(14.30 hodin)
(pokračuje M. Kučera st.)
Kdyby tomu tak nebylo, tak jsme tady již měli obecnou širší právní normu a po ní by se projednávala tato norma dílčí, to je ústavní výchova. S ohledem na to, že si Poslanecká sněmovna - já tomu rozumím, je to její plné právo a myslím si, že je to dobře, že se nám možná podaří, aby vznikla lepší obecná norma, tedy školský zákon - vyžádala odklad projednávání tohoto zákona, došlo k této situaci. Pak by ale neměl kolega Bartoš argumentovat tímto způsobem, protože velmi dobře ví, že i on byl jedním z těch, kteří způsobili svým hlasováním, že tady došlo k obrácenému pořadí v projednávání zákonů.
Musím se přiznat, že mě situace na podvýboru pro školství poměrně dosti nejen zajímala, ale také zarazila, protože když jsem sledoval úctyhodnou píli a péči všech ostatních poslanců průřezem přes politické strany včetně poslanců z ODS, kteří se snažili v maximální možné míře zkvalitnit předloženou normu, až na tuto jednu výjimku jsme se bohužel opět dočkali onoho známého "ale": kolegové, snažíte se sice hezky, ale já bych to udělal jinak.
Chtěl bych tedy poprosit kolegu Bartoše vaším prostřednictvím, pane předsedo, kdyby mohl, aby pokud možno v co nejkratší době, aby to tato sněmovna ještě stihla, předložil svoji variantu zákona o ústavní výchově a o všem, co s tím souvisí, protože jak kolega Bartoš, tak kolegyně Dundáčková říkali, že nějakou zásadní úpravu přece potřebujeme. Já s nimi souhlasím. Myslím si, že ji potřebujeme. Pojďme se tedy snažit udělat všechno pro to, aby taková norma tady byla.
Jestliže paní kolegyně Dundáčková hovoří o tom, že jí vadí, že nejsou u vychovatelů zařazeny jako jedna z podmínek psychologické testy, já si myslím, že by to skutečně mohlo být jednou z podmínek, ale pak se mi nejeví nic snadnějšího, než aby ve druhém čtení padl pozměňovací návrh, který by tuto podmínku učinil podmínkou zásadní.
Principiálně nemohu souhlasit s tím, co zaznělo ve vystoupení kolegyně Dundáčkové. Jde o princip kolektivní viny. My jsme tady zaslechli, že ti mladí lidé, kteří prošli výchovnými ústavy, jsou zároveň ti, mezi nimiž - když se to sečte statisticky - je vlastně největší procento lidí, kteří se posléze stanou kriminálními živly, když to velmi zjednoduším. Já si myslím, paní kolegyně, že toto je velmi nešťastné přirovnání a velmi nešťastná statistika. Tvrdit, že ten, kdo prošel ústavní výchovou, je v podstatě potenciální kriminální živel a zločinec, je princip kolektivní viny, který nemůžeme přijmout. Ano, je to samozřejmě možné, ale nemusí to být vina ústavů. Určitě bychom našli celou řadu tzv. náhradních rodin, kde dochází k podobným jevům, určitě bychom našli dokonce celou řadu normálních rodin, kde dochází k podobným jevům. Svalovat to jen na ústavní výchovu, to přece není vina principu, to je vina těch lidí, kteří tam pracují, pokud k něčemu podobnému dojde, případně je to vina chybně nastavených výchovně vzdělávacích systémů, ale nikoliv toho, že existuje ústav jako takový, protože, upřímně řečeno, máme my možnost řešit všechno jen náhradními rodinami? Nepochybně ne.
Z toho důvodu opakuji znovu, že tento princip kolektivní viny je třeba jako argument zásadním způsobem odmítnout.
Mezitím jsem zjistil, že u stolku těch, kteří řídí tuto schůzi, se vyměnili řídící, takže, vážený pane místopředsedo, já vám děkuji, že jste mi umožnil pronést tuto filipiku ve prospěch zákona o ústavní výchově. Chtěl bych požádat Poslaneckou sněmovnu, pokud má dobrou vůli - znovu opakuji a podtrhuji: pokud má dobrou vůli -, abychom ústavním způsobem, zákonnou legislativní normou vytvořili co nejkvalitnější podmínky pro děti, které z nejrůznějších důvodů musejí část svého života absolvovat na principu ústavní výchovy, nechť tak jednotliví poslanci učiní formou pozměňovacích návrhů ve druhém čtení tam, kde nejsou spokojeni s kvalitou navrhované normy, protože si myslím, že bychom se neměli zajímat o otázky procedurálního charakteru, ale o otázky zcela podstatné: co učiníme pro to, aby děti, které z nejrůznějších důvodů musejí projít principem ústavní výchovy, měly tuto ústavní výchovu zaručenou na co nejlepší úrovni.
Vážená sněmovno, děkuji vám za pozornost navzdory mému nastydlému a skřípajícímu hlasu. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Já mám ztlumený reproduktor, takže jsem váš skřípající hlas neslyšel.
Kolegové a kolegyně, dovolte mi, abych přerušil náš souboj nad tímto zákonem a abych přivítal na galerii delegaci výboru pro zahraniční politiku Poslanecké sněmovny Parlamentu Rumunska v čele s jejím předsedou, kterým je pan rada Podgorjan. Vítám vás. (Potlesk.)
S faktickou poznámkou se hlásí kolega Bartoš, musí ale dát přednost své kolegyni, kterou je paní kolegyně Dundáčková, byť se hlásil dříve.
Poslankyně Eva Dundáčková: Děkuji, pane předsedající. Pokusím se krátce vyvrátit námitky pana kolegy Kučery. Začnu tím, v čem se shodujeme. Shodujeme se v tom, že chyba je opravdu v chybně nastaveném výchovně vzdělávacím režimu. To je zcela nepochybně ten důvod, proč se nám až 54 % bývalých chovanců ústavu vrací do ústavní výchovy. Je to chyba systému, který neumožňuje chovancům seznámit se s běžným životem.
Jedna věc je problém syndromu citové deprivace, který je jasný a který nepochybně může existovat i u dětí, které nejsou vychovávány v ústavní výchově. Další věc je, že systém a režim výchovy v ústavech v České republice je takový, že děti ve skutečnosti na málo místech - přiznávám, že je třeba nepaušalizovat - nemají (mají?) možnost seznámit se s reálným životem a po dovršení plnoletosti přicházejí do styku s pro ně neřešitelnými a překvapujícími problémy typu, že ložní prádlo někdo automaticky nepere, že jim někdo automaticky nevaří, že si musejí potraviny koupit a posléze upravit atd. Je to samozřejmě vina chybně nastaveného výchovně vzdělávacího režimu. Já netvrdím že ne. Tvrdím ale, že to, co jsme projednali na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, bohužel tento chybně nastavený výchovně vzdělávací režim nemění. Myslím, že to je zásadní vina.
Pak si myslím, že je zbytečné napadení, že jsme nepředložili nic jiného. S panem kolegou Bartošem jsme připraveni v rámci podrobné diskuse, která ale nebyla dosud otevřena, předložit celou řadu pozměňovacích návrhů, kterými se pokusíme oslovit sněmovnu a pokusíme se alespoň zmírnit některé dopady této normy, která je podle nás nevyhovující. Co se nám ale velmi těžko podaří, je rozdělení onoho jednoho režimu pro delikventy, pro děti, u kterých je v některých zcela výjimečných a mimořádných případech jistě důvodné ukládat jim výchovná opatření, a pro děti, které jsou v dětských domovech opravdu nevinně. Pro ně jakákoliv takováto opatření jsou podle mého názoru omezováním lidských práv, které já nechci.
Je jistě mým výsostným právem, abych proto zpochybnila tento návrh jako celek, navrhla jeho zamítnutí, eventuálně vás požádala o vrácení k projednávání ve výboru. Děkuji za shovívavost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Prosil bych všechny, kteří využívají možnosti dané jednacím řádem k přednesení faktické poznámky, aby respektovali podmínky, které upravují možnost přednesení faktické poznámky přinejmenším v tom smyslu, že nejenže reagujete na svého předřečníka, ale budete také respektovat časový limit, který je pro faktickou poznámku určen.
***