(11.30 hodin)
(pokračuje Ambrozek)
Že bude v souladu s evropskými normami i s našimi normami na ochranu přírody a že povede k takovým stavům zvěře, které na jedné straně nebudou působit nadměrné škody, a na straně druhé nepovedou k vyhubení, protože ztráta jakéhokoli druhu zvěře - kromě některých nepůvodních - by byla ztrátou i pro společnost jako takovou.
Závěrem bych chtěl říci, že i když velmi nesouhlasím s mnoha principy obsaženými v tisku č. 788, a rozbory právníků, které máme k dispozici, ať již z brněnské, nebo plzeňské právnické fakulty, ale i z pražské fakulty, vypočítávají, že nejméně čtyři články Listiny práv a svobod jsou v tomto návrhu porušeny, přimlouvám se za to, aby oba dva návrhy šly dál. Je úkolem zástupců obou předkladatelů a zemědělského výboru, aby se pokusili připravit pro jednání sněmovny takový tisk, který by bylo možno schválit, a v případě, že se nepodaří dojít ke konsensu, rozhodující střet se odehraje až na další sněmovně a není nutné, abychom k němu přistupovali už teď.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Fakticky se přihlásil pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající. Paní a pánové, já k tomu nebudu hovořit. Jenom bych trval na tom, aby se můj předřečník omluvil, když ne všem předkladatelům, tak nejméně mně. Protože já nepředkládám nic, co jsem nečetl. Myslím, že to od něj bylo opravdu nejméně drzé.
Místopředseda PSP František Brožík: Nejméně drzé - to sděluji panu předřečníkovi, na kterého jste se obrátil mým prostřednictvím. Nyní bude hovořit pan poslanec Doležal, připraví se paní poslankyně Vlasta Parkanová.
Poslanec Vladimír Doležal: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážený pane ministře Dostále, kolegyně a kolegové, na úvod bych chtěl předeslat, že nejsem myslivec ani vlastník půdy. Když jsem byl osloven, abych se seznámil s návrhem zákona o myslivosti některých našich kolegů s tím, zda bych se s ním neztotožnil, nechal jsem si velice podrobně vysvětlit, proč je tohoto zákona třeba. A tak mi bylo vysvětleno, že exekutiva v této věci výrazně zaspala. Dozvěděl jsem se, proč mají být honitby s tou - jak tomu myslivci říkají - drobnou zvěří minimálně pětisethektarové, a že pro optimální chov jelena, ale i eliminaci jím působených škod je i dva tisíce hektarů málo. Hovořil jsem i s myslivci, zúčastnil jsem se semináře v Senátu. A protože jsem přesvědčen, že je zákona o myslivosti třeba, jsem jedním ze sedmnácti předkladatelů poslaneckého návrhu - sněmovní tisk č. 788.
Velmi mě však překvapilo, jak nevraživá, až nenávistná mediální kampaň se proti myslivcům a myslivosti vzedmula. A tak jsem se z novin dozvěděl, že budujeme myslivecký stát, že kolega Brožík je případ zralý pro psychoterapeuta, a i z tak seriózní rozhlasové stanice jako BBC dokonce zaznělo, že myslivci jsou jako potkani nebo švábi, kteří přežijí všechno.
Ptám se: kdo a proč takovou kampaň rozpoutal? Jak se problémem vlastně zabývala vláda? Její stanovisko má totiž úroveň odpovídající výplodu žáka tak maximálně druhého stupně základní školy.
Přitom zároveň nedlouho po předložení poslaneckého návrhu, sněmovní tisk č. 788, zde, na půdě Poslanecké sněmovny, uzavřely smlouvu o spolupráci, ale hlavně o finanční podpoře Lesy České republiky, státní podnik, a Svaz ochránců přírody, jehož předsedou není nikdo jiný než kolega Ambrozek, který se staví do čela ochránců pošlapávaných práv vlastníků a předkládá nám další iniciativní návrh zákona o myslivosti.
A když se nyní dozvídám o připravované přeměně Lesů České republiky, státního podniku, na akciovou společnost, mám z toho celého dojem, že myslivost se stala pouze zástupným problémem, na který je třeba soustředit pozornost poslanců a veřejnosti, a přitom exekutivně připravit nevratné kroky k odstátnění státních lesů, pravděpodobně největší části majetku tohoto státu. Právě tyto skutečnosti bychom si měli důrazně uvědomit při projednávání předloženého návrhu zákona o myslivosti, který má podle mého názoru z hlediska národohospodářského i z hlediska komplementace práva Evropské unie do našeho právního řádu pramalý význam.
Seznámil jsem se s kritikou předloženého návrhu, sněmovního tisku č. 788, a domnívám se, že je třeba jej opravit. Zejména z pohledu soukromých vlastníků lesních a zemědělských pozemků, jakož i z pohledu obcí a měst vlastnících tyto pozemky. Je nezbytné, aby tito vlastníci měli ze zákona právo vytvářet, vlastnit a pronajímat honitby, ale i samozřejmě za podmínek zákonem stanovených. A pokud tohoto práva nevyužijí, pak musí mít toto právo stát. Tak tomu bylo nejen za komunistické totality, jak mnozí odpůrci předloženého návrhu dnes zjednodušeně připomínají, ale i za první republiky, Rakousko-Uherska, i dříve. Zejména u majetku obcí, měst a státu je třeba, aby práva vlastníků podle zákona o myslivosti vykonávali skutečně vlastníci, to je obecní a městská zastupitelstva, a příslušné státní orgány, a ne správci tohoto majetku. Rovněž finanční prostředky z pronájmu honiteb a za škody způsobené zvěří by měly putovat do rozpočtu obcí, měst a státu, a ne do bilance správců. Jedině tak se totiž vlastníci dozvědí, co jim myslivost přináší, nebo naopak, jak jim škodí.
Rovněž by bylo správné, aby správci lesních a zemědělských pozemků - a mám na mysli zejména správce státního majetku, ať již to jsou Lesy České republiky, Pozemkový fond nebo národní parky - kteří provozují myslivost v tzv. režijních honitbách, uhradili vlastníkům nájemné a náhrady za škody způsobené zvěří za stejných podmínek jako ostatní nájemci honiteb.
Seznámil sem se i s návrhem zákona o myslivosti, jehož předkladatelem je pan poslanec Ambrozek a naši další čtyři kolegové. Jeho základní a největší chybou je, že z něj příliš čiší, jak byl šitý horkou jehlou. Zejména mě překvapila povrchnost zpracování návrhu z hlediska právního. Je-li jedním z předkladatelů návrhu paní kolegyně Parkanová jako bývalá ministryně spravedlnosti, očekával bych nesrovnatelně vyšší legislativní úroveň předloženého návrhu. Přesto se domnívám, že návrh z věcného hlediska obsahuje řadu pozitivních aspektů.
Nyní několik konkrétních poznámek k oběma předloženým návrhům. Podstata střetu pojetí obou návrhů spočívá v tom, jak vlastně chápat právo myslivosti. Zda jde o věcné právo neoddělitelně patřící vlastníku honebního pozemku, anebo jde o samostatné věcné právo k věci cizí, které nemá s vlastnictvím honebního pozemku v podstatě nic společného kromě faktu, že toto právo se vykonává na určitém teritoriu někým vlastněném.
Zvěř je již od dob římského práva charakterizována jako res nullius, věc ničí. Proto je správné, aby se ve vztahu k vlastníkům lesní nebo zemědělské půdy chovala jako houby, jiné lesní plody či plané ovoce a stromy. Nakonec i ve výzkumu k problematice myslivosti zpracovaném agenturou DEMA se pouze 3 % respondentů vyslovila, že by zvěř měla být vlastnictvím spjatým s vlastnictvím honebního pozemku. Naprostá většina dotázaných, to je 83 %, se domnívá, že zvěř je přírodním bohatstvím. Existují sice drobné rozdíly v názoru voličů nebo sympatizantů parlamentních stran na otázku sepětí vlastnictví zvěře s vlastnictvím honebního pozemku, tyto rozdíly se pohybují od 1 % u KSČM, do 4 % u Unie svobody. Na základě uvedeného bychom se měli v souladu s názorem našich voličů shodnout na tom, že zvěř je přírodním bohatstvím.
Přitom právo myslivosti či tzv. honební právo představovalo vždy oprávnění k vykonávání myslivosti. Právní úprava této problematiky se vyvíjela spolu se společenskými změnami. Pro naši republiku, a pravděpodobně i pro současné možné řešení problému, má rozhodující význam zákon o myslivosti a rybářství č. 49 ze dne 1. června 1866, kdy došlo k zakotvení práva myslivosti do podoby, kterou převzala prvorepubliková úprava i úprava v roce 1947, která platila až do roku 1962. Podstatou tohoto pojetí je, že sice právo myslivosti bylo spojeno s vlastnictvím pozemků, nebylo s ním však spojeno výhradně, protože provozovat právo myslivosti bylo možné pouze v honitbě vytvořené rozhodnutím příslušného správního úřadu. Na základě toho je třeba i do budoucna definovat právo myslivosti jako věcné právo k věci cizí, kterou je v obecné rovině zvěř, kde osoba vykonávající toto právo je vždy určitá a splňující požadavky norem veřejnoprávních pro výkon tohoto práva. Naopak subjektem povinností k tomuto právu se vážících je neurčitý okruh třetích osob, a to včetně vlastníků honebních pozemků. Předmětem práva myslivosti jako věcného práva totiž není pozemek, ale zvěř jako taková. Otázka, že vlastníci honebních pozemků by měli mít zásadně přístup k výkonu práva myslivosti na svých honebních pozemcích, je pak pouze otázkou legislativní techniky vyjádření tohoto tradičně uznávaného požadavku, nicméně nemůže být důsledkem výhradního věcného práva vlastníka honebního pozemku.
***