(17.40 hodin)
(pokračuje Hrnčíř)
Chápu sice plně motivaci předkladatelů - podpořit rozvoj podnikání a zaměstnanosti. Ale vydali se vskutku špatnou cestou. Na tomto hřišti totiž stát je rozhodčím, který určuje a hlídá pravidla hry a nesnaží se dávat góly. Nemůže silou prosadit jeden soukromý záměr na úkor jiného soukromého záměru.
Navrhovatelé v podstatě ani neskrývají, že stát vyvlastněné pozemky vlastně vůbec nepotřebuje pro svou potřebu, pro realizaci nějakého všeobecně prospěšného záměru. Nemovitosti chce vyvlastnit jednomu, aby je v zápětí předal druhému. Je snad stát realitní kanceláří? S právem násilí vyvlastňovat pozemek by to byla vskutku specifická socialistická společnost realitní, i ta zkratka SSSR je příznačná. (Veselost.)
Myslím, že dovedu pochopit tu touhu podlehnout lákadlu brát si z cizího. Vím, že tomuto svodu podlehli a podléhají nejenom levicoví poslanci podepsaní pod tímto návrhem. Tuto svou skrývanou nebo potlačenou touhu mohou dát najevo v této jednací síni jakýmkoli způsobem, třeba tak, že se zdrží nebo nezúčastní hlasování při návrhu na zamítnutí. I takovým způsobem se může návrh novely dostat do dalšího čtení. Doufám a věřím, že se tak nestane. Ale kdyby přece jenom rozum nezvítězil a novela postoupila do výboru, veřejně sděluji, že v takovém případě budu prosazovat, aby vyvlastněné nemovitosti stát nemohl dále předávat. Chce-li stát vlastnit i násilím, budiž, ať vlastní, ale napořád, bez možnosti dále s nemovitostí kupčit. Ať chudák vyvlastněný občan bezmocně nepřihlíží, jak původně jeho pozemek přechází z vlastnictví do vlastnictví, z firmy do firmy.
Vážené dámy a pánové, v každém případě předkládám návrh na zamítnutí v prvním čtení a prosím, aby již dál o něm nebylo jednáno, abyste tento návrh na zamítnutí v prvním čtení podpořili. Děkuji vám. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má poslanec - předseda vlády Miloš Zeman. Připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Předseda vlády ČR Miloš Zeman: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, chtěl bych se především omluvit této Poslanecké sněmovně za to, že na rozdíl od svého předřečníka nebudu svůj projev číst. Řídím se totiž zásadou britského parlamentu, který zakazuje poslancům, aby projevy četli. Bylo to přijato nikoli za Tony Blaira, jak říká jeden vykřikující poslanec, ale dávno za konzervativních vlád, jejichž historii zřejmě neznáte, pane kolego. V každém případě tento princip je dán velice jednoduchým zdůvodněním. Kolegové, čteme-li svoje projevy, pak tím pouze dokazujeme, že nejsme analfabeti. (Veselost.) Což je sice v některých případech přínosné, ale podle mého názoru ne zcela důležité. Pronášíme-li svoje projevy, pak tím dokazujeme, že přemýšlíme, byť nahlas. A že přemýšlíme nikoli pouze o svých názorech, ale také - což je někdy důležitější - o názorech těch druhých.
Vyslechl jsem tedy velmi pozorně názor svého předřečníka z Občanské demokratické strany a chtěl bych proti jeho názorům argumentovat věcnými důvody, a nikoli ideologií, která je tak strašlivě pohodlná. Protože mám-li nějakou ideologii, tak už, kolegové, vůbec nemusím přemýšlet nad konkrétními a velmi spletitými problémy, protože ta ideologie mi sama poradí, jak se mám v každém případě zachovat.
Myslím si, že tento problém je spletitý. A kdybych byl - jak říká Bertolt Brecht - nízkočelý a vlastník oné jediné správné ideologie, tak bych prohlásil, jsa na pravici, že vyvlastňování, byť ve veřejném zájmu, je něco naprosto nemorálního, a jsa na levici, že vyvlastňování lze ospravedlnit v každé situaci.
Je mi líto, ale myslím si, že pravdu nemá ani jedna, ani druhá strana. Kolegové, pokud netrpíte ztrátou historické paměti, tak tato sněmovna drtivou většinou hlasů už v obdobných případech rozhodovala. Náš spor nespočívá v tom, zda vyvlastňování - samozřejmě za náhradu - ve veřejném zájmu je nebo není v pořádku. Skutečné téma naší diskuse zní - co to je veřejný zájem.
Dovolte, abych se pokusil argumentovat. Když jste vy, kolegové, a já s vámi, hlasovali o obchvatu Plzně, copak to nebylo obdobné rozhodnutí? Copak již dnes nemáme v naší zákonné úpravě - stejně tak, jako je tomu v řadě zemí Evropské unie, vzpomeňte si jenom na německý Ingolstadt - vyvlastňování nejenom v případě dálnic, ale např. i v případě ropovodů nebo obecněji produktovodů? My se tady přece vůbec nebavíme o tom, zda stát má nebo nemá právo tento krok - ještě jednou opakuji za náhradu a za solidní cenu - učinit, nebo ne.
To už jsme dávno rozhodli. Já například chápu pana poslance Tlustého, chápu jeho návrh, který je pouze modifikací tématu, o němž zde diskutujeme, podpořit ze zdrojů Fondu národního majetku změnou zákona stavbu vestibulu metra pro nově budovanou sportovní halu a jsem ochoten o tomto návrhu nezaujatě a bez ohledu na jeho předkladatele přemýšlet a vážit argumenty pro a proti. I to je velmi podobný případ. Čili když už jsme jednou rozhodli o obchvatu Plzně, když už jednou v našem zákonodárství tento princip existuje, nebavme se o tomto principu. Bavme se o tom, co je to veřejný zájem.
Já vám navrhnu definici, která je naprosto neideologická, odporně šedivá, odporně nudná, odporně pragmatická. Nabídnu vám definici, že veřejným zájmem v podmínkách zastupitelské demokracie je to, co za veřejný zájem prohlásí tento parlament a na co také uvolní finanční prostředky. Nic více a také nic méně. Toto není žádná ideologie. Jestliže prohlásíme, že průmyslová zóna v městě XY není veřejným zájmem, neuvolníme na ni veřejné prostředky v rámci projednávání zákona o státním rozpočtu. Je samozřejmé, že pak se zákon, který dnes projednáváme, na případ této konkrétní průmyslové zóny naprosto nevztahuje.
Chtěl bych těm, kdo se domnívají, že teprve Tony Blaire zavedl v parlamentu ono věkovité pojetí, že budeme mluvit zpaměti, aby bylo jasné, že mluvíme o svých vlastních myšlenkách, připomenout, že pokud jde o kategorii veřejného zájmu, musíme si uvědomit, že v historii ekonomického myšlení, a to připomínám zejména svým konzervativním, ale i liberálním kolegům, existuje pojem, kterému se říká fair price.
***