(18.10 hodin)
(pokračuje K. Vymětal)
Přitom všichni zainteresovaní od počátku víme, že v této věci hraje čas ohromnou roli a že je třeba rozhodnout rychle. V loňském roce se řešení intenzivně hledalo, vláda je dokonce schválila, ale orgány EU v Bruselu českou vládu, která asi není suverénní, s jejím řešením vypoklonkovaly. Od té doby vaše ministerstvo a vláda hledají - a hledají bez hmatatelného výsledku. Opět bylo navržené řešení staženo z jednání vlády 23. ledna.
Musím konstatovat, že mezitím ovšem jiné české orgány konají. Například Úřad pro ochranu hospodářské soutěže již rozhodl, že má být vráceno 750 mil. Kč jako neoprávněná pomoc státu Nové huti Ostrava, a další správní řízení běží dokonce proti dalšímu podniku ve vlastnictví státu Osinek, bez jehož činnosti by se již Vítkovice dávno zhroutily. Pominu otázku, proč stát nemůže pomoci státnímu podniku ve svém vlastnictví, když tentýž přístup není upírán žádnému jinému vlastníku. Tato situace ovšem komplikuje hospodářskou situaci Nové hutě, může znamenat v brzké době její kolaps a může ve svém důsledku ohrozit podnik Vysoké pece Ostrava a ve vazbě na něj Vítkovice Steel a celé Vítkovice Ostrava, tedy 6000 přímých pracovních míst a synergicky 18 000 pracovních míst.
Má otázka zní: Má ministerstvo a vláda pro takový případ připravenu nějakou havarijní variantu řešení? Nebo nemá a existenci českého ocelářského průmyslu svou nerozhodností a liknavostí hodila přes palubu a bude jen sledovat jeho likvidaci? Čas hraje proti našim hutím a z tisku vím, že i vy se domníváte, že za pár měsíců může být už pozdě.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má pan ministr financí.
Ministr financí ČR Jiří Rusnok: Vážený pane místopředsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, k interpelaci pana poslance Vymětala bych chtěl uvést několik následujících skutečností. Ano, problematika restrukturalizace českého hutnictví není jednoduchá a vyžádá si řadu let intenzivních jednání a řešení. Ten proces započal už za existence minulých vlád a skutečností je, že dodnes nebyl uspokojivě a snadno vyřešen. On nemůže být vyřešen snadno z objektivních důvodů. Ocelářství patří mezi citlivá odvětví, odvětví, která procházejí dramatickým procesem restrukturalizace spojeným zejména se snížením kapacity a navíc se na tuto oblast uplatňují speciální postupy, speciální procedury, ke kterým jsme se zavázali i my při podpisu Evropské dohody nebo chcete-li Asociační dohody.
V rámci Evropské unie a v rámci režimu, který se přes Asociační dohodu vztahuje i na Českou republiku, jsme povinováni, pokud se bude uplatňovat veřejná pomoc do oblasti ocelářství, požádat Evropskou komisi o výjimku, a bude-li nám tato výjimka udělena, potom i Úřad pro hospodářskou soutěž je schopen udělit ona povolení k zásahům státu.
Ten problém spočívá v několika okolnostech. První je v tom, že první výjimka, kterou jsme měli už z titulu původního znění Evropské dohody, nám vypršela v roce 1996. Vláda následně o její prodloužení nepožádala a současná vláda nastartovala tento proces, který měl směřovat k udělení výjimky, a to tak, že oslovila Evropskou komisi. Evropská komise doporučila zpracovat koncepci českého ocelářství, jeho restrukturalizace. To se stalo, i když podle mého názoru s velkými průtahy, které podle mých informací jsou především na straně Evropské komise, protože ona si vymínila a organizovala část přípravy těch restrukturalizačních koncepcí. Na základě těchto koncepcí potom česká vláda připravila projekt restrukturalizace českého hutnictví, předložila jej ve druhé polovině loňského roku do Bruselu. Dosud se však dovídáme, že tento projekt není dostatečným podkladem pro Evropskou komisi k udělení oné výjimky. To je první komplikace, komplikace procedurální, komplikace mezinárodněprávní.
Další složitost je dána především nutností podstatně zredukovat kapacity českého hutnictví. K té redukci do značné míry došlo, dnes se pohybujeme na kapacitě kolem 6 mil. tun. Ovšem je otázka, jestli tato redukce je reálná, je perspektivní vzhledem k potenciálním trhům české produkce a vzhledem k možnosti podniků, kterých se to týká. Složitost je dána i tím, že toto řešení, které je nutné, musí vzít v úvahu nejen státem vlastněné společnosti, o kterých hovořil pan poslanec, to znamená dnes z formálního hlediska Novou huť, Vysoké pece Ostrava a Vítkovice, i když musím připomenout, že Vítkovice jsou dnes sice vlastněny zejména státem, ale jsou v procesu vyrovnání, což je jakási jiná podoba konkursního procesu, a rozhodující slovo tam má vyrovnávací správkyně. Čili nelze řešit jen tyto státní firmy, je třeba řešit celé odvětví včetně významných soukromých společností.
Složitost umocňuje i to, že hutnictví jako celek prožívá složitou odbytovou situaci, a vidíme všude kolem nás, že toto odvětví je konfrontováno s řadou krizí, problémů své restrukturalizace. Americká vláda se chystá zavést ochranářská opatření v tomto odvětví a v Evropě dochází k výrazné redukci kapacit a fúzím.
Složitost největší ovšem pro současnou situaci vyplývá z obrovského zadlužení zmiňovaných českých ocelářských podniků. Zadlužení dosahuje více než 20 mld. Kč a vzniklo vývojem, který byl důsledkem podle mě často chybných investičních rozhodnutí. Jeho prapůvod leží v nepříliš promyšlené cestě privatizace, cestě spojené s kuponovou privatizací a poté s experimentem manažerské privatizace, kde obě společnosti po určitou dobu byly ovládány a směřovaly k ovládnutí manažery, ovšem jak se ukázalo, tato cesta kapitalismu bez kapitálu nebyla příliš úspěšná.
Vláda si je velmi dobře vědoma kritické a napjaté situace, která v hutních podnicích panuje. Dovolím si upozornit na to, že situace je podle mého názoru výrazně jiná ve firmě Vítkovice a výrazně jiná v Nové huti Ostrava. Zatímco ve Vítkovicích je jasný postup daný probíhajícím procesem vyrovnání a podstatná část toho podniku již prošla věcnou restrukturalizací a je tam ta část, která touto restrukturalizací prochází a která bude ještě nutně řešena, ale ta se týká spíš strojírenství, v Nové huti je především problém podle mě ani nenastartované restrukturalizace, ať už z hlediska věcného, tak zejména personálního, problém neúnosné zátěže z minulosti apod., problém toho, že investice, které byly investovány, se neukázaly být efektivní a dodnes nepracují na plné kapacity, což také ohrožuje budoucnost této firmy.
***