(11.40 hodin)
(pokračuje Zvěřina)
Uplynulé francouzské předsednictví v Evropské unii přineslo jen poměrně malý pokrok v předstupních vyjednáváních. Výsledky summitu v Nice znamenají určité pootevření dveří pro kandidátské země, a to je myslím pro nás největší výsledek této etapy. Od předsednictví švédského si mnozí v kandidátských zemích hodně slibují. Zejména známé načasování jednotlivých negociačních témat roadmap z Nice znamená někdy velice přehnaná očekávání. Na konci španělského předsednictví v polovině příštího roku jistě mohou být vyjednávací kapitoly uzavřeny, možná i všechny.
Nicméně rozhodnutí o vstupu kandidátů bude rozhodnutím povýtce politickým, nikoliv tedy technicko-negociačním. Atmosféra uvnitř Evropské unie přitom dnes rozhodně není nakloněna rychlému rozšiřování směrem na východ. Předvstupní rozhovory často svou atmosférou připomínají známou modelovou situaci, kterou bych charakterizoval sloganem: "Vy se tvařte, že nás chcete přijmout, a my se vynasnažíme vám to věřit."
Ještě stále nebyla vyřešena ani základní otázka filozofie přijímání nových členů. Nikdo neví, zvítězí-li varianta rychlého přijetí s dlouhými přechodnými obdobími, nebo snad varianta odkládání rozšíření s minimem krátkých přechodných období. Ona známá strategie "regata" dává Evropské unii velmi široký manévrovací prostor. Může vést jak k přijetí několika málo kandidátských zemí, tak k rozšíření Evropské unie metodou velkého třesku o větší počet čekatelů, o kterém čas od času slýcháme od významných evropských politiků jako o variantě pravděpodobné.
Není pochyb o tom, že je v našem nejvyšším zájmu, abychom byli v první skupině nově přijímaných zemí. Proto také musíme dbát na uspokojivou úroveň legislativní činnosti a také na uspokojivou úroveň vymáhání přijatých pravidel. Naše integrační úsilí je stále poznamenáno oním známým fenoménem střelby na běžící terč. Při absenci přesného data vstupu do Evropské unie je velice nesnadné říci, do jaké Evropské unie budeme vlastně vstupovat, a je také tím pádem nesnadné přesně určit, jak vstup nových zemí ovlivní podobu Evropské unie. Je to samozřejmě dáno neurčitostí v samotném datu a v samotném počtu vstupujících zemí. Na tato témata se vedou diskuse na nejrůznějších úrovních. Obávám se, že ani někdejší český Prognostický ústav by nemohl v této věci příliš mnoho přesných prognóz nabídnout.
Jisté je, že motivace členských zemí k dalšímu rozšiřování Evropské unie spíše slábne, než aby se zvyšovala. Bohužel to platí zejména o našich bezprostředních sousedech - Spolkové republice Německo a Rakousku. Politici v těchto zemích, a to myslím politická reprezentace bez rozdílu příslušnosti, jsou rozšíření Evropské unie vcelku nakloněni. Čelí však velkému tlaku negativně laděného veřejného mínění. Měl jsem osobně v posledních týdnech příležitost diskutovat o našem vstupu do unie s obyvateli příhraničních oblastí Rakouska a Německa. Je pravda, že v Rakousku jsem byl hodně rušen hlučnými protitemelínskými demonstranty. Nicméně mohu potvrdit, že naši sousedé mají strach z konkurence levné české pracovní síly a levných českých služeb. A snad ještě větší obavy existují z toho, že to budou nakonec zejména němečtí daňoví poplatníci, kteří budou muset rozšíření Evropské unie o nové země sami zaplatit. Není právě snadné v Německu vysvětlovat, že náklady na integraci nových zemí nelze ani přibližně srovnávat s náklady na znovusjednocení Německa. Ta zkušenost s tímto mechanismem je tam velmi živá.
Naši recentní image v členských zemích Evropské unie pozitivně ovlivnila zkušenost, že naši vše lépe vědoucí politici a intelektuálové v posledním roce poněkud omezili export českých vnitropolitických konfliktů mimo hranice země. Zevní percepce zůstává i tak jedním z výrazných problémů v evropské integrační agendě České republiky. Snad jen události kolem České televize znamenaly pro některé zmíněné experty příležitost k nářkům nad údajnou nedemokratičností zdejších poměrů a stejně údajným omezováním svobody slova. Většinou jsme se ovšem málo dozvěděli o tom, co vlastně kdo v této zemi komu zakázal říci. Myslím si, že lidé, kteří opravdu mají co říci, si v České republice na malý prostor pro publikaci svých myšlenek stěžovat nemohou. Co se však samotné České televize týče, pak závidím těm, kteří tvrdí, že v některých zemích snad nejsou s veřejnoprávními médii problémy. V takové či oné podobě jsou problémy prakticky všude v Evropě a jistě i v ostatním světě.
Některé tradiční české integrační problémy se podařilo posunout do pozitivnější roviny. Myslím, že to platí především o komunikaci s romskou menšinou, které se dostalo viditelné státní podpory. Evropská unie zejména oceňuje vzdělávací programy a programy podporující sociální integraci této minority.
Tradiční českou slabinou kupodivu není tempo implementace evropských zákonů, ale spíše reforma soudnictví a úroveň veřejné správy. Zdá se, že probíhající poněkud chaotická reforma veřejné správy situaci na tomto úseku spíše komplikuje než zlepšuje a kontroverzní vládní návrh zákona o státní službě je sotva možné chápat jako krok správným směrem.
Býváme setrvale kritizováni za prý nedostatečný boj proti korupci a ekonomické kriminalitě. Když ovšem tuto oblast podrobíme legislativnímu zkoumání, zjistíme, že zde už je jen malý prostor pro další zákonná opatření a že se musíme zaměřit na jejich důsledné uplatňování kontrolními orgány, policií a justicí.
Co se týče zprávy samé, souhrnná zpráva neobsahuje podle mého názoru žádné hodnocení integrační výkonnosti jednotlivých resortů, a to přesto, že tato sněmovna k tomu vládu vloni svým usnesením zavázala. Snad zde zapracovala obava ze vzájemné řevnivosti resortů, které by byly rozdílně známkovány. Nicméně mám za to, že vládní výbor pro evropskou integraci, který vede pan premiér, by si podobné srovnání dovolit mohl a měl. Podle zkušeností sněmovního výboru pro evropskou integraci se jednotlivé resorty od sebe přece jenom odlišují. Platí to zejména o schopnosti partnerské komunikace s bruselskou byrokracií. Průchodnost některých zákonných předloh parlamentem komplikují spory o interpretaci evropských pravidel. Myslím si, že ty spory jsou legitimní a zcela zákonité, ale mám za to, že legislativa naší země by se v žádném případě neměla snažit předbíhat nebo předjímat vývoj legislativy v Evropské unii.
Existuje jistá snaha vládních legislativců zalíbit se Bruselu, což je pro ně velmi silným lákadlem. Výsledkem pak jsou dlouhé diskuse o ještě politicky průchozím evropském kompromisu. Vzpomeňme v této souvislosti na přijímání některých environmentálních zákonů, které nakonec dopadly velice kladně. Více se vleče audiovize dnes již tady zmíněná, možná by trochu více komunikace na úrovni vedení politických stran některým takovým průtahům v projednávání zákonů pomohlo předejít. Naše zkušenosti ukazují, že v některých případech naše exekutiva označuje za evropské i takové návrhy, které se skutečnými evropskými pravidly mají málo společného. Vzpomínám v této souvislosti zejména na novelu zákoníku práce a již zmíněné problémy kolem environmentálních zákonů.
Souhrnná zpráva nakonec vůbec nezmiňuje procedurální novinku v jednacím řádu sněmovny, která v loňském roce zavedla metodu zrychleného přijímání zákonů. Ve výčtu jednotlivých kroků, které vláda přijala ke zlepšení integrační legislativy, také postrádám zhodnocení institutu předběžných konzultací evropských návrhů zákonů s výborem pro evropskou integraci ve sněmovně. Náš výbor provedl řadu takových konzultací pro různé resorty. Nemáme žádnou zpětnou vazbu, jak je tato procedura hodnocena právě ze strany resortů.
Při předběžných konzultacích si členové našeho výboru často uvědomují, jak velice postrádáme ve sněmovně na exekutivě nezávislé centrum evropského práva v rámci Parlamentního institutu. Toto centrum by mělo být lépe funkčně vybaveno, lépe napojeno na parlamentní integrační výbory, také tak, aby pracovníci neztráceli tolik času přepravou osob a dokumentů.
Plán vlády pro rok 2001 obsahuje celkem 155 legislativních aktivit. Parlament by se z toho měl zabývat nejméně 71 zákony a novelami zákonů. V této agendě by se měla vláda orientovat tak, aby jednotlivé resorty stanovily své legislativní priority a jejich logické řazení.
***