(18.10 hodin)
(pokračuje Chytka)
Poznámka číslo dvě. Domnívám se, že Poslanecká sněmovna by měla spolu s vládou dát občanům určitá pravidla hry. Já bych chtěl, pane místopředsedo, vaším prostřednictvím připomenout panu předsedovi, že existuje institut, který se jmenuje "územní plán". Když se podíváme na takovýto územní plán, tak zjistíme, že chci-li si postavit nějakou fabriku, firmu, továrnu, pak asi nebudu stavět tuto firmu v cestě dálnice, v cestě železničního koridoru. Tento plán platí na 10, 15, 20 let. Ale bylo by zcela možné, abych koupil pozemek, postavil si tuto firmu na tomto území a vláda oním ukázáním prstu prohlásila, že mně tento pozemek, tuto firmu odebírá pro jinou firmu.
Chcete-li, vážené dámy a pánové, aby tato nestabilita byla, pak hlasujte pro tento zákon. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené kolegyně a kolegové, mám zde další přihlášky do rozpravy, a to poslanců Zdeňka Jičínského, pana kolegy Vojíře, Beneše, Martínka, Payna, Koháčka, a ten je v tuto chvíli poslední. Jako první uděluji slovo písemně přihlášenému panu poslanci Zdeňku Jičínskému, připraví se pan poslanec Oldřich Vojíř a Benda.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane místopředsedo, vážené shromáždění, chci potvrdit to, co říkal Miloš Zeman, že jsou opravdu parlamenty, kde jednací řády požadují od poslanců, aby mluvili spatra. Tak to bylo i v Poslanecké sněmovně, resp. Národním shromáždění první republiky s jistým doplňkem, že tam bylo řečeno, že vystupující mohou užívat poznámek na podporu své paměti. Myslím, že toto bychom měli brát v úvahu i v našem parlamentu, že samozřejmě na podporu paměti, chci-li citovat určitá čísla apod., se občas do papíru podívat musím, ale jinak se v parlamentu opravdu dává přednost tomu, aby poslanci, resp. senátoři mluvili spatra a své projevy nečetli. Hrůzné doklady četby projevu jsme zažili v minulém volebním období od poslanců SPR-RSČ a myslím si, že to máme ještě v paměti. Tolik na okraj.
Když už tady kolega Tlustý se dovolával historie, tak já bych se dovolával ještě starší naší historie, a to ústavy první republiky, protože i to je třeba brát v úvahu, když hovoříme o určitých právních pojmech. Tato otázka je samozřejmě složitá a není dnes u nás nová. Je to složitý problém konfliktů veřejného a soukromého zájmu, který se řešil i při budování železničních tratí např. za Rakouska, a dobře víme, že některé obce se dostaly mimo hospodářský růst proto, že železnice tam nevedla, místní radní neprojevili dostatek pochopení pro moderní techniku a stavěli se proti. Železnice vedla jinudy. Ale i za Rakouska soudy rozhodovaly v takovýchto sporech ve prospěch veřejného zájmu, který nepochybně existuje. Protože představa, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné, to není představa existujících právních řádů.
Chci vám připomenout § 109 Ústavy Československé republiky z roku 1920: "Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem. Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu" - a teď poslouchejte - "pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá." Čili právní řád první republiky umožňoval vyvlastnění bez náhrady.
To naše ústava neumožňuje a zástupce předkladatelů už tady citoval čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Proto ho nebudu opakovat, jenom něco přece jen řeknu. "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." V tomto směru je třeba říci, že tu je jisté manko dosavadních vlád i dosavadních parlamentů, že tato zákonná úprava neexistuje jako obecná úprava a že existuje jenom speciální úprava ve speciálních předpisech.
Už ve svém vystoupení po volbách v roce 1996 jsem kritizoval předchozí pravicové vlády za to, že se málo staraly, aby tyto požadavky Listiny základních práv byly naplněny. I tady se setkáváme s určitým dluhem, který vyplňujeme prostřednictvím jednotlivých zákonů, ale obecná úprava, kterou Listina předpokládá, chybí.
Teď pokud jde o vztah soukromého a veřejného zájmu. V řadě evropských zemí, které patří do EU, bez ohledu na to, jaká vláda je u moci, se boj s nezaměstnaností považuje za jeden ze základních problémů a za jeden ze základních úkolů vlády. Jistě vám neuteklo, že ani nový italský premiér Berlusconi neopomněl tento vážný problém a hovořil o tom, že jeho vláda si klade za cíl vytvořit půldruhého milionu nových pracovních příležitostí. Boj s nezaměstnanosti, resp. zabezpečování zaměstnanosti není tedy v žádné evropské demokratické zemi pouhým soukromým zájmem těch, kdo práci hledají, anebo těch, kdo hledají pracovníky pro své investice. Nikdo z vás také neprotestoval proti tomu, že i naše vláda, a byly to i předchozí vlády, přijímá určitá opatření k tomu, aby se s tímto tíživým jevem současné tržní ekonomiky společnost nějak vypořádávala. V tomto směru jestliže ale ekonomika je dnes založena v podstatě na soukromém podnikání, na privatizaci, potom samozřejmě není možné zabezpečovat zaměstnanost veřejnými prostředky bez toho, že veřejné prostředky budou podporovat i průmyslové podnikání, které s tímto problémem se může vypořádávat, resp. které umožňuje zaměstnávat lidi zejména tam, kde nezaměstnanost ohrožuje základní existenci té či oné komunity.
V tomto ohledu nemůžeme vztahy veřejný a soukromý chápat tak, že to je něco, co je odděleno čínskou zdí, a jde o pojmy prostupné. Proto také naše ústava říká, že vlastnictví zavazuje. To není pouhá ústavní nezávazná formulace, to má obsah. Vlastnictví má sociální funkci, a pokud chcete pochopit, co to znamená, podívejte se na řadu rozsudků ústavního soudu Německa, který má v tomto směru velmi bohatou tradici a problematikou sociální funkce vlastnictví se zabýval v souvislosti s řadou svých nálezů týkajících se privatizace.
Hovořím o tom proto, že některé úvahy ve vztahu k tomuto návrhu i ve vztahu k předtím zmiňované paní z Hranic se chovají tak, jako kdyby tato ústavní dikce žádný konkrétní obsah neměla. V tomto směru samozřejmě že existuje veřejný zájem, který se může týkat různých věcí. Součástí veřejného zájmu podle mého soudu je i boj s nezaměstnaností, resp. zabezpečování nových pracovních příležitostí, veřejným zájmem nepochybně jsou ekologická hlediska občanů té či oné komunity.
K problematice průmyslových zón, co je a co není průmyslová zóna ve veřejném zájmu, o tom by bylo nepochybně možno hovořit mnoho.
***