(11.00 hodin)
(pokračuje Plachý)
Pokud jde o opětovný zásah do právní úpravy veřejných dražeb, spočívá v tom, že ustanovením § 130 v souvislosti se změnou zákona o konkursu a vyrovnání, provedenou ve čtvrté části předloženého návrhu, se v bodu 3 uvedené změny navrhuje umožnit zpeněžování majetku zahrnutého do konkursní podstaty soudním výkonem rozhodnutí. V § 130 návrhu zákona o exekutorech se současně stanoví, že všude, kde se v právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, se tím rozumí také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona. Exekutor by tedy mohl provádět i dražby dobrovolné, při nichž by se zpeněžoval majetek zahrnutý do konkursní podstaty.
Zejména v této souvislosti je nutno poukázat na problematiku odpovědnosti za výkon exekuční činnosti. V § 32 odst. 1 návrhu se sice stanoví odpovědnost exekutora za výkon jeho činnosti, současně však z ustanovení § 32 odst. 3 ve vazbě na část patnáctou předloženého návrhu, na změnu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vyplývá, že za úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, tedy i při zpeněžování konkursní podstaty, odpovídá stát.
Z dalších nedostatků předloženého návrhu je nutno zmínit i nepřiměřeně rozsáhlé pravomoci Komory exekutorů, kdy například exekutora lze okamžitě odvolat pouze na návrh Komory exekutorů, zvýšit počet exekutorů lze pouze po předchozím vyjádření Komory exekutorů atd.
Exekutor má podle předloženého návrhu nárok na odměnu a náhradu za ztrátu času v zásadě vždy, a to i za situace, kdy se nepodaří vymoci pohledávku. Návrh v tomto případě nepřiměřeným způsobem omezuje smluvní volnost, což by v případě, kdy by počet exekutorů byl velmi nízký, mohlo vytvářet neakceptovatelný tlak na oprávněné, aby se zavazovali poskytnout exekutorům i další odměny. S tímto negativním jevem bylo možno se setkat v počátečním období činnosti soukromých exekutorů na Slovensku, kde odměny exekutorů díky dodatečně sjednávaným smluvním odměnám, tam nazývaným "vreckovné", dosahovaly horentních částek.
S ohledem na nutnost eliminovat tyto negativní jevy je třeba napomoci působení tržních mechanismů na exekutory, a to jednak vytvořením konstrukce, že odměna, a to včetně náhrady za ztracený čas, se sjednává dohodou, s čímž musí samozřejmě korespondovat i vypuštění povinnosti provést exekuci. Dále musí být zajištěno působení tržních mechanismů na exekutory též tím, že rozhodování o tak významném faktoru, jímž je počet exekutorů, nebude ponecháno na státní správě, ale přímo v zákoně bude minimální počet exekutorů stanoven.
V neposlední řadě je nutno poukázat i na naprosto nepřijatelné rozhodování o nákladech exekuce. Výši nákladů exekuce vzhledem k ustanovení, že náklady exekuce sestávají z odměny exekutora a z dalších položek, § 87 odst. 1, si určuje sám exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce - § 88 odst. 1.
Je nutno uvést i naprosto nevhodným způsobem vymezené podmínky, co bude uznáno za exekutorskou praxi. Současně je z hlediska přibližování našeho právního řádu právnímu řádu Evropských společenství s ohledem na další činnosti exekutorů naprosto nepřípustné zavádět v novém právním předpisu podmínku, že vysokoškolské vzdělání musí být získáno na vysoké škole se sídlem v České republice, resp. se sídlem na území právního předchůdce České republiky.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, s ohledem na shora uvedené, přičemž jsem poukázal pouze na ty nejzásadnější nedostatky, je zřejmé, že předložený návrh v této podobě nelze s čistým svědomím schválit, a přesto nelze pochybovat o významu této právní úpravy. Je však nutno provést v ní celou řadu změn. Podporuji proto řádný způsob legislativního procesu a jsem zajedno s vetem, které bylo předloženo předsedajícímu.
Děkuji za vaši pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Slova se ujme paní poslankyně Volfová, připraví se paní poslankyně Dundáčková.
Poslankyně Jana Volfová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, ve svém příspěvku bych se chtěla zaměřit na jeden problém, který mě nesmírně pálí, a věřím tomu, že bude spolu s předkladateli během druhého čtení napraven. Jedná se o společné jmění manželů v souvislosti s exekucí.
Společné jmění manželů upravuje § 143 občanského zákoníku a tvoří je vesměs všechny majetkové hodnoty shromážděné manželi s výjimkou majetku, který byl získán dědictvím, darem nebo restitucí. Na druhou stranu tvoří společné jmění i závazky manželů, které některému z nich nebo oběma společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Společné jmění manželů je možné dohodou nebo na základě rozhodnutí soudů zúžit, popřípadě zcela nahradit například podílovým spoluvlastnictvím. V takovém případě pak věci, které nejsou součástí společného jmění, náleží výhradně nebo určeným spoluvlastnickým podílem jednomu z manželů bez majetkových práv manžela druhého.
Paragraf 42 návrhu zákona rozšiřuje pro účely exekuce zákonem stanovený rozsah společného jmění a umožňuje, aby věřitel oprávněný z exekuce byl uspokojen i z majetku druhého z manželů, nehledě na skutečnost, že tento majetek není součástí SJM, a z logiky věci by tedy vyplývalo, že je vzhledem k druhému z manželů majetkem cizím. V případě, kdy by se takového majetku neoprávněně zmocnil druhý z manželů, dopustil by se trestného činu krádeže, popř. loupeže.
Z právního hlediska je takový postup nepřípustný, neboť lze těžko shledat spravedlivým, aby bylo proti vůli osoby, která nemá se závazkem nic společného, zabaven a prodán její majetek k uspokojení věřitele někoho jiného, tedy druhého z manželů. Toto by samozřejmě bylo možné v případě, kdy je věřitel uspokojen ze společného jmění, které je v podstatě nerozděleným majetkovým corpusem, patřícím zároveň a zcela oběma manželům, tedy ve vztahu k exekucí postiženému majetku svědčí majetková práva povinnému. Došlo-li ke zúžení SJM, a to jak rozhodnutím soudu, tak na základě smlouvy sepsané formou notářského zápisu, příslušný majetek ve vlastnictví druhého z manželů představuje věc stejně cizí jako majetek kteréhokoli jiného občana.
Před novelizací občanského zákoníku bylo možné zrušit tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví manželů, předchůdce společného jmění, rozhodnutím soudu. Poté co bylo umožněno manželům dospět k podobnému kroku dohodou, je tato forma zúžení SJM preferována. Manželé tak obyčejně činí z toho důvodu, že jedna, popř. obě strany si nepřejí, aby mohl být celý majetek v SJM předmětem majetkových dispozic druhého z manželů.
Ustanovením § 42 návrhu zákona a § 26 OSŘ se v podstatě stanoví ručení za závazky druhého z manželů, bez právního úkonu, trestného činu, odpovídajícího ustanovení hmotného práva atp.
Jediným způsobem, jak se tomuto důsledku lze vyhnout, by bylo nevstupovat do manželství. V takovém případě, nehledě na skutečnost, že např. obě osoby by spolu žily ve společné domácnosti, by bylo zcela vyloučeno se z majetku jiného uspokojit.
Autory předkládané úpravy motivoval pravděpodobně zájem postihnout spekulativní přesuny majetku mezi rodinnými příslušníky za účelem jeho zašantročení, a tím znemožnění uspokojení věřitele. Navrhováno je však řešení, které takový úkon nevyvratitelně presumuje a nedává druhému manželu jakoukoli možnosti obrany, např. že příslušný majetek byl pořízen jeho vlastním přičiněním, na základě vlastní podnikatelské činnosti, výdělku apod., a to ani za předpokladu, že by oba manželé tuto skutečnost vzali na vědomí a adekvátně smluvně ji upravili.
***