(11.50 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Stejně tak se nedomnívám, že by regulace zvěře měla být ponechána samotné přírodě. Ne snad proto, že by příroda nebyla schopna samoregulace, ale protože k tomu v kulturní krajině není mnoho důvodů. Tradice chovu a lovu zvěře je velmi důležitou součástí života na venkově a já jsem jednoznačně pro její zachování. Zákon o myslivosti potřebujeme právě proto, že výkon mysliveckého práva je fakticky realizací existujícího veřejného zájmu na zachování druhově rozmanitých a zdravých stavů zvěře, který stát z logických důvodů nemůže zajistit sám, ale přenáší jej za podmínek stanovených zákonem na subjekty jiné.
Spor mezi zastánci dvou předložených verzí zákona o myslivosti je často interpretován jako spor dvou koncepcí, z nichž jedna upřednostňuje práva myslivců a mysliveckých sdružení, zatímco druhá je naopak vstřícná vůči majitelům honebních pozemků a zemědělsky nebo lesnicky hospodařícím subjektům. Do jisté míry to tak je. Bylo by však velkou chybou chtít rozhodnout tento spor na základě toho, zda více sympatizujeme s myslivci, nebo naopak s vlastníky pozemků. Tak by tomu rozhodně být nemělo. Už jen proto ne, že vlastníci pozemků jsou velmi často členy mysliveckých sdružení a tím se tyto dvě skupiny do značné míry vzájemně prolínají, aniž by přitom mezi nimi vznikaly třecí plochy. Úkolem zákonodárce v této věci není dávat přednost jedněm či druhým, ale především co nejlépe ohlídat právě veřejný zájem a přitom co možná nejvíce šetřit práv a oprávněných zájmů těch fyzických a právnických osob, kterých se opatření státu nějakým způsobem dotknou. Myslivost se přece neodehrává v jakémsi vakuu, ale v lesích, na polích či jiných honebních pozemcích, které mají své vlastníky.
Povinnost mysliveckého hospodaření na těchto pozemcích ukládaná státem je jednoznačně omezením práva majitele volně s ním nakládat, a proto je svého druhu věcným břemenem. Z tohoto důvodu je logické, aby to, co bývá souhrnně nazýváno právo myslivosti, vyplývalo z vlastnictví honebního pozemku, a nikoli z vlastnictví honitby, které ve skutečnosti není reálným vlastnictvím, ale pouze právem užívání honebního pozemku za účelem mysliveckého hospodaření. Teprve v případě nemožnosti uzavření dohody o výkonu mysliveckého hospodaření s vlastníkem pozemku je stát oprávněn hledat jiné řešení, které by výkon mysliveckého práva v dané lokalitě zajistilo. Práva majitelů honebních pozemků nevyplývají z přesvědčení, že by jim snad spolu s pozemky patřila i zvěř, která na nich žije. Právě naopak. Tato zvěř jim nepatří, a přesto jsou povinni ji na svém majetku strpět.
Již jsem se zmínila o tom, že existence volně žijící zvěře má své kladné i záporné stránky, přináší užitek, nevšední zážitky, ale i řadu nevýhod či přímo škod. Považovala bych za absurdní, aby zisk z tohoto věcného břemene svěřil stát do rukou uživatelům předmětu, ke kterému se věcné břemeno vztahuje, a škodu ponechal jeho majitelům, kteří by byli odkázáni pouze na málo efektivní a v každém případě nedostatečné vymáhání vzniklých škod.
Dovolte mi pro ilustraci uvést několik čísel. Opatření k nápravě a zabránění škod před spárkatou zvěří na straně majitelů lesů byla jen v roce 2000 vyčíslena částkou kolem 500 milionů korun. Hodnota veškeré ulovené zvěře v tomto roce přitom činila hrubým odhadem 320 milionů korun.
Veřejný zájem formuluje a jeho naplňování kontroluje a vymáhá veřejná správa. Je třeba mít na paměti, že stát v tomto případě nesleduje pouze zájem na udržení volně žijící zvěře, ale mimo jiné i velice důležitý veřejný zájem na zachování druhově bohatých a zdravých lesních porostů na našem území. Víme přitom, že sladit tyto dva zájmy je někdy velmi obtížné. Tím spíš nesmí stát na tuto svoji funkci rezignovat.
Z pohledu ochrany vlastnických práv a ochrany veřejného zájmu stojí současná myslivost na rozcestí mezi dvěma modely, které jsou zde reprezentovány projednávanými dvěma předlohami. Buď bude myslivost svěřena současným mysliveckým sdružením a jejich členům, bez přímé vazby na vlastnictví honebních pozemků, a to včetně praktické kontroly nad státní správou myslivosti, nebo jednoznačně oddělíme státní správu myslivosti od samotného mysliveckého hospodaření, které budou pod dohledem orgánů státní správy provádět subjekty, na jejichž pozemcích stát veřejný záměr v oblasti myslivosti realizuje.
Závěrem mi dovolte jednu poznámku. Zvěř je a musí i nadále zůstat národním bohatstvím, které nemá žádného konkrétního vlastníka. Spor nad oběma předlohami konkurenčních zákonů o myslivosti není sporem o tento základní předpoklad. Až na druhém místě jsou také úvahy na téma velikosti honiteb, seznamu různých druhů lovné či chráněné zvěře, zakázané způsoby lovu apod. Před vyřešením těchto nepochybně velmi důležitých problémů je třeba si zvolit mezi dvěma koncepčními přístupy, z nichž jeden stojí na straně nedotknutelnosti a ochrany soukromého vlastnictví a druhý na výsadách poměrně úzké - já však nezastírám, že velmi vlivné - skupiny občanů. Záleží na nás, zda dáme přednost výsadám, nebo ochraně přirozených práv. Způsob, jakým tento spor rozhodneme, se netýká jen samotné myslivosti, ale jako určitý precedens ovlivní i náš právní řád.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, paní poslankyně. Nyní bude hovořit pan poslanec Cyril Svoboda, poté se do rozpravy hlásím já.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, nechci vstupovat do této debaty, jenom oznamuji, že petiční výbor dostal 160 petic na toto téma s mnoha podpisy. Ty podporují především sněmovní tisk 788. Tím chci požádat, aby se tímto petiční výbor zabýval, protože když dostaneme tolik petic k návrhu zákona, chceme vyhovět petentům. Chtěli bychom, aby byl zařazen také pro petiční výbor.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Nyní budu hovořit já, připraví se pan poslanec Mandík.
Předseda PSP Václav Klaus: Zase převezmu toto žezlo. Uděluji slovo panu místopředsedovi Brožíkovi.
Místopředseda PSP František Brožík: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, někdo zde hovoří, že je, druhý hovoří, že není. Já se musím přiznat, že jsem myslivec, že mám řádné myslivecké zkoušky, mám lovecký lístek, mám zbrojní průkaz, mám dokonce i zbraň, ale nejsem zabiják, jak o mně psali někteří novináři a jak to zde sdělil i pan kolega Doležal - že bych potřeboval nějakou terapii - protože se to nezakládá v žádném případě na pravdě.
Projednáváme dnes dva poslanecké návrhy zákona o myslivosti. Tomuto projednávání předcházela mohutná kampaň ve sdělovacích prostředcích, která byla ve většina případů zaměřena právě proti myslivcům. Myslivost byla zavádějícím způsobem prezentována především jako téměř zavrženíhodná činnost - myslivci jsou zabijáci. Návrh zákona sněmovní tisk 788 byl označován za extrémní, socialistický, levicový, pošlapávající práva vlastníků apod. Osobně se domnívám, že hlavním cílem této kampaně byla snaha vytvořit zde v Poslanecké sněmovně pro projednávání návrhu zákona o myslivosti - sněmovní tisk 788 - nepříznivou atmosféru. Namísto seriózní diskuse mezi předkladateli obou návrhů docházelo prostřednictvím médií po celou dobu od předložení návrhu sněmovního tisku 788 k jeho napadání ze strany ekologických hnutí, ochránců přírody, některých vlastníků lesů, představitelů Lesů České republiky, státního podniku, a také předkladatelů druhého návrhu. Polopravdami, překroucenými fakty, pomluvami, jednostranností informací, zveličováním ojedinělých případů pochybení myslivců má být dosaženo vnímání myslivosti a myslivců vámi, kolegy a kolegyněmi nemyslivci, jako jakéhosi nutného zla a zároveň s tím nepřesnou interpretací principů předloženého návrhu vytvořit podmínky pro jeho nepřijetí.
***