(15.20 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Doporučuji vám, abyste si v této věci přečetli články, které v této věci napsal Petr Uhl. Pokud to nevíte, tak Petr Uhl je člověk, který za minulého režimu v období normalizace strávil nejdelší dobu v kriminále komunistického režimu pro svou politickou činnost, čili ví, o čem mluví, a jestliže má tuto kritiku tohoto návrhu, pak je to kritika, nad kterou by bylo vhodné vážně se zamyslet.
A když už vzpomínám této snahy Senátu vytvořit si svůj orgán morální policie, pak mi to nedá, abych nezmínil, že už jsme politickou policii v Parlamentě zažili. Byla to komise 17. listopadu ve Federálním shromáždění. Pamatuji si na jejího mladého tajemníka, který se zřejmě cítil v roli českého Saint-Justa, ale nemyslím, že by to byla historie, kterou bychom se měli chlubit.
To jsou také souvislosti, které bychom měli mít na paměti. Vzpomínám, jak právě tento tajemník i někteří jiní členové této komise se ostentativně chlubili, že pro ně rozhodnutí soudu neplatí, že oni ty své údaje bez ohledu na to, že jim soud dal zákaz s nimi zacházet na veřejnosti, publikují, protože oni mají svoji pravdu, oni tady v zájmu revoluce hledí na čistotu toho, co se tu má dít. Jestli to je čisté, nebo ne, posuďte sami. Doporučuji vám knihu Osočení, kterou sestavila Zdena Salivarová-Škvorecká, kde jsou desítky nejrůznějších dokumentů. Tato kniha stojí za úvahu.
Vážení kolegové, vím, o čem mluvím, protože v určité době každý, kdo se mnou přišel do styku, byl předmětem vyšetřování StB. Vím, že samozřejmě byli lidé, kteří o mně podávali zprávy. Nemyslím si, že bych chtěl do těchto věcí jít, protože představa, že když se budete brodit špínou, vyjdete z ní čistí - takováto dialektika ve skutečnosti neexistuje. To je prostě ideologický manévr, který má něčemu sloužit, ale zamyslete se nad tím, zda opravdu slouží dobré věci, a zamyslete se nad tím, co to znamená vyrovnávání s minulostí, v čem právo může pomoci a v čem pomoci nemůže, v čem je rozhodující vlastní přeměna společnosti na základě sebereflexe i na základě jiné společenské praxe. V tomto směru mám vážné výhrady k tomu, jak toto vyrovnávání s komunistickou minulostí formuloval pan prezident ve svém projevu 28. října, protože i tam je to velmi nekoherentní přístup.
My jsme o těchto otázkách hovořili už nejednou. Dovolával jsem se tu nikoliv vlastní zkušenosti, protože pan poslanec Mareš mi svého času připomněl - v tomto směru správně - že vlastní zkušenost nezavdává dostatečný základ pro to, aby člověk mohl vyslovovat nějaký obecnější soud. Tuto připomínku samozřejmě uznávám, jsem si jí vědom. Zároveň ale také poznamenávám, že bez vlastní zkušenosti se určité věci nedají hodnotit. A vy přece dobře víte - všichni jste se s tím setkávali a zažíváte to na vlastní praxi - že čím více se vzdalujeme od 17. listopadu, tím více tu vystupují někteří mnohem odhodlanější bojovníci proti starému režimu. Nevzpomínám si, že by třeba mezi některými entertainmany - česky se tento výraz překládá snad jako "baviči", ale to slovo se mi nelíbí - byli lidé, kteří za starého režimu odmítali vystupovat v televizi. Nechávali si platit slušné honoráře a nikdy se v tom neprojevil jejich zvláštní odpor vůči režimu, jehož byla televize hlásnou troubou.
Mám svou osobní zkušenost. Jeden můj někdejší kolega, nynější soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl, který se mě bál potkat po mém podpisu Charty na ulici, aby se nedostal do potíží a neměl jako učitel na právnické fakultě komplikace, jako člověk, který přednášel na Vysoké škole SNB, po nějaké době po 17. listopadu - k tomu poznamenávám, že v době 17. listopadu si vzal od děkana volno, aby počkal, jak to dopadne - vystoupil s tím, jak jsme se mohli hlásit k myšlence právní kontinuity, že jsme měli bojovat za prosazení právní diskontinuity. A takových bojovníků proti starému režimu je hodně.
Vážení kolegové, uvažujte nad tím, proč se stalo to, že v Polsku, kde Solidarita byla masovým hnutím, které v roce 1980 skutečně mělo v polské společnosti velkou podporu a celá 80. léta, která u nás byla obdobím politické sterility a politického mrtvolného klidu, tato Solidarita, která tam měla prostředky širokého veřejného působení včetně rozhlasu, poloilegálních novin a podobně, dokázala prohrát, a dnes, přeměněná z tehdejší Socialistické dělnické strany, v Polsku získala přes 40 % a vede vládu. Říkám to proto, abychom se zamysleli nad tím, co znamená vyrovnávání s minulostí a jakou roli přitom může mít právní předpis.
Zamyslete se nad tím, že v Německu, kde skutečně nebyly ty důvody nebo ty zábrany, které se konstatují u nás, proč jsme se s komunisty, se starými strukturami rázně nevypořádali, ve sjednoceném Německu, kde se postupovalo metodami právního státu a určité očistné kůry, očistné procesy proběhly, v posledních volbách v Berlíně PDS, nástupkyně SED, dostala 48 %.
Říkám to proto, abychom si uvědomili, že věci minulosti jsou pro společnost věcí, která zajímá jen část lidí, a že podstatné jsou problémy současnosti a budoucnosti. Já chápu postavení Konfederace politických vězňů, jejich požadavky. Vím, že byli obětí politických zločinů. Už v 60. letech jsme se snažili určité věci odstranit. Jejich hledisko je ale hlediskem určité části společnosti, není to hledisko, které odpovídá zájmům a postojům většiny společnosti a při sebevětší snaze nemůžeme pochopit jejich postoje a toto jejich stanovisko učinit stanoviskem většinovým.
Proto jsem tu připomněl ony poslední volby v Polsku i poslední volby v Berlíně, protože ty ukazují na to, co je pro společnost podstatné. Čili představa, že tento zákon nějak podstatně přispěje k tomu, abychom se vyrovnali s minulostí, je samozřejmě velmi iluzorní.
Už jsem hovořil o tom, že si nemyslím, že je dobré zprostředkovávat všechno. Znovu připomenu jednu zkušenost z Německa. Rozvědka Marcuse Wolfa, to je rozvědka bývalé NDR, byla velmi efektivní a dokázala odposlouchávat i telefonické rozhovory Helmuta. Kohla a dalších státníků Spolkové republiky Německo. Byl tam - není to tak dávno - velký spor o to, zda tyto záznamy mají být dány k dispozici komukoliv, zda mají být zveřejněny. Pokud se nemýlím, bývalý kancléř Kohl to označil za svinstvo. Byl o to soudní spor a nemýlím-li se, Kohl tento spor vyhrál. Říkám "nemýlím-li se", protože tak podrobně jsem v této věci německé prameny nestudoval.
Připomněl bych vám, pokud jezdíte metrem, že v metru v rámci Poezie pro cestující je také báseň Jaroslava Seiferta. Jaroslav Seifert napsal takové verše, které stojí za zamyšlení: Všechno, co už od nás odchází a propadá se do minula, poztrácí cestou mnohé ze svých vlastností, zlo bledne, hřích je zapomenut.
***