(14.10 hodin)
(pokračuje J. Ježek)
V § 1 doplňují jeden titul v oblasti základních pojmů, a to je otázka audiovizuálního představení. V některých paragrafech, např. v § 4, zpřísňují některá znění dosavadních zákonných ustanovení co do věkové přístupnosti audiovizuálních děl a podmínek jejich prodeje. S ohledem na již vzniklé krajské úřady zařazují tyto krajské orgány do systému dohledu a systému celého zákona. Hlavně v ustanovení § 2 zřizují České audiovizuální centrum jako příspěvkovou organizaci Ministerstva kultury. Právě pracovní náplň tohoto českého audiovizuálního centra velmi vyvolává některé rozporné úvahy.
V důvodové zprávě, kterou máte před sebou, si můžete nalistovat důvody, které vedou ministerstvo k tomu, aby dosavadní nedostatky platné právní úpravy změnilo. Zde se hovoří hlavně o nepřesných formulacích subjektů činných v audiovizuální sféře, o zlepšení potřeb statistiky a evidence a potřebách, které se váží k požadavkům EU a k možnostem využívání některých evropských programů, a potom ke skutečnosti, že v současnosti není v ČR jako v jedné z mála evropských zemí zajištěn servis pro zahraniční společnosti vstupující na český audiovizuální trh. Zahraniční partneři postrádají zejména informace o tuzemské právní úpravě a o možnostech kontaktu s českými subjekty v oblasti audiovize a brzdí to možné zahraniční investice v této oblasti. Domnívám se, že toto poslední tvrzení není zcela přesné a zcela pravdivé. V tuto chvíli se domnívám, že na českém audiovizuálním trhu existují subjekty, které tyto podmínky splňují. Ostatně když jsem jel dnes ráno do sněmovny a viděl jsem, jak se v Karmelitské ulici filmaři připravují na natáčení jakési zahraniční produkce, uvědomil jsem si, že tady musí být firmy, které tuto činnost bez problémů zajišťují.
Pak se tam hovoří o tom, že je potřeba vymezit některé pojmy nově, protože nejsou přesně specifikovány. Je třeba zlepšit evidenci subjektů, které v oblasti audiovize působí. Všechny tyto činnosti by mělo vykonávat centrum jako takové tak, jak je navrhováno v textu tisku 920 pod ustanovením § 1a, které se Českým audiovizuálním centrem a jeho pracovní náplní zabývá.
Porovnává se situace i s oblastmi v zahraničí. Poukazuje se třeba na francouzský model, německý model, britský model, na maďarskou nadaci kinematografie, která existuje, ale přitom se trochu zapomíná na skutečnost, že v tuto chvíli u nás existuje Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie, který v tuto chvíli zůstává úplně mimo tuto platnou úpravu, a že tady existuje také organizace, kterou již Ministerstvo kultury má zřízenu - Národní filmový archiv, který by některé z těchto povinností a náplní mohl lehce zpracovávat a lehce řešit.
Když shrnu celkový dojem z předloženého návrhu tohoto zákona, myslím si, že tisk 920, který máme před sebou, nesplňuje očekávání, které sněmovna měla při přijímání usnesení číslo 1075 v červnu minulého roku. Vzhledem k tomu, že jsme tehdy neměli dostatek informací o původní verzi návrhu zákona, vkládali jsme do něj jisté naděje spojené s řešením tohoto problému. Bohužel, jak jsme se přesvědčili, naděje spojené s touto předlohou byly liché.
Činnost Českého audiovizuálního centra, jak ji tento zákon předpokládá, je podivným konglomerátem práce úřednickostatistické na jedné straně, činnosti jakési reklamní či P.R. agentury na straně druhé, agentury s komerční činností na straně třetí a agentury v oblasti filmového byznysu či advokátní kanceláře specializované na problematiku filmových médií na straně další. Takové věci tady v tuto chvíli existují na komerční bázi. Domnívám se, že není nutné zakládat novou strukturu paralelně, nota bene pod gescí Ministerstva kultury.
Řešení se nabízí i u dalších oblastí úkolů, které České audiovizuální centrum by mělo obstarávat. Evidenci audiovizuálních děl a činností s tím spojených by jistě mohl provádět a pravděpodobně v tuto chvíli provádí nějaký úřadník na Ministerstvu kultury. Otázku propagace naší kinematografie ve směru k zahraničí a naši účast na festivalech by dle mého soudu mohl klidně zajišťovat Národní filmový archiv, jehož nově zřízené oddělení za tímto účelem by tuto práci mohlo plnit. V jiných státech to ostatně funguje obdobně.
Kromě toho se domnívám, že paralelní existence Státního fondu kinematografie a Českého audiovizuálního centra je poněkud nesmyslná a ve svých dopadech až nefunkční. Stejně jako v zahraničí by měla u nás existovat jediná organizace, která by komplexně opečovávala českou kinematografii a starala se o ni. Opečovávat ji je potřeba podle mého soudu pouze do určité míry, protože právě v oblasti kinematografie fungují poměrně velmi slušně tržní mechanismy, o čemž se můžeme přesvědčit například na předevčírem uvedené premiéře nového filmu pánů Svěráků Tmavomodrý svět.
Nakonec míra dirigismu, která se v jednotlivých paragrafech zákona skrývá, je podle mého názoru tak rozsáhlá, že si nejsem jist, zda je skutečně potřebná a zda odkazy na požadavky EU nejsou jen kamufláží potřeb a požadavků státních úředníků.
Dámy a pánové, ze všech těchto důvodů, které jsem si dovolil ve své zpravodajské zprávě uvést, jsem se rozhodl po dohodě s některými dalšími kolegy ve sněmovně navrhnout v rámci podrobné rozpravy návrh na zamítnutí této předlohy v prvním čtení, či alternativně její vrácení vládě k přepracování.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu a ptám se, zda se do ní někdo hlásí. Není tomu tak, obecnou rozpravu končím. Návrh na vrácení ani zamítnutí nepadl. Budeme se zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. (Hluk v sále.)
Pan zpravodaj to říkal v úvodním slově. Otevřela jsem rozpravu, pan zpravodaj se nepřihlásil, rozpravu jsem ukončila. Nemohu si pomoci, pánové.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál: Vážená paní předsedkyně, mohl bych velice neférovým způsobem využít toho, že pan zpravodaj zaspal, ale já otevírám rozpravu.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Pane ministře, neotvíráte. Jste předkladatel zákona a jako takový rozpravu neotevíráte.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál: Otevřu rozpravu tím, že si připadám, jako by pan zpravodaj přijel z Kocourkova.
***