(15.00 hodin)
(pokračuje Klaus)
Zahájil jsem hlasování. Kdo je pro, nechť stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?
V hlasování pořadové číslo 200 z přítomných 189 pro 94, proti 82. Návrh nebyl přijat.
Chtěl bych jenom s úsměvem sdělovat, že pokud by někdo zjistil, že se přesáhl, z těch, kteří chtěli přidat hlasy pro, tak že jsem přesáhl zase já a přidal jsem jeden hlas pro, který jsem nechtěl. Takže kdyby se chtěl někdo bránit, já budu polemizovat proti, takže ten jeden hlas by nestačil. Takže končím projednávání tohoto bodu.
Jsme u bodu
21.
Vládní návrh zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)
/sněmovní tisk 878/ - druhé čtení
Zákon z pověření vlády uvede ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš.
Ministr spravedlnosti ČR Jaroslav Bureš: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, v prvním čtení jsem vládní návrh zákona o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudů, neboli ve zkratce zákon o soudech a soudcích, poměrně podrobně odůvodnil, ale dovolte mi připomenout několik základních poznámek k filozofii tohoto zákona.
Řekl jsem již v prvním čtení, že poučen diskusí v Poslanecké sněmovně k osnovám, které předkládal ještě pan ministr Motejl, rozhodl jsem se položit v těchto předlohách důraz především na tzv. funkční stránku výkonu soudnictví, přesvědčen v tom, že ve vlastním výkonu soudnictví je skutečný jeho základ a že otázka reformy soudnictví nemůže být oddělena od péče o kvalitu výkonu soudnictví. To je poznámka prvá.
Poznámka druhá. Stejně tak jsem přesvědčen, že vlastní kvalita výkonu soudnictví - necháme-li stranou materiální podmínky - je velmi úzce spojena s odborností soudců. Proto je vládní návrh zákona o soudech a soudcích založen na myšlence celoživotního institucionalizovaného programu vzdělávání, tzv. resortního programu vzdělávání v Justiční akademii, jehož cílem - mám-li myšlenku jednoduše - je nabídnout soudcům a koneckonců i státním zástupcům vzdělávání v těch schopnostech, kterými se soudci a státní zástupci odlišují od zbytku právnického světa. Tedy vzdělávání v těch oblastech, kterým říkáme soudcovské řemeslo.
Poznámka třetí. Na tento systém programu vzdělávání navazuje a navazovala koncepce hodnocení odborné způsobilosti soudců. Nikoliv jako pokus kádrovat justici cestou hodnocení odbornosti jednotlivých soudců, ale jako snaha vytvořit systémový tlak na každého soudce a státního zástupce v tom smyslu slova, aby dbal o své celoživotní vzdělávání, a to jak po stránce teoretické a praktické, a aby náležitě využil systému, který mu program Justiční akademie nabízí.
Tato koncepce byla v obsáhlé a podrobné diskusi v ústavně právním výboru, kterému jsou tradičně přikazovány zákony týkající se reformy justice, podrobena určitému hodnocení. Já jsem vyslechl většinové mínění, že tento systém ve svém základu není odmítán, nicméně že by měl působit jako systém, který působí na každého soudce a státního zástupce a který zařadí do systému tzv. povinného přezkoumání odborné způsobilosti soudce jen toho, kdo tímto systémem neprojde. Většinová diskuse a většinový názor ústavně právního výboru vyústil tedy v závěr, že osnova by měla být doplněna o koncepci, která umožní hodnocení každého soudce, a to tím, kdo je mu nejblíže v prvém kole, a to je předseda, příslušný předseda krajského, resp. okresního soudu, a u vrchních předseda vrchního a Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že tyto osoby mají zásadně největší počet informací, přičemž za rozhodující považuji i shodu v otázce, že takto nemůže být v žádném případě hodnocena rozhodovací činnost soudců z hlediska věcné správnosti rozhodnutí, ale z toho pohledu, zda soudce znalý právních předpisů, judikatury se dobral svého rozhodnutí profesně zdatným způsobem.
V tomto základu ústavně právní výbor jednal o tzv. komplexním pozměňovacím návrhu, který já respektuji, protože je výsledkem většinové diskuse, a bude o něm hovořit jistě paní zpravodajka poslankyně Parkanová.
Chci říci, že koncepce hodnocení odborné způsobilosti soudců, jak je začleněna do zmíněného komplexního pozměňovacího návrhu, nikterak nenarušuje původní koncepci, má svou inspiraci - a to nechci vůbec zakrývat - ve fungujícím francouzském dlouholetém modelu hodnocení odborné způsobilosti soudců, který je využíván především pro kariérní postup. A také v této navržené změně je zakomponována představa, že soudce, jehož odborná způsobilost bude hodnocena kladně, má přednost z hlediska kariérního postupu a svého pozitivního hodnocení.
Jestliže systém tohoto hodnocení vyhodnotí odbornou způsobilost soudce jako nevyhovující, přichází v úvahu další dvoukolový systém, který má vyloučit subjektivní pohledy a který je završen řízením u Nejvyššího soudu, který má při tomto rozhodování samozřejmě postavení nezávislých soudců, kteří budou rozhodovat v senátu Nejvyššího soudu.
Poznámka čtvrtá a poslední. Tento tzv. komplexní pozměňovací návrh zahrnul i další nezbytné souvislosti, především ty, které se týkají kompetence tzv. soudcovských rad. Většinová diskuse v ústavně právním výboru vyústila v závěr, že soudcovské rady by měly mít veskrze kompetence poradní. A k tomuto obrazu byla také přepracována původní osnova, ve které se v některých případech soudcovské rady spolupodílely na rozhodování orgánů státní správy soudců (?), tj. především konkrétních předsedů soudů.
***