(14.10 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Možná by dospěli k poznání, že to, co je z hlediska školského považováno za odborné a optimální, zdaleka nemusí být optimální z hlediska potřeb dětí. Anebo je škoda, že se tito lidé alespoň nepodívali do statistiky, kterou vydává organizace zřizovaná MŠMT - Ústav pro informace ve vzdělávání -, a na základě tam uvedených údajů si poněkud neopravili optiku nazírání na odbornost zaměstnanců, kteří o děti ve školských zařízeních pečují. Zjistili by totiž, že ve srovnání s rokem 1995 sice přibylo 343 pracovníků, z toho však dvě třetiny tvoří nárůst v kategorii pomocných vychovatelů bez příslušné odborné kvalifikace. Současně výrazně přibylo(?) pracovníků poskytujících odbornou péči - mám na mysli sociální pracovníky, psychology a další odborné pracovníky. Paradoxně jedinou odborností, které přibylo, je 87 zdravotníků. Tedy ti odborní zaměstnanci, jejichž působnost je mimo oblast vlastní výchovy. Trend zajištění odborné péče ve výchovných zařízeních je tedy právě opačný, než je to žádoucí.
Sporných nebo alespoň diskutabilních míst je v zákoně víc než jen ta, která jsem uvedl. Diskutovat by například bylo možné o nadstandardních pravomocích diagnostických ústavů, které jsou popsány jako de facto vykonavatelé státní správy. Diskutovat by se dalo o problému tzv. samotek atd.
Myslím si, že by bylo mnohem účelnější neschvalovat předložený návrh, usilovat o komplexní obecnou normu o cílech, funkcích, organizaci, právech a povinnostech dotčených dětí, osob a institucí podílejících se na realizaci ústavní nebo ochranné výchovy. Nic více, nic méně.
Ze všech výše uvedených důvodů považuji možnost podpory předloženého zákona z hlediska funkcí, právního kontextu i ekonomických souvislostí za krajně riskantní, a proto si dovoluji podat návrh na jeho zamítnutí. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Ano, děkuji panu poslanci Bartošovi. Technickou poznámku má pan poslanec Vojtěch Vymětal.
Poslanec Vojtěch Vymětal: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, chtěl bych vás požádat, abyste respektoval v případě, že oslovujete poslance Vymětala, že v této sněmovně jsou Vymětalové dva. Před chvílí jste volal k pořádku Vymětala Karla, ale toto jste neřekl. Je mi to nepříjemné a rád bych, aby v análech tohoto ctihodného shromáždění byl pořádek. Děkuji vám.
Předseda PSP Václav Klaus: Pane poslanče, já myslím, že si to každý přebere, že víme, kdo ruší sněmovnu a kdo neruší sněmovnu, a že vy si to v rámci rodinných vztahů vyřešíte mezi sebou. (Veselost ve sněmovně.)
Hovoří pan poslanec Pleva.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, tento zákon, který nám byl předložen, měl kromě uvedených vad ještě jednu další velmi závažnou vadu. V podstatě totiž nerozlišoval mezi dětmi, které mají uloženou ochrannou výchovu, to znamená, že to jsou v podstatě mladiství delikventi, mezi dětmi, které mají nařízenou ústavní výchovu proto, že mají nějaké problémy, a mezi dětmi, které se do nějakého zařízení dostaly prostě proto, že jim třeba zemřeli rodiče a nemá se o ně kdo postarat. Se všemi těmito dětmi by mělo být podle tohoto zákona v podstatě zacházeno stejně, nebo spíše pouze volným uvážením jednotlivých pedagogů. To bylo nepřijatelné pro náš výbor, a proto byly udělány jisté změny, dle mého názoru pořád změny nedostatečné.
Už kolegyně Šojdrová upozornila na to, že chystá pozměňovací návrh, který by také preferoval umístění do náhradních rodin. Jenže když jsem se díval na tento pozměňovací návrh, zjistil jsem, že i v něm je to, co je obsaženo vlastně v celém tomto zákoně, totiž preferování kolektivní výchovy nad výchovou v rodině, ať již vlastní, nebo náhradní. Zlobí dítě, tak ho prostě dáme do výchovného ústavu, do dětského domova nebo do nějakého podobného zařízení.
Myslím si, že alespoň my, kdo se trochu hlásíme k nějakému konzervatismu, bychom měli alespoň trochu trvat na preferování rodiny, ať už je to rodina vlastní, nebo rodina náhradní.
Tento zákon, protože financování je normativní, v podstatě říká, že každý ředitel takového zařízení má naopak zájem mít co nejvíce dětí, co nejméně je umísťovat do náhradní rodinné péče z čistě finančních důvodů. A to je pro mne nepřijatelné.
To, co předkládá kolegyně Šojdrová - protože nám to již dala písemně - v podstatě také tento problém neřeší, protože umísťování do náhradní rodiny je pouze v případě, že se dítě nehodí pro výchovu v kolektivu. Je to opět preferování kolektivní výchovy, což mě u ní zvláště překvapuje.
Nicméně tento i další chystané pozměňovací návrhy jsou zásadní a otevírají se samozřejmě další prostory k možnému řešení této problematiky. Proto pokud neprojde návrh kolegy Bartoše na zamítnutí, dávám já podmíněný pozměňovací návrh - protože je potřeba, abychom se ještě jednou důkladně podívali na všechny pozměňovací návrhy, které nebyly ve výboru předloženy - vrátit tento návrh zákona výboru k novému projednání.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Slovo má paní poslankyně Dundáčková.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedo, pane ministře, vážené dámy a pánové, stojíme dnes před problémem rozhodnout o tom, jakým způsobem bude upravena ústavní výchova v České republice, ústavní výchova týkající se dětí. Doposud to bylo upraveno převážně vyhláškami, tedy normami podzákonnými. To je asi jediný důvod, který lze považovat za plus, za pozitivní ve směru předloženého návrhu zákona, a to vzhledem k tomu, že se jedná o výrazný zásah do práv dětí, o jejich omezování, o omezování základních občanských práv, tak je zásadně zapotřebí, aby podmínky, za kterých je možno tak činit, určoval zákon. A já znovu opakuji, že bychom si měli uvědomit, že to je opravdu zákon o omezení a částečném zbavení základních občanských práv dětí.
Když si toto uvědomíme, musíme si položit otázku, jak je vůbec možné, že v České republice podle stejného zákona s podle stejného režimu zacházíme s dětmi, které na jedné straně jsou pachateli, jsou delikventy, ony se dostaly do ústavní výchovy proto, že se dopustily nějakého deliktu, a proto jim byla uložena ochranná výchova. Na druhé straně podle stejných podmínek, stejným zákonem a stejným postupem jsou omezována práva dětí, které se ničeho nedopustily - pouze toho, že v určitém okamžiku se dostaly do dětského domova z důvodů, které byly mimo jejich vlastní rozhodovací pravomoc, mimo jejich možnost jakkoliv tuto skutečnost ovlivnit. A bohužel tento stejný režim pro děti, které musíme nutně zařazovat do minimálně dvou různých kategorií, tento režim i v přepracovaném pozměňovacím návrhu výboru zůstal zachován.
To považuji za vážný důvod k tomu, abych se připojila k návrhu svých kolegů na zásadní odmítnutí této úpravy, přestože si - znovu opakuji - uvědomuji, že nějakou zákonnou úpravu potřebujeme. Navíc ani přepracovaný návrh zásadně neřeší a nezlepšuje žádný nedostatek a nevýhody, které současný ústavní systém v České republice má.
***