Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(13.30 hodin)

(pokračuje Buzková)

To znamená, že při projednávání zákona podle zvláštního režimu takovýto návrh nelze podat. To znamená, že tím jsme ukončili projednávání tohoto bodu.

Dalším bodem je

Prosím, aby se slova ujal místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí Jan Kavan.

Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, návrh, který nyní ve druhém čtení projednáváte, si klade za cíl sjednocení závazků České republiky v oblasti mezinárodního humanitárního práva se současným moderním standardem aplikovaným v této oblasti ostatními státy.

Jak již na tomto místě bylo 28. listopadu loňského roku, tedy v průběhu 29. schůze Poslanecké sněmovny, v rámci prvního čtení řečeno, je humanitární právo specifická oblast současného mezinárodního práva veřejného, jež si klade za primární cíl, aby v případě ozbrojeného konfliktu, přírodních katastrof nebo jiných krizových situací bylo obětem, tj. např. raněným, nemocným, civilnímu obyvatelstvu nebo dalším skupinám chráněných osob zajištěno poskytování určitého minimálního standardu zacházení, který by zmírnil jejich utrpení nebo strádání.

Úprava zmíněné oblasti je zčásti řešena obyčejovými normami mezinárodního práva a zčásti mezinárodními mnohostrannými smlouvami. Jakýsi základní korpus této smluvní úpravy tvoří čtyři Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války. Tyto úmluvy jsou doplněny dvěma dodatkovými protokoly z roku 1977 a v současné době se uvažuje o přijetí dalšího, v pořadí již třetího dodatkového protokolu.

Vznesením výhrad k Ženevským úmluvám v roce 1949 oslabilo bývalé Československo společně s bývalým Sovětským svazem a státy východního bloku kompaktnost systému ochrany humanitárního práva. Tím došlo ke znepřehlednění standardů závazných pro strany zúčastněné v případném ozbrojeném konfliktu.

Protože ne všechny členské státy výhrady tehdejšího Československa uznaly, došlo zároveň i k nejasné právní situaci co do platnosti rozsahu závazků k jednotlivým smluvním stranám Ženevských úmluv.

Samotné výhrady jsou již z dnešního hlediska překonány. To potvrzuje skutečnost, že v podstatě identické výhrady byly již odvolány Maďarskem, Polskem i Slovenskou republikou. Setrvání na současném stavu by znamenalo odlišnou pozici, v krajním případě i jistý izolacionalismus České republiky od pozice sousedních států při mnohostranných jednáních o humanitárních otázkách a rozvoji mezinárodního humanitárního práva, a zároveň také nutnost zdůvodňování příčin setrvávání České republiky na stávajícím překonaném stavu.

Vzhledem k tomu, co jsem uvedl, vám doporučuji tento vládní návrh schválit. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji, a prosím zpravodaje zahraničního výboru pana poslance Tollnera, aby odůvodnil usnesení výboru, které bylo rozdáno jako tisk 742/1.

Poslanec Pavel Tollner: Paní místopředsedkyně, dámy a pánové, je mou povinností zpravodaje zpravit ctěnou sněmovnu o usnesení č. 180 zahraničního výboru z jeho 41. schůze, která se konala 10. ledna t. r. Zahraniční výbor po odůvodnění náměstka ministra zahraničních věcí a po zpravodajské zprávě přijal doporučující usnesení, že doporučuje Poslanecké sněmovně, aby vyslovila souhlas s odvoláním výhrad České republiky k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války. Jde o celkem sedm výhrad k pěti článkům úmluvy. Text je přiložen k tisku.

Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Tollnerovi a otevírám rozpravu, do které se přihlásil pan poslanec Vojtěch Filip.

Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, paní a pánové, dovolím si uvést několik poznámek k předloženému tisku 742. Je to druhý pokus, se kterým se setkáváme v tomto volebním období, který má vést k přístupu k Mezinárodnímu soudnímu tribunálu, který byl schválen v Římě v roce 1998 a o kterém jsme se bavili mimo jiné při jednání o možné novele ústavy se zástupci všech politických stran u pana místopředsedy vlády Rychetského, a shodli jsme se na tom, že přijetí takové normy není pro Českou republiku v její současné ústavní situaci možné.

Dovolím si tedy říci několik poznámek k samotnému tisku. Vláda předkládá Parlamentu návrh na vyslovení souhlasu s odvoláním výhrad ke čtyřem Ženevským úmluvám z roku 1949, které se týkají osudu raněných a nemocných vojáků, jednak v poli, jednak na moři, dále zacházení s válečnými zajatci a ochrany civilních osob za války. U nás je to přijato pod číslem 65/1954 Sb. jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí.

Předkládací zpráva nevystihuje podstatu výhrad ani smysl jejich odvolání. Pro větší srozumitelnost chci sdělit plný text výhrad, z nichž ve srovnání s textem příslušných ustanovení uvedených smluv vyplývá, že podle základní úpravy mocnost, v jejíž moci jsou příslušníci ozbrojených sil v poli nebo na moři, váleční zajatci nebo civilní osoby, sama může požádat neutrální stát nebo mezinárodní organizaci, např. Mezinárodní komitét Červeného kříže, aby převzaly funkce ochranné mocnosti jmenované stranami, které se účastní konfliktu. Dojde-li k přesunu válečných zajatců k jiné mocnosti, zaniká odpovědnost zachování úmluvy té mocnosti, která je dosud držela. Ochrana podle úmluvy o zacházení s válečnými zajatci se vztahuje i na zajatce, kteří se před zajetím dopustili válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti podle norimberského práva.

Československý, a tedy i Český stát podle zákona 4/1993 Sb. si vyhradil, že funkce ochranné mocnosti přecházejí na neutrální stát nebo mezinárodní organizaci jen tehdy, dá-li k tomu souhlas vláda, o jejíž příslušníky se jedná.

Dále přesunem zajatců zaniká odpovědnost mocnosti, která je přesunula k jiné mocnosti, a váleční zajatci, kteří se před zajetím dopustili zločinů podle norimberského práva, mají být podrobeni předpisům o výkonu trestu platným ve státě, o který jde.

Možná, že se to zdá někomu nezajímavé, ale vzhledem k tomu, kolik vojáků má Armáda České republiky vysláno mimo území České republiky, to tak úplně bezpředmětné není. Česká, resp. tenkrát československá strana odůvodnila své výhrady názorem, že dotčená základní ustanovení spíše vyhovují okupujícím mocnostem a omezují práva států, o jejichž chráněné osoby jde.

Lze připojit též výňatek z Úmluvy o zacházení s válečnými zajatci týkající se odsouzení a trestání válečných zajatců, neboť vláda považuje za nutné novelizovat zákon o výkonu trestu odnětí svobody, který jsme přijali v roce 1999, č. 69, aby standard přiznaný všem osobám ve výkonu trestu odnětí svobody odpovídal standardu přiznávanému válečným zajatcům. Ženevské úmluvy z r. 1949 byly doplněny Dodatkovými protokoly 1 a 2 v roce 1977 a u nás byly vyhlášeny až v roce 1991.

***