(12.50 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Podle jeho výkladu mohou lidé dál chodit k léčitelům, jak je napadne, bez jakýchkoliv sankcí. Pan ministr doslova řekl - cituji: Celý zákon pojednává o zdravotnických pracovnících a přikazuje jim, jakým způsobem mají léčit. Konec citátu. Odkud se tedy vzala obava veřejnosti z omezování či přímo zákazu alternativní medicíny?
Předložený návrh zákona o zdravotní péči je psán obvyklou legislativní metodou dnešní doby. Hned v první hlavě uvádí základní ustanovení pro oblast, kterou má regulovat, a definuje základní pojmy. Zdravotní péče je zde popsána jako soubor činností a opatření, která směřují k udržení, prodloužení života, zlepšení nebo obnovení odpovídajícího zdravotního stavu fyzických osob nebo zmírnění utrpení souvisejícího s nemocí, k podpoře a upevnění zdraví pacienta a ke zdravému vývoji budoucích generací. Tuto zdravotní péči pak lze poskytovat - zkráceně řečeno - pouze ve zdravotnických zařízeních prostřednictvím zdravotnických pracovníků.
Je tedy skutečně pravda, že se tento zákon nijak nedotkne současných léčitelů, kteří vykonávají svoji činnost většinou v režimu živnostenského zákona? Poradenská činnost, kterou většina z nich legalizuje svoje současné postavení, je sice v návrhu zákona považována za zdravotní péči ve smyslu tohoto zákona pouze tehdy, je-li vykonávána zdravotnickými zařízeními, avšak většina léčitelských metod ve skutečnosti neodpovídá činnosti poradenské, ale mnohem spíše zdravotní, resp. léčebné péči, jak ji definuje tento zákon. A nejen to. Svým způsobem jí odpovídá i samoléčba při nachlazení, ošetřování příbuzného nebo dítěte. Tedy nejen léčitelé, ale my všichni, kteří občas ošetřujeme někoho blízkého, se tak dostáváme do možného střetu s tímto návrhem zákona. Záleží pouze na libovůli úředníků příslušného ministerstva, jak budou tento zákon číst a zda vyhodnotí nějakou činnost ještě jako poradenství, které zůstává legální i mimo režim tohoto zákona, nebo už jako zdravotní péči, kterou lze vykonávat pouze podle ustanovení předloženého návrhu.
Vedle léčitelů, kteří by takto byli ohrožováni širokou libovůlí úředníků, bychom ale neměli zapomínat na lékaře, kteří používají alternativní medicínské postupy. Ani o těchto metodách se návrh nezmiňuje. Hovoří naopak o tom, že je povinností zdravotnického pracovníka poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Postupovat v souladu s odborným postupem je taktéž povinností zdravotnického zařízení. I v tomto případě jde tedy o opomenutí, jehož praktickým důsledkem je - nebo s největší pravděpodobností může být - zákaz využití alternativní medicíny ve zdravotnických zařízeních vyškoleným zdravotnickým personálem. A za nesplnění nebo porušení povinnosti nebo zákazu stanovených tímto zákonem může příslušný správní úřad uložit pokutu nejen právnické či fyzické osobě, která není zdravotnickým zařízením, ale i fyzické osobě, jíž se podle tohoto zákona zdravotní péče poskytuje. Vysokými sankcemi tedy nejsou ohroženi jenom léčitelé a lékaři, ale také jejich pacienti, kteří se rozhodnou takovou zdravotní péči preferovat.
Dámy a pánové, vím, že problematika alternativní medicíny je předmětem mnoha dlouholetých diskusí mezi představiteli oficiální medicíny a těmi, kdo praktikují jiné než exaktně doložitelné a prokazatelné léčebné postupy. Já se necítím být nikterak povolána do tohoto sporu vstupovat na jedné či na druhé straně. Přesto bych se ale chtěla krátce vyjádřit k důvodům, které mě v této chvíli vedou k tomu, abych se postavila proti těm formulacím předloženého návrhu zákona, které alternativní medicínu ohrožují. V dopisech, které nepochybně obdrželi i mnozí jiní poslanci, je podle mého soudu jeden podstatný a důležitý moment, který bychom neměli přehlédnout. Vedle obhajoby různých léčitelských metod prakticky všichni pisatelé zdůrazňují, že jim jde o ochranu jejich základních občanských práv. Dovolte mi několik z nich citovat.
První citát: Zákon o zdravotní péči má člověku zakázat výběr vyznání a používání léčby, která k tomu vyznání náleží. Druhý citát: Záměr vlády považuji za silné omezení mé svobodné volby metody vlastního léčení. A v jedné petici občané žádají - opět citát - aby byla zajištěna demokratická svoboda volby léčby občanů podle jejich vlastního, individuálního filozofického přesvědčení a osobního rozhodnutí.
Možná můžete namítnout, že zasílání těchto dopisů a petic organizuje léčitelská či zdravotnická lobby, která na alternativních léčebných postupech profituje. Jenže na jejich zákazu může profitovat zase jiná zdravotnická lobby, které právě toto znění návrhu zákona vyhovuje. A ať už je tomu jakkoliv, žádný lobbismus není dostatečným důvodem k tomu, abychom občanům odepřeli svobodu, kterou žádají. Alternativní medicína může člověku přinést, když se pro ni rozhodne, nezanedbatelná rizika. Já bych rozhodně nechtěla nikomu doporučovat, aby se svým zdravím hazardoval. Každý člověk ale má právo, aby sám o sobě rozhodoval. Svobodný život přináší nejen ta práva, ale také řadu rizik a ruku v ruce s tím i velkou odpovědnost.
Já jsem při diskusích nad tímto návrhem zákona také zaslechla názor, že eliminace alternativní medicíny má za cíl ochránit spotřebitele před službou, která se nemůže exaktně prokázat potřebnou kvalitou a zárukou. V souvislosti se vstupem do Evropské unie jsme už přijali a nepochybně ještě přijmeme celou řadu zákonů, které zesilují postavení jedné ze smluvních stran, pokud se předem předpokládá jejich nevyvážený vztah. Jsem ale přesvědčena, že pro vztah léčitele a pacienta tento předpoklad neplatí. Pacient není vázán žádnou smlouvou a v každém okamžiku může své rozhodnutí přehodnotit. Chránit pacienta před léčitelem by v tomto případě znamenalo chránit ho před jeho vlastní svobodnou vůlí. Léčitel přece nemůže pacienta k ničemu nutit a v případě zdravotní újmy, kterou by někomu způsobil, je trestně odpovědný.
Podle kritiků alternativní medicíny spočívá drtivá většina těchto metod v aplikaci neúčinných preparátů nebo praktik. Z hlediska přístupu státu k alternativní medicíně je ale přece právě toto paradoxně její velkou výhodou. Nikdo přece nemůže vážně tvrdit, že případné poškození pacienta způsobila "naředěná voda", ale pouze a výhradně rozhodnutí pacienta se touto vodou léčit. A to je myslím klíčové v přístupu k problematice alternativní medicíny.
Dnes nerozhodujeme o tom, zda tyto metody jsou, nebo nejsou účinné, ale výhradně o tom, zda ponecháme na samotných lidech, jakým způsobem chtějí pečovat o své zdraví a zda i nemocný člověk má právo na to, aby byl svobodný. Souhlasím s kritiky alternativní medicíny, že tyto metody nelze označit za zdravotní péči ve smyslu tohoto návrhu zákona. Nelze ji přesně definovat, nelze stanovit žádné standardy. Jen obtížně lze měřit výsledky. Stát za ni v žádném případě nemůže přebírat garanci. To ale neznamená, že by neměla existovat nebo že bychom ji měli zakazovat a trestat vysokými pokutami. Alternativní medicína může být v nejhorším případě považována za zcela neúčinnou, a proto se obejde i bez regulačního rámce speciálního zákona o zdravotní péči. Z těchto důvodů se domnívám, že pokud nebude zákon zamítnut z jiných důvodů, je třeba ty definice, které alternativní medicínu nepřímo pod režim tohoto zákona umožňují zahrnout, patřičně zúžit nebo přímo z návrhu zákona bez náhrady vypustit.
Návrh na zamítnutí této předlohy, který očekávám, že padne z úst některého z kolegů, kteří se zdravotnickou problematikou dlouhodobě zabývají, budu samozřejmě podporovat. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji vám, paní poslankyně. Já teď velmi váhám. (Hlasy: Přestávka!) Vzhledem k tomu, že cítím velkou touhu pokračovat v projednávání tohoto návrhu zákona až po polední přestávce, vyhlašuji pauzu do 14 hodin.
(Jednání přerušeno ve 12.59 hodin.)
***