(16.00 hodin)
(pokračuje Kroupa)
Dámy a pánové, otázka postavení charit a diakonií je otázkou toho, zda si vážíme práce tisíců lidí, kteří ve svém volném čase a za své vlastní peníze prokazují služby svým spoluobčanům. Tito lidé věnují svůj čas a svoji důvěru těmto organizacím. Změna registrace, která by vyplývala z přijetí úpravy - či změna evidence, jak mi napovídá pan ministr -, by znamenala nové postavení těchto organizací a není jisté, zda by se podařilo udržet či obnovit důvěru veřejnosti v podporu, kterou jim až dosud poskytovala. Navíc by vznikla nutnost vytvořit stovky, ne-li tisíce nových smluvních vztahů a tyto organizace by byly zatíženy administrativou, na kterou dosud nejsou vybaveny.
Dámy a pánové, chci vás požádat, abyste zvážili tyto argumenty a abyste podpořili senátní stanovisko zamítnutím tohoto návrhu. Neznamená to nedostatek dobré vůle tuto problematiku řešit, znamená to pouze skutečnost, že diskuse o novém návrhu může pokračovat a že je možné dosáhnout konsensu.
Se samotným principem registrace a snížením kvora na 300, což byl původní záměr tohoto zákona, je všeobecný souhlas. S tím, co k tomu bylo přidáno navíc, dnes nesouhlasí téměř nikdo.
Prosím tedy, abyste se zachovali tak jako Senát a abyste vnímali, že zásahy státu do těchto citlivých otázek jsou opravdu vnímány ve světle oněch neblahých zkušeností, kdy stát se choval jako nadřazená vrchnost, a nikoliv jako ten, kdo má sloužit občanům.
Děkuji vám. (Potlesk poslanců klubu KDU-ČSL.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu senátorovi Kroupovi. Hlásí se pan poslanec Matulka, po něm pan poslanec Svoboda Cyril.
Poslanec Dalibor Matulka: Dámy a pánové, i já chci mluvit o konsensu, protože se domnívám, že v takto citlivé a společensky významné oblasti by co nejširší konsensus měl nastat. Domnívám se totiž, že projednáváme jeden z bodů, kde stranická stanoviska a stranické zájmy mají ustoupit do pozadí, a vidím k tomu dva důvody. Jednak ten důvod, že mezi náboženským a politickým přesvědčením rozhodně není rovnítko - alespoň u mne ne.
A druhý důvod vidím v tom, že ve vztahu státu ke svobodě náboženské víry a vyznání či k bezvěrectví jde o nastavení základních parametrů demokratického právního prostředí, a nikoliv o nějaké mocenské vlivy, které občas prosazují politické strany.
Ačkoliv od komunistické strany možná někdo očekával leccos satanského, musím podotknout, že ani KSČM v dosavadních diskusích o tomto zákonu nevolila žádná ideologická ateistická stanoviska a přistupovala k dosavadním jednáním z hlediska konfesní neutrality, z hlediska ústavnosti, z hlediska rovných garancí práv věřících a práv nevěřících. Zájem jsme měli a máme neustále o to, aby po letech sporů o odluku či neodluku, o míru závislosti či nezávislosti církví na státu se konečně podařilo nalézt legislativní vyjádření spravedlivého a stabilního řešení tohoto citlivého a významného tématu.
Když bezprostředně po volbách vznikla nejprve vládní a potom ministerská - takzvaná expertní - komise pro řešení otázek vztahu státu a církví, dalo se očekávat, že je tu opravdový a upřímný zájem vlády na nalezení skutečně konsensuálního řešení, které bude spravedlivé a akceptovatelné jak pro menšinu věřících občanů, tak pro většinu těch nevěřících. Počátky práce obou komisí také napovídaly tomuto trendu.
Pravdou je, že jednání v obou komisích nebyla jednoduchá a trvala dlouho. Tak tomu bývá, když se hledá konsensuální, a nikoliv pouze většinové řešení. Postupem času se také začalo ukazovat, že nalezení konsensu bude skutečně složité, i když jsem přesvědčen, že nikoliv nemožné. V expertní komisi se těžko hledá shoda na společném modelu financování církví. Ve vládní komisi se nenašla shoda jednak na systému dvojí registrace církví a s tím spojeného dvojího rozsahu různých práv různým církvím a jednak ohledně otázky režimu právní subjektivity tzv. církevních právnických osob - to je to, o čem tady teď byla převážně debata.
Dříve než se u sporných otázek podařilo najít společné východisko, zpracovalo Ministerstvo kultury věcný záměr, posléze paragrafované znění zákona, přičemž k té či oné sporné otázce zpracovalo toliko převažující, nikoliv konsensuální názor. Vznikla tak po projednání ve vládě parlamentní osnova, vůči které měli někteří tuto námitku a jiní jinou námitku.
V této sněmovně se bohužel stalo to, co se u této předlohy stát nemělo. Především strany opoziční smlouvy přistoupily k hlasování o této předloze jako k většině jiných běžných parlamentních tisků, tedy poslanci sociální demokracie podle stanoviska svého ministra a poslanci ODS ruku v ruce s tím, jaké bylo doporučení jejich klubového zpravodaje. Běžně takový postup příliš nekritizuji, protože jde o obvyklou praxi všech poslaneckých klubů. Chci jen říci, že tentokrát ale měl být postup poněkud jiný. Ministr kultury, který je předsedou obou zmíněných komisí, neměl v polovině své práce nebo v polovině práce těchto komisí netrpělivě sklapnout desky a neměl předložit zákon, na jehož předloze skutečně shoda nebyla a není. A sněmovna neměla zvolit šablonovitý postup, jinak obvyklý, nýbrž měla této otázce věnovat skutečně více pozornosti. A připomenu schůzi sněmovny, kde jsem - bohužel marně - navrhoval, abychom vrátili ještě ze třetího čtení zpět předlohu k dalšímu projednávání s ohledem na pozměňovací návrhy, abychom tedy zopakovali druhé čtení. Nestalo se, bohužel.
Čas ani momentální sněmovní většina podle mého názoru v této otázce nemůže a nemá být vítězem. Ačkoliv mi to jde jen těžko z úst, protože nemám Senát rád, musím bohužel konstatovat, že Senát tentokrát projevil více rozvahy než my, když sněmovní většinou schválený text zamítl.
Otevírá se nyní šance, podaří-li se tento návrh zákona zamítnout, aby se této problematice ještě dále věnovala pozornost. Ta problematika si tu pozornost skutečně zaslouží. Tu práci nemusíme odvádět - anebo ti, kdo přijdou po volbách do Poslanecké sněmovny - úplně od začátku, protože spousta práce byla v obou komisích skutečně odvedena, a zbývá dokončit složité jednání o sporných bodech. Bude to užitečnější než přetahovaná, než silové řešení.
Velice se tedy přimlouvám za to, abychom svým hlasováním raději přispěli k doprojednání a k následnému přijetí skutečně kvalitního zákona, než abychom prohlasovali silovým způsobem zákon a nepřihlédli k tomu, že je v něm skutečně řada sporných bodů, které by zadělaly na příští konflikty.
A mám ještě závěrečnou poznámku. Občas se stává, že někdo vystoupí s poměrně primitivním argumentem, že jsou-li námitky z levého a pravého okraje, pak je to znamení toho, že předloha je správná.
***