(10.50 hodin)
(pokračuje Škromach)
Proto poslanecký klub ČSSD po diskusi na svém zasedání doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky přijmout k řešení situace v České televizi následující usnesení:
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, jsouc si vědoma své odpovědnosti za činnost Rady České televize, jež jí vyplývá ze zákona č. 483/91 Sb., o České televizi, § 4 odst. 3
1. vyzývá Radu České televize, aby neprodleně učinila kroky nezbytné k obnovení vysílání veřejnoprávní televize a zejména k obnovení úplného, objektivního, ověřeného, všestranného a vyváženého zpravodajství.
2. Považuje za nezbytnou podmínku řešení nastalé krize v České televizi okamžité odstoupení Jiřího Hodače z funkce ředitele České televize. Pokud Jiří Hodač z funkce ředitele České televize neodstoupí, vyzývá Radu České televize, aby na svém zasedání dne 8. 1. 2001 Jiřího Hodače z funkce ředitele České televize odvolala.
3. Žádá Radu České televize, aby zajistila veřejnou průhlednost financování České televize, včetně forenzního auditu.
4. Zavazuje se bezodkladně projednat takovou novelu zákona o České televizi, která lépe než současné znění zákona zajistí, že členové Rady České televize budou voleni tak, aby v Radě České televize byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy a aby nemohlo vyvstat podezření, že Rada České televize neplní svou funkci orgánu, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů České televize.
(Potlesk.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane předsedo. Já si myslím, že by bylo vhodné, než přistoupíme k podrobné rozpravě, aby tento materiál byl rozmnožen a byl rozdán všem poslancům Poslanecké sněmovny, protože v podrobné rozpravě je případně možno k navrženým usnesením podávat pozměňovací návrhy.
Slova se ujme místopředsedkyně paní Petra Buzková, připraví se předseda poslaneckého klubu KSČM Vojtěch Filip, po něm místopředseda Poslanecké sněmovny Ivan Langer.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, členové vlády, dámy a pánové, nemohu být jistě považována za osobu, která si ve sporu o Českou televizi nezvolila své místo. Uvědomuji si, že sněmovna je dnes rozdělena nejen podle stranického klíče, ale také podle toho, jakým obavám přikládá kdo z nás větší váhu a jak podle svého svědomí nachází vinu či nevinu jednotlivých účastníků stran sporu. Přesto, či právě proto, se domnívám, že můžeme v souladu s tím, v jaké míře a v jaké oblasti může Poslanecká sněmovna přispět k uvolnění krize v České televizi, nalézt společné stanovisko přijatelné pro ty z nás, a já věřím, že je nás většina, kteří nepovažují (za?) zaujetí vlastního názoru povinnou hluchotu vůči argumentům druhých.
Budu nyní mluvit o některých obavách, jež zazněly z úst některých poslanců této sněmovny, a to nikoliv proto, abych s váženými kolegy polemizovala, ale proto, abych se pokusila tyto obavy rozptýlit. Pevně věřím, že to přijmou s pochopením a nebudou to považovat za pokus o vyvolání sporu z mé strany.
Prvním takovým argumentem je argument, že nový ředitel České televize byl dosazen legálně, a dáme-li za pravdu těm, kteří se proti němu vzbouřili, vytváříme nebezpečný precedens a bude se nám bouřit kdekterá firma.
Ano, nový ředitel České televize byl dosazen sice neprůhlednou a diskutabilní formou, nicméně byla dodržena legální procedura. Tady však analogie s kdejakým podnikem či firmou končí, protože týž zákon, podle kterého byl pan Jiří Hodač Radou České televize zvolen, definuje Českou televizi jako veřejnoprávní instituci poskytující službu veřejnosti a Radu České televize přímo definuje jako orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programu České televize. Z tohoto hlediska pro nás není důležitý postoj několika redaktorů zpravodajství, ale skutečnost, že se za ně v jejich sporu postavila nepominutelná část veřejnosti včetně velmi široce názorově i politicky otevřené skupiny veřejně známých a tedy veřejné mínění vytvářejících osobností. A to se sotva může stát při výměně ředitele v kdekterém podniku. Mimoto Poslanecká sněmovna není povolána k tomu, aby řešila spory ve firmách zřízených podle soukromého práva. Zato jí zákon ukládá odpovědnost za jednání Rady České televize a žádá po ní, aby rozhodovala, zda je dodržováno poslání České televize. Naše rozhodnutí ve věci krize v České televizi nemůže být tedy ani metaforicky považováno za precedens pro - jak říkají kolegové - kdekterou fabriku.
Analogie se soukromým podnikem ovšem existuje, protože Rada České televize a Poslanecká sněmovna vykonávají vůči České televizi určitá práva, jež v soukromém podniku náleží vlastníkům, a ta bychom měli vykonávat odpovědně.
Nevím, jaký by byl pan Jiří Hodač generální ředitel České televize, kdyby se mu podařilo funkci převzít. Zato mohu tvrdit, že dnes by byly další náklady jeho setrvání ve funkci neobyčejně vysoké, a to proto, že nikoliv vždy příliš vysoká profesionalita zpravodajství České televize by se díky nutné radikální personální obměně dále snížila, a já se obávám, že pod únosnou mez, protože nutné náklady podobné personální stabilizace by představovaly desítky milionů korun a protože přechodná stránka části regulovaného trhu, odhlašování koncesionářských poplatků, by byla příliš vysoká. Dále proto, že by došlo pravděpodobně k vnitropolitické destabilizaci díky masovým aktivitám části mobilizované veřejnosti, a proto, že ohrožení procesu našeho vstupu do Evropské unie by bezesporu nastalo a pravděpodobně bychom ztratili i to, čeho se nám podařilo v této oblasti v posledních letech dosáhnout.
Pochybuji, že by se nalezla dobře spravovaná soukromá firma, která by v této situaci nevyměnila takto nákladného ředitele, a to nemluvím o naprostém manažerském selhání v okamžiku, kdy tento ředitel pro interní spor s vlastními zaměstnanci odmítl dodat smluvním partnerům připravené zboží.
Druhým argumentem, o kterém chci hovořit, je argument, že je ohrožena parlamentní demokracie a svoboda, protože odmítnutí generálního ředitele znamená popření vlády zákona.
K tomuto argumentu uvádím toto. Odmítnutí generálního ředitele ČT ze strany redaktorů ČT opustilo podle mého právního názoru rámec legality v okamžiku, kdy přerostlo ve spontánní a nevyhlášenou okupační stávku. Právě proto, že ctím občanské svobody a vládu zákona, jsem přesvědčena, že řešení této otázky náleží nikoliv Poslanecké sněmovně, ale soudům. Pokud by tyto rozhodly, a jejich rozhodnutí nebylo vynuceno, pak mějme obavy o vládu zákona. Pokud vím, padlo však zatím jediné rozhodnutí soudu, a to ve věci předběžného rozhodnutí o nelegálnosti stávky, kterou vyhlásily 2. ledna nezávislé televizní odbory, o které žádal generální ředitel ČT Hodač. Soud - pokud vím - rozhodl v neprospěch této žádosti.
Poslanecká sněmovna by snad oslabovala pevnost zákonů, pokud se usnesla, že zvolení generálního ředitele ČT bylo nelegální či že ho zaměstnanci ČT měli plné právo neuposlechnout tam, kde přikazoval v souladu se svým oprávněním, jež z jeho funkce vyplývalo. Naopak Poslanecká sněmovna může - podle mého názoru dokonce musí - požadovat po Radě ČT, aby řešila krizi v ČT, jestliže tato krize způsobila, že setrvale není naplňováno poslání České televize uložené jí zákonem o ČT č. 483/91 Sb., § 2, včetně případného požadavku, aby rada projednala odvolání legálně zvoleného ředitele.
Třetím a posledním argumentem, o kterém chci hovořit, je argument, že po zpolitizování sporu o ČT a po aktivní účasti některých politiků na straně zaměstnanců ČT je ohroženo, že redaktoři nebudou schopni vůči těmto politikům mít dostatečný odstup a bude tak snížena jejich objektivita.
Omlouvám se, a teď poruším trochu věcnost, o kterou jsem se jinak při své řeči maximálně snažila, že tato obava vychází - abych citovala včerejší výrok předsedy kulturního výboru Petra Mareše - z předsudku, že vztah politika a novináře je určován prvořadě principem něco za něco, služba za protislužbu.
***