(9.20 hodin)
(pokračuje Svobodová)
Přitom systém tělesné výchovy a sportu, který umožňoval velmi široké zapojování občanů do nejrůznějších sportovních aktivit, byl po roce 1989 rozbit. Došlo k výrazné redukci počtu oddělení zdravotní tělesné výchovy, která umožňuje aktivní sportovní zapojení i stoupajícímu počtu zdravotně oslabených žáků, byl zrušen systém sportovních kroužků a sportovních her, který využívalo v roce 1990 380 tisíc žáků, byl zrušen také systém sportovních soutěží i příspěvek státu na sportovní kursy.
V současné době je do pravidelné mimoškolní tělesné výchovy a sportu v ČR zapojeno necelých 30 % občanů včetně žáků a studentů, ve vyspělých zemích je to až 60 %. Rozpadl se také ucelený systém sportovních tříd a sportovních škol. V roce 1989 zanikla také centra talentované mládeže ve sportovních organizacích, což výrazně snížilo možnost podchytit sportovně nadané mladé lidi a kvalitně připravit budoucí sportovní reprezentaci České republiky.
Chtěla bych také říci, že je varující, že ve školách, které by měly mít velký význam pro rozvoj fyzické zdatnosti žáků, jsou pouze dvě hodiny tělesné výchovy týdně, a to nemluvím o snižujícím se počtu hodin mimoškolní tělesné výchovy, přičemž jsme jenom nízko pod úrovní průměru zemí Evropské unie.
Místopředseda PSP František Brožík: Promiňte, paní poslankyně, přestože jednáme jenom 20 minut, chtěl bych požádat sněmovnu i pana kolegu Karla Vymětala, který by měl poslouchat svoji stranickou kolegyni, aby se tyto hovory odehrávaly mimo jednací sál. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně PSP Alena Svobodová: Nicméně i v řadě vyspělých zemí je hodinová dotace na tělesnou výchovu vyšší, např. v Belgii je to 3 až 5 hodin týdně, v Rakousku 2 až 3 hodiny, ale na 2. stupni základních škol jsou to 3 až 4 hodiny, v Maďarsku a na Islandu 3 až 4 hodiny apod. Na většině vysokých škol došlo po roce 1989 k redukci povinné tělesné výchovy, na některých dokonce k přechodu na nepovinnou tělesnou výchovu. Vzhledem k poklesu mimoškolních aktivit, jak jsem již řekla, tedy sportovních, je tento stav varující. Odborníci totiž považují za optimální 8 až 10 hodin intenzivní pohybové aktivity týdně.
Chtěla bych tedy poznamenat, že bez uceleného systému této přípravy, myslím teď přípravy talentů, i přes řadu neúspěchů(?) českého sportu budou(?) mít, podle názoru odborníků, současní úspěšní reprezentanti v krátkém čase své stejně úspěšné následovníky. Čili projevuje se to nejen v tělovýchově na školách, ale i v přípravě talentů pro státní reprezentaci.
Po zániku Československého svazu tělesné výchovy a v souladu se zákonem o sdružování občanů došlo k podstatnému rozšíření občanských sdružení, a to i v oblasti sportu. V současné době vyvíjí soustavnou sportovní činnost více než 20 tisíc klubů a jednot a více než 150 sportovních svazů, jako je Český svaz tělesné výchovy, Česká obec sokolská atd., což je jistě chvályhodné. Základní články občanských sdružení, tělovýchovné jednoty či kluby se však potýkají s nedostatkem financí i s nedostatkem podpory i koncepce, takže nemalý počet převážně dobrovolných pracovníků, který ovšem klesá, je nucen se orientovat především na zajištění existenčních, materiálních a finančních podmínek místo řešení otázek sportovní přípravy a organizace sportu.
Zastaralá sportovní zařízení, jejich nedostatečná výstavba a údržba, nedostatek volně přístupných zařízení umožňujících spontánní sportovní aktivity a v neposlední řadě neujasněnost spolupodílu státu na financování potřeb tělesné výchovy a sportu a z toho vyplývající nestabilita zdrojů ze státního a obecních rozpočtů, to vše je právě důsledkem dlouhodobé absence koncepce v této oblasti i důsledkem nedostatečných legislativních podmínek pro rozvoj sportu.
Zatímco ve vyspělých zemích Evropy má veřejná správa zásadní význam ve vytváření podmínek pro masový sport, její vliv v našich podmínkách je minimální. V mnoha obcích neexistují ucelené programy pro rozvoj tělesné výchovy a sportu, zainteresovanost řady zemí je v této oblasti minimální.
Od roku 1989 se žádná vláda komplexně nezabývala problematikou tělesné výchovy a sportu. Problémy byly řešeny spíše nahodile. Vyřešit tyto a další problémy v oblasti sportu nelze, jak jsem již několikrát řekla, bez koncepce státní politiky v tělesné výchově a sportu a bez kvalitních legislativních podmínek. Je třeba spravedlivě říci, že po téměř deseti letech neexistence tohoto systému v oblasti sportu současná vláda zahájila, jak už řekl pan ministr, systematický přístup k této problematice a postupně v roce 1999 a 2000 přijala Koncepci státní politiky v tělesné výchově a sportu, Zásady komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů a Národní program rozvoje sportu pro všechny. Chtěla bych říci, že jsem si velmi pozorně přečetla všechny tyto dokumenty a musím kladně konstatovat, že tyto dokumenty vycházejí i z hodnocení situace a na jejím základě vytyčují opatření, které si vláda klade, aby tento stav napravila. Samozřejmě, bude to práce náročná, mnohem náročnější než vytvoření těchto dokumentů, neboť bude třeba vše napravovat v praxi.
Nyní vláda taktéž po deseti letech absence zákonné normy předkládá Poslanecké sněmovně zákon o sportu. Chci jen zdůraznit, že stát se nemůže vzdát spoluzodpovědnosti za podporu sportu a vytváření podmínek pro jeho realizaci vzhledem k jeho zdravotně preventivní funkci, sociálnímu a ekonomickému významu, s nímž je spojena i pracovní schopnost a výkonnost příslušníků této společnosti. A koneckonců zákon je legislativním nástrojem této spoluzodpovědnosti.
Je důležité, že tento zákon směřuje k vytvoření podmínek pro rozvoj sportu jako veřejně prospěšné činnosti a k ochraně sportovních zařízení. Dále že stanovuje mantinely vymezující úkoly orgánů státní správy a samosprávy v oblasti sportu, včetně finanční podpory. Aby se např. nemohlo stát, že ministr školství usoudí, že v rámci svého resortu nebude prostě sport vůbec podporovat a nedodá či omezí finanční prostředky, jak o tom bylo v případě exministra Gruši.
Souhlasím s tím, co zde řekl pan zpravodaj, že zákon je velmi stručný, možná v některých momentech i deklaratorní. Chtěla bych říci, že se také domnívám, že je třeba jasněji specifikovat podrobněji některé pojmy sportu a další pojmy, které se týkají této oblasti. Souhlasím také s tím, že je třeba na tomto zákonu pracovat, a velmi ráda se zúčastním semináře, který zde avizoval předseda podvýboru pro sport a zpravodaj tohoto zákona.
Klub KSČM je přesvědčen o potřebnosti zákona o sportu, a proto podporuje jeho postoupení do druhého čtení.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Mám pro sněmovnu sdělení. Protože jsou přihlášeni ještě páni poslanci Marek Benda, František Pejřil, Petr Pleva, kolega Jalůvka a Karel Šplíchal, chci říci, že se trochu tady musím stydět, když se na mě obracejí oči našich stenotypistů, protože v tom šumu mají velice ztíženou práci, aby zaznamenávali vystoupení poslanců za řečnickým pultem. Prosím vás, kdo nechcete poslouchat, opusťte tuto místnost a bavte se v kuloárech. Je to nedůstojné jak k našim kolegům, tak ale zejména k zaměstnancům sněmovny.
Slova se ujme pan poslanec Marek Benda.
***