(12.20 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Pokud se týče kritických vystoupení k tomu, jak definuje předložená osnova pojem "národnostní menšina", chtěl bych zdůraznit, že nakonec jsme se rozhodli pro cestu vcelku nejjednodušší, přejímá definici z Rámcové úmluvy práv národnostních menšin. Používáme tedy dikci evropsky uznávanou. Rozhodli jsme se tady nikterak neexperimentovat, nevymýšlet si a použili jsme tu evropskou.
A to souvisí s tím, co tady říkal pan poslanec Payne. Rodina Lobkowiczů podle tohoto zákona nemůže, kdyby se na hlavu postavila, chtít už vůbec ne pětijazyčné názvy ulic, nemůže chtít změnu ve školství a zřízení zvláštních škol, protože pan poslanec Payne prostě nezná, jaký je rozdíl mezi individuálním právem a kolektivním právem národnostních menšin. Kdyby si přečetl Evropskou úmluvu, pro kterou nevím, zda hlasoval na půdě Poslanecké sněmovny, tak by zjistil, že těch práv, kterých by se údajně mohla - nechci se dotknout pana kolegy Lobkowicze - domáhat rodina Lobkowiczova, se může domáhat jenom tehdy, když splní několik předpokladů. Petiční právo, k petici je třeba nejméně 100 tisíc podpisů. Tato fakta se zjišťují podle posledního sčítání obyvatelstva, kolik lidí se přihlásilo. Když se na území té obce nebo kraje nezjistí tento počet, není ani petice, ani sčítáním obyvatelstva, se nezřizuje škola a nejsou dvoujazyčné názvy ulic. Rodina Lobkowiczova by to tedy nezvládla. Zvládne to každá skupina, která dosáhne minimálního kvora, které prostě požadují mezinárodní závazky.
V této diskusi nejde vůbec o koncepci zákona. Koncepce zákona byla stanovena Poslaneckou sněmovnou i Senátem v okamžiku, kdy v roce 1997 Česká republika ratifikovala Rámcovou úmluvu o právech národnostních menšin. Ale to, o co jde v této diskusi, je něco jiného. Jde o rozsah těchto práv. A to je věc, ve které cítím, že vláda se necítila být zcela povolána k tomu, aby rozhodla, zda má stanovit vysoký rozsah práv nad minimum, které požadují evropské závazky a mezinárodní závazky, kterými jsme vázáni, anebo zda se má držet evropského standardu. A o tomto rozsahu nelze diskutovat jinde než právě na půdě parlamentu v rámci druhého čtení.
Vláda o něm vedla diskusi jak v rámci pořádaného semináře, tak ji vedla - musím říci, že ne zcela úspěšně - právě se zástupci národnostních menšin zastoupených v Radě pro národnosti. A musím říci, že zatímco zde zazněla kritika tohoto zákona z pozice, zda přece jenom tento zákon neumožní třeba příliš velké zneužívání těchto práv, kritika ze strany Rady pro národnosti je opačná. Považuje tento zákon za nedostatečný krok. To je důvod, proč je potřeba, aby se tato diskuse konala na jediném legitimním místě.
Chtěl bych říci, že některé konkrétní připomínky, které zde zazněly, budu ochoten zodpovědět samozřejmě v rámci druhého čtení.
Ale chtěl bych říci, že co se připomínky pana poslance Matulky týče, a on tím zdůvodňuje svůj návrh na vrácení zákona, skutečnost, že v tomto zákoně obsažený princip, který pan poslanec Matulka schválil a schvaluje, princip, který on sám velmi trefně nazval "zastoupení společensky relevantních skupin v mediálních radách", to že tento princip není v tuto chvíli ještě promítnut do návrhu zákonů, které jsou v rámci legislativního procesu, to není vůbec na škodu projednávání této osnovy, protože od toho je Legislativní rada vlády, která ještě tyto zákony ani neviděla, aby to, co jednou schválila tady, dokázala promítnout i do těch návrhů zákonů, které bude projednávat a schvalovat příště.
Pokud se týče pana poslance Exnera, chtěl bych reagovat jenom na jednu jeho poznámku k § 7. Má naprostou pravdu. Každý zákon o právech národnostních menšin je současně konkurencí obecné úpravě lidských práv. Jsme prostě ve stavu, kdy v Evropě i ve světě platí, že národnostním menšinám se přiznávají některá práva jako specifická národnostní práva, tj. práva, která nemusí uplatňovat, a vedle toho se každému občanu přiznává např. právo na jméno a příjmení ve tvaru, který si sám zvolí.
Totéž je konkurence toho - a o tom hovořil pan poslanec Cyril Svoboda - jaký jazyk se má používat v úředním styku. U nás stejně jako v každé vyspělé demokratické zemi platí, že v trestním řádu, správním řádu, občanském soudním řádu, to znamená tam, kde je dotyčný člověk účastníkem řízení, bez ohledu na to, jaké má občanství, bez ohledu na to, jakou má národnost, že to je lidské právo, má právo požadovat, aby se s ním jednalo buďto v jeho mateřštině, anebo v jazyce, kterému rozumí, říká zákon, protože my skutečně nemáme možnost dávat tlumočníky i ve svahilštině.
Další poznámka. Byla zde položena otázka - a tu zde položil pan poslanec Cyril Svoboda - proč je definice národnostní menšiny spojena s občanstvím. Musím odpovědět: přesně proto, že to říká Rámcová evropská úmluva o právech národnostních menšin, aby členské signatářské státy nemusely tato práva na vzdělání, na pojmenování ulic a na používání např. úředních exemplářů, těch různých dotazníků v různých jazycích, právě proto říká rámcová úmluva: toto právo mají pouze ty národnostní menšiny, které jsou současně státními občany. Nemáme tedy povinnost pro daňové přiznání dělat tiskopis ve vietnamštině, i když tady žije mnoho Vietnamců. A kdybychom odstranili podmínku občanství, tak můžeme to udělat, ale vláda to prostě nechce udělat. Když nám mezinárodní úmluvy dovolují, abychom to vázali na občanství, tak samozřejmě jsme se rozhodli tohoto plně využít.
Na závěr bych chtěl říci jednu věc. Přiznávám se, že jsem se dozvěděl poprvé před chvílí, že pan zmocněnec vlády pro lidská práva na hlavičkovém papíře oslovil člena vlády jiného sousedního státu. Přiznávám se, že pan zmocněnec vlády pro lidská práva podle mých představ občas si své kompetence vykládá velmi široce, řeknu-li to zaobaleně. Současně se přiznávám, že ještě stále jsem toho názoru, že to je člověk, který díky svému nasazení, svému zápalu a svému jaksi vztahu k lidským právům je osobou, která je schopna vládě, veřejnosti, parlamentu předkládat stále ještě návrhy, které mohou vést ke zkvalitnění stavu, to znamená neodbývá svou práci pouze formálně, a stále ještě tento fakt zcela vážně převažuje v mém hodnocení současného výkonu funkce vládního zmocněnce. Na druhé straně to, co zde zaznělo, považuji za velmi vážný signál, a chtěl bych ubezpečit jak pana poslance Cyrila Svobodu, tak Poslaneckou sněmovnu, že z něj vyvodím náležité důsledky.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane místopředsedo vlády a pane ministře.
Než dám závěrečné slovo panu zpravodaji, s faktickou poznámkou se přihlásil pan kolega Jaroslav Lobkowicz.
Poslanec Jaroslav Lobkowicz: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Chtěl bych zde před touto ctěnou sněmovnou jen prohlásit, že naše rodina, i když má jedno procento v tomto parlamentu, se nikdy nebude považovat za nějakou národnostní menšinu nebo za menšinu, která by pro sebe vyžadovala privilegia. Již v roce 1938, kdy se člověk měl rozhodnout, jakou má národnost, se naše rodina stoprocentně přihlásila k národnosti české a cítíme se jako Češi, a ne jako nějaká menšina.
Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Prosím nyní zpravodaje, pana poslance Křečka.
***