(16.30 hodin)
(pokračuje Maštálka)
Dalším usnesením č. 691 prodloužila sněmovna komisi lhůtu pro předložení zprávy o zjištění do 30. 6. 2000. Tento termín nebyl znovu dodržen, a proto Poslanecká sněmovna znovu prodloužila termín svým usnesením do 31. 12. 2000. Ani tento termín nebyl dodržen a komise předložila svoji zprávu, pokud se dá dokument, který není podepsán, považovat za zprávu, až 28. 6. tohoto roku.
Podnětem ke zřízení komise byla obvinění, že odběry orgánů od živých osob a podivné praktiky týkající se transplantace a prodeje lidských orgánů, které se opíraly o analýzu vypracovanou dr. Kulou z Ostravy. Podkapitola 1/2 je nazvána "Zdroje a podklady pro zjištění vyšetřovací komise". Žádná zjištění však neobsahuje. Zcela zásadní je otevřené přiznání komise, že do své analýzy zahrnula i dokumentaci 83 dárců orgánů - celkově byla posuzována dokumentace 210 dárců orgánů - která byla komisi zaslána údajně anonymním odesilatelem. Byla tedy hodnocena písemná dokumentace zcizená z FN Ostrava, u které nelze vyloučit dodatečnou účelovou manipulaci. Komise neuvádí, proč analyzovala nedůvěryhodnou dokumentaci ani jaké kroky učinila k odhalení pachatele krádeže dokumentace ve FN Ostrava, zda bylo podáno trestní oznámení a co podnikla, aby byly potrestány osoby, které jsou za archivaci dokumentace ve FN zodpovědné.
Věrohodnost takové analýzy založené na neověřené dokumentaci je velmi sporná a za normálních okolností by zcizené dokumenty měly být z hodnocení vyjmuty. Vyvolává otázku, jak byla ostatní dokumentace zabezpečena proti dodatečným úpravám. Ptám se, zda a jak byla došlá pošta, přišla-li tato dokumentace v balících, evidována v Poslanecké sněmovně. Údajně byl odesilatel anonymní. Nevím, zda plzeňští poštmistři jsou až tak skrupulózní v dodržování zákona, ale neuspěl jsem s tím, abych odeslal anonymní balík na třech různých poštách v Plzni. Předpokládám tedy, že odesilatel byl buď fiktivní, anebo si kladu otázku, zda snad někdo neponechal 83 chorobopisů zcela náhodně někde v Poslanecké sněmovně v šatně. Ptám se, jak byla verifikována tato dokumentace, kým byla posouzena její pravost, úplnost a jak bylo zajištěno to, že nebyla jakýmkoliv způsobem doplňována.
Komise Poslanecké sněmovny za své zdroje uvádí:
Za prvé zprávy ústřední znalecké komise Ministerstva zdravotnictví České republiky, závěry poradní komise prezidenta ČLK, bez identifikace těchto dokumentů, jak je běžně zvykem, když se dělají zápisy.
Za druhé opakované kontakty se zástupci Eurotransplantu, Skandiatransplantu a Transplantačního centra Virchowovy nemocnice v Berlíně. Obtěžoval bych se alespoň s tím, že správný název je Virchowova klinika lékařské fakulty Humboldtovy univerzity v Berlíně při tak závažném dokumentu.
Třetím zdrojem komise bylo 81 výpovědí svědků. Zde si kladu otázku, kdo a v jakém složení, počtu a jakým způsobem promlouval s těmito svědky. Příčí se mi termín, kdo je vyslýchal. Mezi zdroji nejsou uvedeny, přestože ve zprávě jsou dále zmiňovány písemné podklady jednotlivých transplantačních center, ani písemné analýzy, které pro komisi vypracovalo oddělení koordinace orgánových transplantací České republiky Institutu klinické a experimentální medicíny, přestože vypracovalo základní dokumenty. Pokud vím, IKEM vypracoval 100 stránek analýz a jeho pracovníci věnovali okolo 550 hodin nehonorované činnosti přesčasové práce těmto analýzám.
Za zcela irelevantní lze považovat údaj, že někteří svědci se domnívali a někteří se nedomnívali, že činnost komise je užitečná. V posledním odstavci se bez jakýchkoliv důkazů konstatuje, že předseda České transplantační společnosti s komisí nespolupracoval. Soudím, že by bylo velmi vhodné, kdyby ctěná sněmovna dala možnost vyslechnout nebo promluvit dr. Štefanu Vítkovi, který v této zprávě je tak tvrdě napaden.
Druhá kapitola je nazvána "Transplantační medicína v České republice a její současná právní úprava". V podkapitole nazvané "Transplantační centra" jsou pouze vyjmenována jednotlivá transplantační centra a orgány, které transplantují. Chybí zde jakákoliv zmínka o tom, že transplantační centra nejsou samostatnými právními subjekty, ale jsou součástí fakultních nemocnic nebo chirurgických klinik těchto nemocnic s výjimkou IKEM Praha a brněnského pracoviště. Tento fakt je zásadní, protože jenom z platného organizačního uspořádání center lze dovodit případnou právní odpovědnost jednotlivých pracovníků za případná pochybení. Popis koordinace transplantační medicíny v České republice a principu alokace orgánů je neúplný a v některých ohledech i věcně nesprávný. Od začátku 90. let byla za koordinaci odpovědná transplantační komise České republiky, jejímiž členy byli přednostové všech transplantačních center a další pracovníci jmenovaní ministrem zdravotnictví.
Ve zprávě chybí zmínka o tom, že po většinu sledovaného období, tj. od 8. 11. 1994 až do svého zrušení k 1. 1. 1998, byla za koordinaci odběrů a transplantací odpovědná samostatná příspěvková organizace Ministerstva zdravotnictví Český transplant s ředitelem dr. Martínkem, která byla po neshodách jejího ředitele s vedením Ministerstva zdravotnictví 1. ledna 1998 ministrem zrušena a pověřen IKEM, který ve svém transplantačním centru ustanovil zvláštní organizační jednotku, oddělení koordinace orgánových transplantací České republiky, což vyplývá ze statutu IKEM. Toto oddělení má ve vztahu k ostatním centrům koordinační, a nikoliv řídicí funkci. Jinak řečeno nemá žádnou kontrolní pravomoc k ostatním transplantačním centrům, tedy ani k Ostravě.
Údaj vedený ve zprávě, že jediný IKEM má přehled o čekatelích na transplantace orgánů i provedených transplantacích, je nepravdivý. Všechna transplantační centra jsou součástí sítě Tranikon, která umožňuje, aby odpovědní pracovníci jednotlivých center měli v reálném čase přehled o čekatelích čekajících na listinách a provedených alokacích ledvin. Ve zprávě zcela chybí popis vývoje transplantační medicíny a dostupnosti transplantací České republiky v 90. letech, který je pro pochopení některých procesů, které jsou popisovány v dokumentu komise, pro ostravský případ naprosto klíčový.
Počátkem 90. let byla situace v oblasti transplantační medicíny České republiky krizová. Počet dárců orgánů, a tedy i počet transplantací ledvin a srdce byl velmi nízký. Přestože první transplantace jater byla v Brně provedena již v roce 1983, až do roku 1994 v České republice de facto program jaterních transplantací byl velmi málo rozvinutý. Zvrat nastal v roce 1993, kdy IKEM zavedl zcela nový systém organizace odběrů orgánů. Mezi roky 1992 a 1993 se počet dárců orgánů v tomto centru zvýšil o 100 %, a tím se výrazně zlepšila i dostupnost transplantací pro nemocné.
Zahájením druhého transplantačního programu jater v České republice se podstatně zvýšila šance na léčbu nemocných s terminálními onemocněními jater. Zahájením programu transplantací plic ve FN Motol se významně zlepšila i dostupnost léčby nemocných s terminálními plicními onemocněními. Zásadní změnu v dostupnosti transplantací v České republice lze velmi dobře ilustrovat i počtem nemocných žijících s transplantovaným orgánem.
***