(16.10 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Zároveň, jak bude vypadat reforma soudnictví, respektive jak bude pokračovat a jakou představu má vláda a současný ministr - a to opomíjím skutečnost, že pravděpodobně je avizována změna na postu ministra spravedlnosti, a prosím, aby to nebylo vykládáno tak, že bych si to přála nebo že bych k tomu měla jakýkoliv důvod, ale s největší pravděpodobností vláda avizovala tuto výměnu a my nevíme, jaký názor na tyto věci má budoucí ministr. Já jsem přesvědčena, že i to bychom měli slyšet.
Měli bychom vědět, jak bude vypadat druhá fáze reformy veřejné správy, jak bude vypadat správní řízení, respektive nový správní řád, jak bude vypadat nový zákon o správním trestání, doprovodí-li správní řád, který už správní trestání a oblast exekucí obsahovat pravděpodobně nebude. Jak budou vypadat exekuce v oblasti daňové a další.
Proto já bych si velmi přála, abychom před konečným rozhodnutím o jedné, druhé či třetí variantě měli představu o tom, jaký je časový harmonogram dalších legislativních prací na úpravách, které velmi těsně souvisejí s dnes probíranou problematikou. Pravděpodobně teď není chvíle na to, abych podala návrh na doprovodné usnesení, proto se jen opakovaně přimlouvám za to, aby postup prací vlády na nových zákonech byl maximálně koordinován a abychom si před tím konečným rozhodnutím skutečně uměli odpovědět na otázky, jakými cestami se bude ubírat občan, když se bude domáhat svých práv před orgány správními a před orgány soudními - před soudy. Říkám záměrně soudními orgány s ohledem na to, že ne všude v Evropě je zapotřebí, aby to byly přímo soudy - představitelné jsou i různě modifikované soudní tribunály.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Hovořit bude místopředseda sněmovny pan poslanec Ivan Langer, připraví se pan poslanec Pavel Němec.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové. Ono se říká, když se sejdou dva právníci, vznikají a objeví se hned tři právní názory. Já se obávám, že v této diskusi platí, že co jeden diskutující, to přinejmenším jeden a půl nějakého názoru, jak věc řešit. Za jiných okolností, než je ta, ve které se tato vláda nachází, bych považoval postup, který vláda zvolila - přijít do Poslanecké sněmovny a nechat Poslaneckou sněmovnu rozhodovat namísto vlády o tom, jak má vypadat to či ono rozhodnutí - za špatný.
Nicméně tato vláda je menšinová a potřebuje znát většinové stanovisko Poslanecké sněmovny, neboť ta ve svém důsledku bude rozhodovat o podobě konkrétních zákonů, které tuto problematiku řešit budou, a proto já považuji postup vlády za velmi prozíravý. Škoda jen, že obdobný postup jako ministr spravedlnosti a místopředseda vlády v tomto případě nevolil jeho předchůdce v případě trestního řádu apod. Myslím, že jsme si mohli ušetřit spoustu práce, spoustu zbytečné práce, spoustu problémů.
Jeden z mých předřečníků se vyslovil v tom smyslu, že není právník, a tudíž může v klidu říkat, že to, co je psáno v ústavě, nemusí být bráno jako neměnný fakt. A já, ač právník, s ním de facto souhlasím, protože je potřeba si uvědomit, že i ústava, jakkoli je to právní norma nejvyšší právní síly, je produktem lidského ducha, je odvislá od reálné situace, ve které vzniká, a samozřejmě je také poznamenána těmito všemi okolnostmi. Já si myslím stejně jako on, že v tuto chvíli, hledáme-li nějaké koncepční rozhodnutí, neměli bychom se nechat svazovat tím, co nám říká v tuto chvíli ústava, která vznikala za určitých ne zcela jednoduchých okolností před osmi nebo devíti lety.
Diskutujeme-li nad tématem, jaký koncept zvolit, myslím, že bychom měli vycházet ze dvou základních a řekl bych velmi jednoduchých předpokladů nebo zadání. Tím prvním je otázka funkčnosti toho systému a tím druhým je otázka ekonomické efektivnosti. Já si s přihlédnutím k těmto dvěma parametrům osobně myslím, že v tuto chvíli není třeba budovat novou, samostatnou soudní soustavu, že v tuto chvíli není třeba obávat se změnit jednu část, maličkou část ustanovení, které obsahuje naše ústava, a to je zmínka o Nejvyšším správním soudu. A s důrazem na všechno to, o čem hovořila moje ctěná kolegyně Dundáčková, si osobně myslím, že v tuto chvíli by naše rozhodnutí mělo spíše směřovat k variantě číslo jedna či A, jak ji vláda ve svém materiálu sněmovně předložila.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane místopředsedo. Slova se ujme pan poslanec Pavel Němec, další písemné přihlášky nemám.
Poslanec Pavel Němec: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové. Dovolte, abych se vyjádřil k předloženému koncepčnímu návrhu, který se týká správního soudnictví. Vzhledem k tomu, že přede mnou mluvil pan místopředseda Langer, který doporučoval přijetí určité varianty, ke které i já mám velmi blízko, tak mi dovolte, abych navázal na jeho vystoupení a některé argumenty se pokusil rozvinout.
Co se týče ústavního aspektu, jsem si plně vědom toho, že nelze přijímat zákon tak, aby byl v rozporu s ústavou. To je jeden extrém. Nicméně na druhé straně samozřejmě platí, že je možné po zralé úvaze a s určitým koncepčním výhledem uvažovat o změně ústavy. Myslím si, že je všem jasné, že to není nijaká násilná změna ústavy, který by byla vyvolána jakousi zájmovou skupinou, že by se jednalo o změnu ústavy takovou, která by umožnila určitý směr koncepčního řešení.
Co se týká reformy správního soudnictví, já si myslím, že možná - a z mnohých úst to zaznělo - podléháme určitému mýtu, že co je reforma, to je správné, a čím víc systém, který se uvede v život, bude odlišný od systému stávajícího, tím je reforma lepší, tím je reforma hlubší a každý, kdo navrhuje řešení, které má řekněme blíž nebo má více shodných rysů se stávajícím stavem, tak je proti reformě a je proti správnímu soudnictví.
Já bych tedy hned na začátku chtěl říci zcela jasně - jsem pro správní soudnictví v plné jurisdikci. Jsem pro to, aby správní soudy byly zcela nezávislé na exekutivě, která rozhoduje ve správním řízení, a z těchto základních myšlenek pochopitelně se musí ubírat navrhované řešení. A nyní stojí otázka, jak to zařídit. Slyšeli jsme zde řadu vystoupení, která preferovala variantu specializované větve z právního soudnictví, a znělo mnoho argumentů, že to je ta pravá reforma. Ale už mi ucházelo, proč je to ta pravá reforma.
Možná jsme ještě slyšeli argumenty, že je třeba, aby soudci byli specializovaní. Ano, já s tím souhlasím. Jistě soudce, který bude rozhodovat o správní věci, musí mít jiné, řekněme postgraduální nebo další vzdělanostní předpoklady než soudce, který soudí trestní kauzy, nebo soudce, který rozhoduje soukromoprávní spory. Na tom se jistě všichni shodneme. A já se ptám: je z důvodů těchto vzdělanostních nebo postgraduálních předpokladů soudců třeba zavádět novou větev soudnictví? Nemáme vedle sebe existující civilní senáty a trestní senáty na jednom a tomtéž soudě? Samozřejmě že máme a samozřejmě že lze organizačně zajistit, aby soudci, kteří rozhodují civilní věci, se zúčastňovali vzdělávání soudců, které se týká právě této oblasti. Samozřejmě že soudci trestní se zabývají i postgraduálním vzděláváním v oblasti trestní.
***