(11.50 hodin)

(pokračuje Payne)

V této věci je potřeba se zeptat: Je lépe, když bude takové rozhodnutí o personálním obsazení nějaké školy provádět stát, nebo je lépe, aby to činila samospráva? Je to tak, že stát, kdekoli se podílí na nějakém rozhodování, je tím zabezpečeno obecné blaho, zatímco všichni občané jsou nerozumní a nevědí, co je pro ně dobré? Obec vytváří tak jako tak hmotné podmínky pro školy, pro vzdělávání. Proč by nemohla obec také převzít odpovědnost při vyhledávání správných pedagogů? Není to dobrý volební program pro samosprávu, zajistit kvalitnější školství pro občany ve své škole? Není to vhodný program pro samosprávu, zamyslet se, jestli nemůže vytvořit lepší bytové podmínky pro učitele?

Jakou úlohu by měl stát hrát v této věci? Stát má jednu jedinou povinnost - dohlížet, aby nedocházelo k nějakým nemravnostem, a za druhé zajistit financování vzdělávání. Proto si položme otázku, zda předložená novela umožňuje státu mít dostatečné kontrolní mechanismy, protože už jsme se mnohokrát přesvědčili, že když stát nekontroluje, mohou se opravdu začít dít nepěknosti. V této věci se domnívám, že kontrasignace z nějaké vyšší úrovně s rozhodnutím obecní samosprávy je dostatečným prostředkem na to, aby se odstranily excesy, kdy by mohlo dojít rozhodnutím samosprávného orgánu k rozhodnutí, které by nezaručovalo dostatečnou kvalitu vzdělávání pro děti. To znamená - veřejná správa v této věci má svůj kontrolní mechanismus a tím je po mém soudu zajištěno to, že ve všech školách bude garantována úroveň vzdělávání přinejmenším stejná jako doposud. Na druhé straně zatímco ministerstvo není schopné být v každodenním kontaktu se všemi svými školami, tak já tvrdím, že obecní samospráva se svou školou je v každodenním kontaktu, protože v té obci žijí rodiče, potkávají své zastupitele. A samospráva je v daném místě daleko více motivována na tom, aby školství fungovalo, než ministerstvo školství v Praze.

To znamená, pokud uvažujeme u této kompetence státu, na které úrovni je nejlépe to vykonávat, pak můžeme konstatovat, že je v tomto případě nejúčelnější převést odpovědnost na úroveň co nejbližší - a teď bych řekl za prvé občanovi. Tím občanem jsou rodiče a jeho děti, kteří jsou vlastně příjemcem vzdělání. A když tedy vezmeme rodinu jako základní prvek, pak nejbližším stupněm je právě obec. To znamená, vyjdeme-li z této filozofie, je nejúčelnější decentralizovat odpovědnost až na tuto úroveň. Dokonce bych si velmi přál a viděl jsem to na některých školách tady v Praze, že školy se pokoušejí vytvořit jakousi komunitu s rodiči, protože pokud dítě žije ve dvou světech, má svět doma a svět ve škole jako dva oddělené světy, které spolu nekomunikují, pak se v jednom z těchto dvou světů může začít dít cosi, co vytváří podmínky, které motivují dítě k nezdravému vývoji. Pokud ty dva světy spolu alespoň částečně nějakým způsobem komunikují, pak riziko drog, riziko kriminality, riziko, že celá výchova se dostane na špatnou cestu, je podstatně sníženo a takový případ se identifikuje o mnoho dřív. To znamená, jestli si přejeme, aby rodiče byli v užším kontaktu se svou školou, kam posílají děti, pak je také potřebné, aby měli co největší vliv na vzdělávání, na ústav, ve kterém se děti vzdělávají.

A teď se ptám, jaký je vliv rodiče jednoho konkrétního dítěte ve škole přes ministerstvo školství a jaký je vliv rodiče na vzdělání svého dítěte přes svou radnici, kterou má na dohled. A já tvrdím, že je větší, a já tvrdím, že rodiče jsou lepším vychovatelem než stát.

Zbývá nám jedno jediné zamyšlení. Je otázkou, která po mém soudu by měla být ještě dořešena, a já věřím, že bychom měli ve druhém čtení najít nějaké řešení, jak zajistit profinancování takového systému. Bylo by bezesporu možné finanční prostředky převést do obecních rozpočtů a spoléhat, že obce to nějakým způsobem alokují. Možná že v budoucnu se k tomuto modelu dostaneme, že obce budou cítit svou přirozenou povinnost starat se o vzdělávání. Na druhé straně bych pro začátek přinejmenším doporučoval hledat nějaká pravidla pro financování škol, které budou v obecní působnost, v samostatné působnosti. Věřím, že nakonec takový systém by vedl k větší různorodosti škol. Bojím se unifikace, bojím se toho, že stát bude předepisovat, že ve všech školách musí být všechno stejně, když rodiče vědí nejlépe, co pro své děti potřebují. Stát o tom nemá nejmenší ponětí. Lze se o tom přesvědčit na tisíci případů.

Z tohoto důvodu bych vyzval všechny své kolegy, kteří před nějakými měsíci zde horovali pro decentralizaci, horovali pro podporu samostatné působnosti a samosprávy, tak doufám, že zůstanou věrni svému přesvědčení a že i v tomto případě budou podporovat decentralizaci a samosprávu.

 

Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Paynovi. Jako další je přihlášen pan poslanec Jičínský. Pane profesore, necháme dát technické slůvko. Počkejte, prosím.

 

Poslanec Ladislav Korbel: Pane předsedo, prosím vás, chtěl bych zareagovat pouze na slova pana poslance Škromacha k jeho vyjádření, že čtyřkoalice chce vyhazovat lidi z krajského úřadu. Není to pravdou. Na krajský úřad byli přijati i lidé, kteří tam momentálně nemají co dělat. A například přijmout řidiče a přitom tam nemáte auto považuji za absurdní.

Děkuji. (Údiv v sále.)

 

Předseda PSP Václav Klaus: Že by se to týkalo projednávání bodu o školském zákoně, nejsem si moc jist. Prosím pana profesora Jičínského.

 

Poslanec Zdeněk Jičínský: Děkuji, pane předsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, chci říci několik poznámek k probíhající diskusi a k argumentům.

Za prvé. Mezi navrhovateli tohoto zákona je podepsána řada poslanců ze strany, která velmi zdůrazňuje občanskou společnost, kritizuje to, že politické strany nedbají na stanoviska občanské veřejnosti, ale už ve druhém případě se setkáváme s tím, že jejich postoj svědčí o pravém opaku. První případ byl návrh změny vysokoškolského zákona, kde dokonce předkladatel dezinformoval sněmovnu, když říkal, že řada vysokých škol souhlasí s návrhem, který předkládá. Opak byl pravdou.

I tady v této věci předkladatelé ignorují ty složky a ty organizace občanské společnosti, které v této věci vyslovují jiné návrhy. I to je hodno pozornosti. V argumentaci v diskusi se ozvaly někdy názory dosti zvláštní. Vztah samosprávy a státu nebo byrokracie je samozřejmě komplikovaný. Samospráva je potřebná. Myslím, že není v tomto sále nikdo, kdo by nezbytnost samosprávy neuznával, ale zároveň myslím, že všichni dobře víme, že samospráva ne vždy zaručuje jednotný postup, jednotný režim občanských práv, že v tomto směru je třeba to, co zajišťuje stát, či chcete-li byrokracie, která jinak je předmětem běžného opovrhování. Takže myslím, že vztahy byrokracie a samosprávy zdaleka nejsou tak jednoduché, jak je formuloval třeba poslanec Svoboda.

To, že samosprávy někdy jednají dosti stranicky, o tom máme také dosti důkazů. Takže z tohoto hlediska argument, který použil pan poslanec Payne, že obecně soudí, že stát je mnohem horším vychovatelem než rodiče, tak takový soud po mém soudu má zcela nulovou hodnotu, protože kdyby všichni rodiče se starali dobře o své děti, asi by nemusel stát mít ústavy, kde zabezpečuje jistou výchovu těch dětí, o které se rodiče nestarají.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP