(16.30 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Není to však jediná systémová vada předloženého návrhu. Na rozdíl od slibů o maximální rovnosti práv i povinností všech zřizovatelů jsou zákonem navrhována ustanovení, která jsou vůči soukromým školám nerovná, a v důsledku je lze nazvat také likvidační. Rovni právy a povinnostmi nemají být dokonce ani ředitelé škol zřízených různými zřizovateli. Návrh dokonce předpokládá nerovný postih škol různých zřizovatelů v případech, kdy je kontrolou zjištěno jednání v rozporu s právními předpisy, nebo dokonce i jen na základě subjektivního nepříznivého hodnocení školního inspektora. V takových případech kromě standardních sankcí hrozí soukromým školám krácení dotace nebo dokonce její neposkytnutí, aniž by byl podobný postih předpokládán u škol zřizovaných ministerstvem, krajem nebo obcí.
Mimochodem již skutečnost, že zákon svěřuje školním inspektorům pravomoc subjektivně hodnotit, tedy ovlivňovat charakter vzdělávání i tam, kde není v rozporu se zákonem, je okolnost, která by zasluhovala podrobné zkoumání. Zvláště když proti subjektivnímu a někdy i jen z osobních důvodů negativně laděnému inspekčnímu názoru není prakticky dovolání. Takový stav a hrozící výrok o méně než průměrném hodnocení může mít zejména pro soukromou školu fatální ekonomické následky.
Naprosto nepřijatelný a v rozporu s formální deklarací o normativním financování je návrh zákona na faktické zachování stávajícího způsobu přidělování prostředků státního rozpočtu. Ten má totiž s výkony škol vztaženými k počtu žáků a normativy odvozenými od závazných učebních dokumentů jen velmi málo společného. Navíc je z neznámého důvodu navrhováno zachovat princip závazných kvót žáků v jednotlivých školách, oborech a formách vzdělávání, kterým se nelogicky říká kapacita školy. Onen termín totiž nemá jakýkoliv vztah k prostorovým, materiálním, personálním nebo hygienickým podmínkám, tedy schopnosti školy přijmout jistý a skutečnou kapacitou školy limitující počet žáků.
Funkčnost předloženého návrhu zákona a jeho eventuální schválení však paradoxně není bez rizik i tam, kde jsou navrhovaná řešení dobrá, řešení progresivní. Mám na mysli především nově definované učební dokumenty, tzv. rámcové vzdělávací programy. Jen jimi by napříště měly být rámcově stanoveny cíle, obsah vzdělávání, nároky při udělování výstupních certifikátů nebo podmínky a organizace příslušného oboru vzdělávání. Jejich rozpracování do podoby školních vzdělávacích programů má být autonomním rozhodnutím školy. Navíc by se rámcové vzdělávací programu měly stát rozhodujícím podkladem pro stanovení výše normativního finančního zajištění příslušného oboru.
Podmiňovacího způsobu, kterého jste si možná všimli, pokud mě posloucháte, jsem neužil náhodou. Přestože o rámcových vzdělávacích programech bylo hovořeno již při schvalování věcného záměru zákona - tedy před dvěma lety - a koncem loňského roku mělo být podle informací známo a k veřejné diskusi předloženo několik desítek takových dokumentů, žádný - opakuji ještě jednou - žádný takový rámcový vzdělávací program dosud neexistuje. A to i přesto, že jejich zpracování nebo i zavedení do praxe nebrání ani současné zákony.
Od onoho neexistujícího však návrh zákona odvíjí řadu předpokládaných činností, povinností a závazků. Abych nebyl nařčen panem ministrem z podjaté neznalosti, uvádím, že vím o zpracovávaném dokumentu rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. A na webových stránkách ministerstva jsem se seznámil s rámcovým vzdělávacím programem pro vzdělávání předškolní. Odhaduji, že ten první, který samozřejmě ještě není připraven, bude možná po prodiskutování a veřejné oponentuře schopen plošného zavedení do praxe nejdříve za dva roky. Pro předškolní vzdělávání zákon zavedení rámcového vzdělávacího programu paradoxně vůbec nepředpokládá.
Pro naše rozhodování je však důležitá především ta okolnost, že právě v oblasti nejdůležitější, to znamená v oblasti středního a vyššího odborného vzdělávání, není připraveno vůbec nic, co by poskytovalo byť elementární představu o záměrech a konkrétních představách ministerstva.
A tak se může stát, že dnešní stovky oborů vzdělávání, dnešní formálně závazné učební plány, které však neposkytují dostatečnou představu o personální náročnosti příslušného oboru vzdělávání, a také učební osnovy, které jsou sice podle zákona rovněž závazným učebním dokumentem, ale podle ústního a oficiálně akceptovaného podání mohou být redukovány až o 30 %, to vše bude v neprospěch věci platit ještě velkou řadu let. Takový stav by ovšem v rozporu s nadějnou dikcí příslušných paragrafů, v rozporu s proklamacemi o zamýšlené podpoře autonomního a efektivního rozhodování škol a v rozporu se záměrem konečně zprůhlednit finanční toky investované z prostředků státního rozpočtu do vzdělávání vedl k zakonzervování stávajícího naprosto nepřehledného, a proto nežádoucího stavu.
Podobných různě závažných prostorů, nesystémových pokusů zachovat staré v novém kabátě, nejasnosti vyplývající ze složitě a nevyváženě strukturovaného textu by mohlo být vyjmenováno podstatně více. Diskutována by mohla být i připravenost a opravdovost vůle samotného ministerstva řadu vlastních návrhů skutečně realizovat.
Je škoda, že podobné koncepční diskuse neproběhly v rámci přípravy návrhu. V této chvíli můžeme posoudit jen výsledek odvedené práce a zvážit, zda je možné dílčími zásahy napravit to, co považujeme za nesprávné. Proto jsem se po podrobném prostudování diskutovaného návrhu zákona zamýšlel zejména nad tím, zda a jaké existují možnosti napravit v rámci jeho projednávání alespoň ty pasáže, které by se v případě jejich zavedení do praxe mohly stát rizikovými faktory budoucího rozvoje vzdělávací soustavy, účinnosti podpory kvalitního vzdělávání a efektivnosti nakládání se vždy jen omezenými prostředky státního rozpočtu.
Dovedu si představit, že některé zmíněné sporné aspekty - např. problém víceletých gymnázií - některé sporné části ustanovení o školské právnické osobě, výkonu školní inspekce, vybrané sporné části zařazování škol do školského rejstříku, způsob a garantovaný rozsah podpory některých školských služeb, nutnost registrované evidence některých školských zařízení, rozsahem nevyvážená obecnost či detailnost jednotlivých částí návrhu zákona a mnohé další by podobně řešeny být mohly. Případné pozměňovací návrhy by se týkaly vždy jen předmětné oblasti a nehrozilo by tedy zásadní nebezpečí ztráty kontextu s fundamentálními principy, na kterých je návrh vystavěn.
Návrh zákona obsahuje však i ustanovení, ba i celé pasáže, které takto jednoduše a bez zásahu do oněch principiálních fundamentů prostě napravit nelze. Nelze jednoduchým pozměňovacím návrhem, navíc v omezeném čase, nastavit maximálně možnou rovnost práv a povinností všech zřizovatelů, aniž by si takový zásah vyžádal změnu desítek paragrafů. Podobně je téměř nemožné napravit způsob finančního zajištění z prostředků státního rozpočtu, aniž by nebylo nutné zasáhnout do téměř všech částí textu. Rovněž případný pokus učinit z návrhu zákona právní normu pojednávající primárně o vzdělávání, by nutně znamenal radikální zásah do samé podstaty předloženého dokumentu.
Navíc při jakémkoli pokusu o případné změny dikce zákona by bylo dobré, ne-li nutné, být seznámen s těmi dosud však neexistujícími závaznými učebními dokumenty, které zákon prorocky předjímá, že se jimi bude vzdělávání v budoucnu řídit.
Ke škodě věci je návrh zákona zpracovaný ministerstvem školství a předložený vládou, jež vzdělávání vyhlásila za svoji prioritu, pohříchu návrhem velmi nedokonalým. Ke škodě věci návrh neřeší celou řadu těch klíčových problémů, které dnes nejvíce brání skutečné decentralizaci, omezují rozvoj a jsou zdrojem neefektivit. Ke škodě věci je návrh zákona předložen v podobě a s takovými vnitřními rozpory, které podle mého soudu vzhledem k rozsahu textu, komplexnosti navrhované právní úpravy nelze v rámci projednávání ve sněmovním výboru odpovědně napravit. Proto, i když si uvědomuji důležitost náhrady letitých školských právních předpisů, a přes některá navrhovaná významná pozitiva předloženého návrhu zákona, která jsem rovněž vložil na onu pomyslnou misku vah, jsem přesvědčen, že riziko přijetí zákona a pokusu napravit jeho závažné systémové nedostatky pomocí pozměňovacích návrhů je nejen příliš velké.
***