(11.40 hodin)
(pokračuje Špidla)
Většina evropských zemí se pohybuje na úrovni onoho ukazatele, na úrovni přibližně 1,6 dítěte na jednu ženu. Tento stav stačí k tomu, aby s přiměřenou migrací se populační struktura evropských zemí udržovala na poměrně slušné úrovni.
Malý počet nově narozených dětí znamená samozřejmě stárnutí populace. Znamená v dlouhé perspektivě ohrožení populace jako celku. Kdyby nedošlo ke změně a kdybychom byli ostrov - což jistě nejsme - kolem roku 2040 bychom překročili bod, který by znamenal v dalších několika desítkách let zánik českého národa jakožto biologické existence. Nemyslím si, že v dějinách je takový jev ojedinělý. Dají se zaznamenat jiné národy, které prostě zmizely. Myslím, že je na místě, abychom uvažovali o tom, co proti tomuto trendu učinit.
Jeden ze základních poznatků, který se dá vyvodit, je poznatek, že rodina potřebuje bezpečí, že v okamžiku, kdy jsem přijal na sebe odpovědnost za děti, potřebuji jako rodina přibližně 20 let relativně stabilního života k tomu, abych mohl splnit svůj rodičovský úkol, svoji rodičovskou úlohu, abych mohl otevřít cestu svým dětem do budoucna.
Myslím, že je na místě si uvědomit, že moderní svět s jeho prudkými změnami, změnami statusu, změnami osudu, změnami struktury zaměstnání je z tohoto hlediska v ostrém rozporu s potřebami a nároky rodin. V současné době mít děti znamená sociální riziko bez ohledu na to, zda je rodina průměrná, podprůměrná nebo zda je na tom o něco lépe. V každém případě v porovnání s rodinami bezdětnými je v rodičovské situaci sociálního rizika a v situaci daleko ohroženější.
Je smutnou skutečností, že v minulých letech rodiny s dětmi byly a jsou - zdá se - obecně sociálně nejslabší částí populace, slabší, než jsou důchodci. Proto, jak už jsem uvedl, je na místě pokusit se o poměrně důslednou radikální propopulační politiku. Jeden z prvků této politiky je zákon, který předkládáme. Znamená rozšíření platby příspěvků na děti pro všechny rodiny bez ohledu na úroveň příjmů, kterou mají. Vycházíme ze základních skutečností - dávky jsou dávkami dítěte, v porovnání s jinou, bezdětnou rodinou v téže sociální skupině vyrovnávají dílčí sociální handicap, a za druhé zejména mladá rodina je v situaci, která je neobyčejně nestabilní. Je v situaci, kdy sice tento půlrok má dobré zaměstnání a stabilní situaci, po půl roce mohou jeden nebo oba dva partneři přijít o práci a dostat se do situace, která je daleko krutější.
Proto je naší koncepcí, aby v okamžiku, kdy rodina má děti, měla jistotu, že veřejné peníze jí nedovolí, aby klesla pod určitou úroveň, a že vždy bude moci sice skromně - a já bych dodal, že podle našeho návrhu velmi skromně, ale přesto - zvládnout svoji rodičovskou úlohu zejména ve vztahu k dětem.
Chtěl bych také jasně říci, že argument, který se obvykle uvádí s neobyčejným vzrušením, že se budou poskytovat prostředky bohatým, je argument, který je z mnoha hledisek falešný. Je pranepatrné procento rodin s dětmi, které lze označit za bohaté, je jich poměrně velmi málo. V celkové struktuře, zejména na začátku kariéry, to představuje pouze procenta. Za druhé - a to je také podstatné - náš systém, jakkoli se to nezdá, velmi zvýhodňuje v řadě případů lidi, kteří jsou v lepších sociálních situacích. Uvedl bych jako příklad systém hypoték, který nepochybně poskytuje veřejnou podporu vrstvám, které jsou na tom sociálně lépe. Za druhé - naprostá většina rodin je pod průměrným příjmem, který je v České republice, a za třetí - to považuji za důležité - podstatou této politiky je obrátit se k rodině středního proudu, nikoli k rodině, která je v situaci okrajové. Je to také podpora těch nejobyčejnějších rodiny, které na tom nejsou nijak zvlášť špatně, ani nijak zvlášť dobře, ale přesto tím, že vzaly na sebe ochotu mít děti, vzaly na sebe určité sociální riziko.
Současný sociální systém, jak je nastaven v oněch tzv. adresných dávkách, je systém, který poškozuje ty, kteří se pohybují ve středních hladinách příjmů. Poškozuje ty, kteří jsou ve svých příjmech podprůměrní, poškozuje ty, kteří jsou ve svých příjmech mírně nadprůměrní. To je adresa, které v tento okamžik pomůžeme, těm nejobyčejnějším, "průměrným" rodinám.
Výhodou tohoto systému je mimo jiné i to, že odpadne neobyčejně ponižující testování mnoha desítek tisíc lidí jen proto, abychom jim poskytli to, na co mají právo. Nic víc, nic méně. Tento systém, jak je nastaven, umožňuje velmi hojné zneužívání dávek. Musím říci, že umožňuje zneužívání dávek zejména těm, kteří jsou bezohlední. Podle tohoto systému naprostá většina osob samostatně výdělečně činných má právo na sociální dávku, zatímco značná část obyčejných zaměstnanců právo na tuto dávku nemá. Myslím, že to je situace, která je nepřijatelná. Už jenom to, že odpadne ono administrativní obtěžování, zbytečné administrativní obtěžování, je velkým přínosem pro naše obyvatele.
Musím také říci, že experimenty s takzvanými adresnými dávkami probíhají v různých historických epochách v různých zemích vždy s velmi problematickým výsledkem. Mimo jiné Dánsko po 15 letech adresných dávek a po řadě zkoumání se opět vrátilo k plošným dávkám, protože zjistilo, že náklady vydané na administrativní obsluhu jsou nesmyslné, že účinek této kontroly je prázdný, že to nepřináší výsledek a že rodiny jsou poškozovány.
Dámy a pánové, toto jsou základní důvody, které chci uvést na podporu svého návrhu. Pokud tento návrh bude zvážen, projednán a schválen, bude tedy znamenat, že mít děti, sociální riziko z toho, že člověk má děti, se o něco sníží, rodinám v tomto neklidném čase se poskytne větší stabilita, rodinám se poskytne větší administrativní komfort, mohu-li tak říci, protože odpadne nesmyslné opakované testování, které nevede k ničemu jinému než k tomu, že dávka je stejně přiznána, pouze člověk musí zvládnout administrativní kolečko.
Pokud odpadne toto administrativní obtěžování, bude možné část lidí pracujících ve státní sociální podpoře uvolnit a převést do jiných a potřebnějších oblastí sociální politiky, zejména do oblasti sociální pomoci.
***