(9.30 hodin)
(pokračuje Matulka)
Přitom nejde o žádná podružná práva například administrativního charakteru, ale o práva úzce spojená s výkonem náboženské svobody, jako například práva na duchovní službu v armádě či ve vězeňství.
Mezi oněmi "některými" a "jinými" přitom sice návrh zákona nevede rozdělovací čáru věroučného charakteru, ale rozličnou míru práv jim přiznává podle početnosti osob hlásících se k některé konfesi a podle délky působení církve či náboženské společnosti ve společnosti.
Jak se však, kladu otázku, tato rozdělovací kritéria snesou s ústavně garantovanou rovností svobody náboženské víry a přesvědčení? Podle mého přesvědčení nesnesou.
Chci dopředu upozornit, že v této souvislosti bývá velice často - a stalo se tak i v rozpravě při prvním čtení, zejména z úst ministra Dostála - zcela falešně uplatňován argument, že tímto rozdělením je zapotřebí společnost chránit před společensky nežádoucími sektami.
Tento argument se velice dobře poslouchá a ještě lépe vznáší. Ale není a nemůže být věrohodný v diskusi o té části návrhu zákona, kde se hovoří o takzvaném druhém stupni registrace neboli o oprávnění k výkonu zvláštních práv. Nechť je tento argument vznášen v té části zákona, která řeší problémy spojené s legalitou působení jakékoliv církve a náboženské společnosti s obecnými podmínkami legálního působení a registrace církve či náboženské společnosti. Je-li totiž činnost církve či náboženské společnosti takového druhu, že ji za společensky nepřijatelnou sektu lze právem označovat, pak to samozřejmě zákon řeší, a to podle mého názoru poměrně slušně.
Rozdělení církví a náboženských společností do systému dvojí registrace však se netýká oněch církví a náboženských společností, které za zmíněné sekty považovat skutečně lze, nýbrž právě a výhradně jen těch církví a náboženských společností, které prošly odpovídajícím posouzením, byly řádně zaregistrovány a jejichž působení je v souladu se zákonem. Teprve tyto řádně fungující a zaregistrované církve a náboženské společnosti vládní návrh rozškatulkovává na církve a náboženské společnosti "zasloužilé" a přiznává jejich příslušníkům vyšší rozsah práv, a dále na "nezasloužilé", jejichž příslušníci mají nižší rozsah práv.
Bude-li tato koncepce zákona přijata, stanou se dvě věci. Pan ministr Dostál neměl pravdu, že zpráva Českého helsinského výboru dělá ostudu České republice. Myslím, že nikoli zpráva Českého helsinského výboru, ale tato vládní předloha, pokud by byla přijata, by udělala ostudu České republice. Neboť při jejím přijetí by se stalo například toto. Bude zde existovat občan, který má věroučnou vazbu k církvi, ke které se hlásí cca např. 100 tisíc občanů a která u nás působí třeba 200 let. Bude-li takový občan ve vazbě, zákon mu umožňuje, aby mu duchovní jeho víry poskytl duchovní službu. Vedle toho zde bude existovat občan s věroučnou vazbou k církvi, ke které se hlásí 9 tisíc jeho spoluobčanů a která zde existuje 9 let. Bude to církev, která splňuje podmínky registrace, vyvíjí činnost zcela v souladu s tímto zákonem a jinými zákony, a není tedy důvodu ji označit za společensky nežádoucí sektu. Podle vládní předlohy však věřící této církve zmíněné právo na duchovní službu ve vazbě mít nebude, ba dokonce ji mít nesmí, neboť to tento zákon vylučuje.
Je tedy, dámy a pánové, takový právní režim v souladu s ústavně garantovanou rovností výkonu svobody náboženského přesvědčení? Podle mne ani náhodou.
Vládní návrh zákona je vadný nejen v této zásadní koncepční otázce, ale i v mnoha dalších souvislostech, z nichž na některé poukázal již pan zpravodaj, na některé poukazují mnohé církve a náboženské společnosti, některé jsou řešeny pozměňovacími návrhy kulturního výboru. Já bych uvedl ještě některé další, jako např. příliš vysoké kvorum pro získání oprávnění k výkonu tzv. zvláštních práv, nebo nedostatečné vymezení samotného předmětu úpravy zákona a základních pojmů, nedostatečné upravení omezení činnosti církví a náboženských společností z hlediska jejich případných zásahů do práv a svobod občanů, nadměrný způsob, jakým zákon činí výjimky z trestního zákona v souvislosti tzv. zpovědním tajemstvím, atd.
Závěrem, již vás nebudu dlouho zdržovat. Chci konstatovat, že projednání tisku 919 ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu bylo, soudě podle obsahu jeho usnesení č. 267, skutečně pečlivé a navrhované pozměňovací návrhy tohoto výboru stojí za pozornost. Mnohé z nich podpořím i já svým hlasováním. Nicméně tento výbor se nevypořádal s hlavním problémem tohoto zákona, a zřejmě to ani neposuzoval, a to s jeho nesprávnou celkovou koncepcí a evidentní protiústavností.
Bylo by velice škoda, kdyby právě tato zákonná předloha nám měla být vrácena Senátem či prezidentem republiky, popř. aby skončila u Ústavního soudu a musel se jí Parlament zabývat znovu po volbách.
Nový církevní zákon je materie, která si zaslouží skutečně řádné zvážení ze všech hledisek. Měl by přinést řešení kvalitní a všeobecně akceptovatelné, tedy nejen pro velké a zavedené církve a v neprospěch církví menších a méně zavedených, a tedy řešení stabilní. Na tomto zákoně, podle mého názoru, nemůžeme nic uspěchat. Na kvalitě tohoto zákona bychom si měli dát obzvláště záležet, mimo jiné s ohledem na právě probíhající náročná jednání o uzavření smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem, jejíž obsah je připravovanou novou vnitrostátní úpravou postavení církví a náboženských společností do velké míry podmíněn a vzájemně provázán.
S ohledem na skutečnosti, které jsem uvedl, navrhuji, aby sněmovna rozhodla o tom, že vrací tisk č. 919 výboru k novému projednání. Doufám, že ústavně právní výbor se tentokrát tímto tiskem neodmítne zabývat. Pokud můj návrh na vrácení výboru k novému projednání nebude přijat, podávám návrh na zamítnutí tisku 919, ačkoli nerad.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Hovořit bude pan poslanec Jiří Payne, připraví se pan poslanec Jaromír Talíř.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená sněmovno, vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěl bych se za prvé zamyslet nad tím, co je dobře ve vládním návrhu.
Myslím, že hlavní a nosná je myšlenka, že rozdělíme registraci církví na dvě podoby. Za prvé abychom naplnili ústavní právo, že každý smí vyznávat svou víru sám nebo spolu s dalšími, to znamená v malé skupince dvou nebo tří lidí. Myslím, že je to ten první stupeň registrace, to znamená, že chce-li někdo vyznávat svou víru, odvolá se na mezinárodní dokumenty o lidských právech a řekne, jsme tři, tak si myslím, že má právo, aby byl zaregistrován jako subjekt. To jsou mezinárodní dokumenty a na to má mezinárodně vymáhatelné právo.
Myslím, že ten nižší stupeň registrace, to znamená bez nějakých zvláštních podmínek, je správný. Myslím si také, že bychom měli usilovat o co nejnižší počet stanovení minimálního počtu členů pro registraci. V zásadě nevidím vůbec žádný důvod, proč by nemohl být ten počet stejný, jaký máme u občanských sdružení. Podle spolčovacího zákona sejdou-li se někde tři lidé, podepíší jakýsi dokument a zaregistrují se na Ministerstvu vnitra, v zásadě mohou být registrováni jako občanské sdružení a získávají právní subjektivitu.
***