(16.30 hodin)
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, paní a pánové, máme před sebou návrh zákona, který byl podle mého soudu velmi slušně projednáván ve všech svých fázích přípravy. Chtěl bych ocenit schopnost Ministerstva vnitra vyjednat co nejlepší podmínky pro změnu zákona, který se řadí mezi zákony, které upravují ta nejzákladnější lidská práva.
Co mě ale zarazilo. Přes velmi podrobné projednávání ve fázi věcného záměru v době, kdy to bylo v připomínkovém řízení, a nakonec i vystoupení pana zpravodaje svědčí o tom, že se před sněmovnou nechce otevřeně přiznat, že tento návrh, tak jak je nám předložen, odporuje českým ústavním principům a že je v rozporu s mezinárodněprávními závazky, které přijala Česká republika. Musím říci, že po projednání věcného záměru v petičním výboru jsme upozorňovali na řadu problémů věcného záměru a Ministerstvo vnitra se aspoň s některými z nich pokusilo vypořádat. Ovšem nejzákladnější rozpor, který byl v petičním výboru dlouhou dobu diskutován, byla otázka věcného záměru, který se promítl do současného § 6 návrhu, kdy vymezuje vládní návrh zákona cíl, resp. účel shromažďovacího práva. Myslím si a se mnou řada teoretiků, resp. já se odvolávám na tyto teoretiky, že shromažďovací právo je určitá výměna informací a názorů a také účast na řešení veřejných věcí. Evropské právo, ale zejména mezinárodní právo - a tady odkazuji na čl. 21 mezinárodního paktu o občanských a politických právech, na čl. 11 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, ale i na náš čl. 19 v Listině základních práv a svobod - žádné omezení nebo regulaci, pokud jde o cíl nebo účel, chcete-li, tak jak je uvedeno v § 2 shromažďovacího práva, nepřipouští. Omezení práva shromažďovacího je připuštěno jen s ohledem na ochranu práv a svobod druhých. V podstatě platí ve shromažďovacím právu ona základní myšlenka, že má lidská a občanská práva končí tam, kde začínají práva toho druhého, a ten druhý je omezen právě natolik, aby neohrozil má vlastní práva.
Druhé omezení je možné ve věci veřejného pořádku. Samozřejmě je možné omezení ze zákona v oblasti zdraví. Je zajímavé, že z pohledu mezinárodněprávních dokumentů je tím možným omezením shromažďovacího práva otázka mravnosti. To se u nás ne vždy realizuje nebo je na to dáván dostatečný důraz. Ale samozřejmě je možným omezením shromažďovacího práva právo na ochranu majetku a samozřejmě bezpečnosti státu.
Ministerstvo vnitra, resp. vláda České republiky obecně spojuje shromažďovací právo se svobodou projevu a informací a s dalšími ústavními právy a svobodami. Mezi ně samozřejmě patří svoboda projevu a nepochybně též svoboda pohybu podle čl. 14 listiny, právo na svobodnou soutěž politických sil podle čl. 20, ale i právo na odpor podle čl. 23. Svoboda projevu i na takových shromážděních smí být omezena s ohledem na uvedené společenské hodnoty. Omezení této svobody určitými cíli shromáždění je podle mého názoru nepřípustné z pohledu jeho protiústavnosti. Podle mezinárodního práva a ústavního práva ČR jsou proto přípustná nejen shromáždění na podporu politiky dominujícího subjektu, ale též shromáždění protestní, vyjadřující zásadní nesouhlas s oficiálním řešením jakýchkoli veřejných záležitostí.
Nemohu tedy nic jiného, než vyslovit závěr, že ustanovení o cíli, resp. účelu, jak říká návrh zákona v právu shromažďovacím, je věcí, která je nepřijatelná a do návrhu zákona, jak dlouhodobě prezentujeme, nepatří.
Další úskalí navrhovaného zákona - myslím tím základní, nikoli podružné nebo to, co by se dalo odstranit ve druhém čtení - je v § 10 odst. d), kde se stanoví, že účastníci shromáždění nemohou být neidentifikovatelní, to znamená nepoznatelní bez dalšího. V televizních záběrech z manifestací zejména zahraničních, ale samozřejmě i tuzemských, se občas předvádí aktivita policejních sil vůči osobám, které jsou účastny na shromáždění a vyměňují si názory a informace, ať to nazveme jakkoli. V zájmu rovných práv všech aktérů shromáždění je proto třeba v zákoně stanovit, že nepoznatelnost by musela platit jak pro policejní síly, tak i pro účastníky, anebo nemůže platit pro nikoho. Zejména by to platilo pro takové účastníky, které posílá určitá zpravodajská součást policejních sil, nebo dokonce zpravodajských organizací toho kterého státu, nemyslím tím konkrétně situaci v Policii ČR. Ale protože jde o český zákon o shromažďování, myslím si, že to je v základním rozporu s účelem shromažďovacího práva. Nakonec tento požadavek není ve prospěch těch, kteří zahalují svoji tvář, ale ve prospěch Policie České republiky, která samozřejmě může tím, že půjde na plnou identifikovatelnost, to znamená i nezamaskování policejních sil, k zábraně nebo chcete-li jasnému řečení ne v tahanicích o regulérnosti policejních zákroků. Připomínám, že vláda České republiky vyhověla požadavku výboru petičního, když zrušila v zákoně poměrně zajímavé, ale nikoli logické ustanovení o odpovědnosti za škodu svolavatelů shromáždění. Řešení navržené je svým způsobem už akceptovatelné a myslím, že debata o věcném záměru měla smysl.
Pokud jde o požadavek na vyjádření vlastníků, resp. správců veřejných prostranství, musím říci, že novela, která byla provedena do zákona o veřejných komunikacích, je svým způsobem kompromisem toho, co se v oblasti věcného záměru vydiskutovávalo.
Podle mého názoru ovšem návrh má jednu podstatnou vadu, která není uvedena pouze v § 6, ale onen § 6 určuje ducha celého zákona. Nedopustíme se podle mého soudu ničeho strašlivého, když i při znalosti legislativních lhůt vrátíme návrh zákona předkladateli k dopracování. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Slovo má pan poslanec Cyril Svoboda, připraví se pan poslanec Jiří Payne.
***