(12.20 hodin)
(pokračuje Langer)
Zkusme si prosím zapamatovat to písmeno c), protože to jediné může v případě projednávání tohoto bodu hrát nějakou roli pro případné odvolání některého nebo některých členů rady.
Pokud jde o přístup Poslanecké sněmovny k radě jako k celku. Poslanecká sněmovna může taktéž předsedovi vlády, tentokrát podle § 6 odst. 3 zákona, navrhnout odvolání rady, neplní-li rada opakovaně závažným způsobem své povinnosti nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu. Zkusím připomenout: "opakovaně závažným způsobem neplní své povinnosti" - připomínal jsem ony dvě výroční zprávy z minulosti a připomínám, že výroční zpráva za rok loňský je již v procesu příprav a doputuje do Poslanecké sněmovny - "nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu". Dvě výroční zprávy jsme schválili, tu třetí ještě tady nemáme a vůbec se jí nezabýváme. Takže dva možné postupy podle dvou odlišných ustanovení.
Proč to ale připomínám? Připomínám to proto, že v rámci garance nezávislosti rady jako nejvyššího regulačního orgánu v oblasti médií byly přesně a striktně zákonem definovány podmínky, za kterých může být rada odvolávána jako celek, to je § 6 zákona, nebo jednotliví členové, § 7 odst. 7 zákona. Připomínám to proto, že jako předseda stálé komise pro sdělovací prostředky jsem stál, jako kolega Kučera a mnozí další, u zrodu platného zákona 231/2001 Sb., a říkám to proto, že práci rady i jejích jednotlivých členů podobně jako mnozí členové Poslanecké sněmovny dlouhodobě a pečlivě sleduji. Sleduji a říkám zde zcela jednoznačně, že mám k jejich práci celou řadu výhrad a připomínek.
Přesto ale považuji za klíčové při hodnocení činnosti rady odlišit vždy svůj subjektivní pocit, odlišit to, co bych si přál, co si já myslím, že je správné, od objektivně platných pravidel, tedy od toho, co říká zákon, odlišit svůj subjektivní pohled od objektivních pravidel definovaných zákonem. Protože platí, a to bych chtěl sdělit některým kolegům, kteří zde byli velmi kritičtí, že je-li něco jinak, než si já myslím, ještě to a priori neznamená, že byl porušen zákon.
A v této souvislosti bych také rád připomněl kolegům, že doufám, že ono pravidlo "zákon jsem já" možná platilo kdysi ve středověku pro absolutní vládce, možná platilo v době nedávno minulé pro vedoucí postavení jedné strany, ale věřím, že v tuto chvíli tedy ono pravidlo "zákon jsem já" neplatí, a já doufám, že se ho například kolega Mlynář držet nebude.
Návrh na odvolání - a teď se přiznám, že jsem v rozpacích, zda celé rady, nebo členů rady - padl. A padl způsobem, vůči kterému musím vznést výhrady zcela zásadního charakteru. Už jen zařazení bodu je návrhem na projednávání tohoto bodu a argumenty, které zde zazněly, mě vedou ke vznesení několika výhrad.
Výhrada první zní: být členem rady nesmí znamenat a neznamená, doufám, povinnost rezignovat na svůj vlastní názor a na právo svůj názor veřejně prezentovat. Podotýkám, že teď nemám na mysli prezentaci takového názoru, který je zpochybněním většinového rozhodnutí přijatého kolektivním orgánem. Myslím si, že pro člena rady platí totéž co pro člena vlády, že by svým vystoupením neměl zpochybňovat rozhodnutí, které bylo přijato vládou jako celek. Prezentace osobního názoru, občanského postoje s onou výše uvedenou výhradou ale nemůže a nesmí být trestáno např. odvoláním z funkce, tak jak to zde připomínal některý z předcházejících řečníků. Již jsem řekl, že prezentace vlastního názoru ještě neznamená porušení zákona.
Výhrada druhá: velmi často slýchávám z úst iniciátorů tohoto bodu a některých předřečníků slova o nezávislosti tzv. kontrolních orgánů, zejména mediálních. Nezávislost ale není jen formální postavení dané např. zákonem. Je to především osobní postoj, síla a schopnost stát si za svým názorem a hájit ho i tehdy, není-li např. populární a oblíbený. Skutečná nezávislost podle mne je také odvaha být kritický a kritizovat - a kritizovat třeba ústavní činitele, kritizovat třeba senátora Rumla, třeba poslance Mlynáře, třeba místopředsedkyni Buzkovou za to, co dělají. Ale kladu si otázku v této souvislosti - bude odpovědí na každou kritiku odvolání kritika? Opravdu si myslíme, že je správné, aby ten, kdo kritizuje, byl odvolán, navíc tím, koho kritizuje? Já si to, upřímně řečeno, nemyslím.
Výhrada třetí: důvodem pro odvolání rady podle mne nemůže a nesmí být obecné konstatování, že někteří členové rady dlouhodobě porušují zákon - tak jak jsem to vyslechl zde, tak jak jsem to vyslechl ve včerejším zpravodajství jedné soukromé televize z úst místopředsedkyně Poslanecké sněmovny kolegyně Buzkové. Je nezbytné a myslím, že jsem to řekl zcela jasně a připomněl citací konkrétních ustanovení zákona 231/2001 Sb., že je potřeba být přesný, důsledný a konkrétní, a říci tedy, kdo, kdy, čím a co vlastně porušil. A musím konstatovat, že v tuto chvíli nikdo nic takového konkrétního neřekl, a zde znovu platí, že rozhodnutí, které se mi nelíbí, ještě není rozhodnutím, které je v rozporu se zákonem, a že bych za takovéto rozhodnutí měl někoho odvolávat. Teď těmito slovy reaguji na kritické vystoupení pana kolegy Mlynáře, pana ministra Dostála a paní kolegyně Parkanové a např. i pana poslance Sobotky. Tedy je-li nějaké rozhodnutí, které se mi nelíbí, neznamená to, že to je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem.
Podle mého hlubokého přesvědčení nikdo z vystupujících nepředložil žádný konkrétní přesvědčivý argument, chcete-li důkaz, o porušení konkrétního ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. Nikdo z vás, vážení kolegové, kteří jste zde vystupovali, jste žádný takovýto argument, žádný takovýto důkaz nepředložili. Mluvíte o opakovaných porušeních zákona, nicméně nic konkrétního - kdo, kdy, jaké ustanovení zákona porušil - jste nám zatím nesdělili. Na základě takovýchto obvinění, takovýchto tvrzení není možné jen tak zmáčknout tlačítko, zvednout ruku a někoho odvolat, aniž byste tím neporušili zákon.
Výhrada čtvrtá: argumentem pro odvolání členů rady, tak jak je to v názvu tohoto bodu, má být skutečnost, že kvůli pochybení rady je v České republice vedena arbitráž ze strany společnosti CME. I v tomto případě musím vznést zásadní výhradu - probíhající a neukončený spor nemůže být argumentem pro jakékoliv odvolávání kohokoliv. Pokud by snad tento argument měl platit, pak po tomto bodu musíme zařadit bod nový, bod, který se bude nazývat "návrh na vyslovení nedůvěry vládě České republiky". A pokud vám to připadne jako nesmysl, já říkám, že to je nesmysl, nicméně nesmysl, který je zcela v duchu logiky, která je zde předkládána těmi, kdo tvrdí, že probíhající arbitráž je důvodem pro odvolání rady. Ono totiž v důsledku jednání, vystupování a rozhodnutí mimo jiné vlády České republiky je vedena proti České republice arbitráž ze strany společnosti Nomura. A ať již mám vůči - a mám výhrady vůči tehdejšímu postupu vlády, v tuto chvíli nemohu mít jiný zájem než ten, aby Česká republika a její občané na kauzu IPB už nedoplatili víc ani korunu, a proto znovu říkám, že tato logika je hloupá a absurdní.
Výhrada poslední: z průběhu rozpravy mám dojem, že někteří členové této sněmovny, některé kolegyně a kolegové proměnili sami sebe v žalobce a tuto sněmovnu v soudní tribunál. Já jednoznačně říkám, že nejsem a ani nechci být soudcem.
***