, je zhruba o 2 % meziročně, hovořit pouze o růstu sociálních mandatorních výdajů, ale je nutno se podívat rovněž na určitý růst mandatorních výdajů nesociální povahy.
Já bych v této souvislosti upozornil na položku, která se na těch mandatorních výdajích nesociální povahy velmi výrazně podílí. Když se podíváte do svých tabulek a porovnáte si výdaje, které stát poskytne jako dotaci do systému stavebního spoření v příštím roce, zjistíte, že ten podíl nárůstu je téměř o 2 miliardy Kč. Je to poměrně značné tempo a je potřeba velmi vážně diskutovat o tom, zda tato podpora bydlení má být i nadále takto výrazně dotována ze státního rozpočtu. Ale je to jenom jeden problém, dalo by se hovořit o celé řadě mandatorních výdajů nesociální povahy, o nichž je potřeba v budoucnu velmi vážně diskutovat.
Třetí mýtus, který se v diskusi objevuje permanentně, a já uznávám, že na něj mohou být různé názory v jednotlivých politických stranách a různé názory jednotlivých politických stran, je mýtus o tom, že v České republice máme přehnaně vysoké daně. Myslím, že to je výrazný omyl. Pokud se podíváte na srovnávací tabulky, na porovnání jednoduché daňové kvóty v České republice a jednoduché daňové kvóty v jednotlivých zemích Evropské unie, zjistíte, že pokud jde o jednoduchou daňovou kvótu, pohybujeme se v dolní polovině tabulky. My se pohybujeme v dolní polovině tabulky ve srovnání se všemi zeměmi, které jsou dnes členy Evropské unie. Pokud se podíváme na složenou daňovou kvótu, která obsahuje rovněž zatížení práce, tak tam se pohybujeme mírně nad průměrem Evropské unie.
***