(18.40 hodin)
(pokračuje Šojdrová)
Do této kapacity nepočítám přijaté studenty vyšších odborných škol a soukromých škol. V této souvislosti se domnívám, že by bylo od předkladatele korektní porovnat kapacity s očekávaným poklesem zájemců o studium z důvodu úbytku v populačních ročnících. Jestliže počet prvňáčků v letošním roce je zhruba 100 tisíc, tak to znamená, že i při neměnné kapacitě vysokých škol by téměř každý druhý občan mohl být přijat na vysokou školu.
Je samozřejmé, že musíme počítat s proměnou skladby studentů, protože bude přibývat a mělo by přibývat dospělých, kteří si budou chtít rozšířit kvalifikaci, bude přibývat a mělo by přibývat zahraničních studentů.
Napětí mezi potřebou a nabídkou kapacity na vysokých školách je jistě dáno ještě jedním faktorem, který předkladatel nezmiňuje, a to je trvalý zájem o některé specifické obory. Vím, že školné se má stát také nástrojem pro zodpovědnější výběr školy. Paradoxem ovšem je, že absolventi drahých oborů, kde by škola mohla mít zájem na vyšším školném, nepatří zrovna mezi ty nejlépe placené. Mohla bych jmenovat např. obory umělecké nebo některé obory technické. Například finanční náročnost oborů právnických a ekonomických není tak vysoká, a přitom jejich absolventi mají šanci vysokých příjmů a především při systému odloženého školného lze reálně uvažovat o návratnosti po pěti až šesti letech od jeho zavedení.
Přestože důvodová zpráva obsahuje mnoho grafů, postrádám v ní aktuální konkrétní číselné údaje včetně dalšího výhledu, jak výběr, eventuálně odložení školného ovlivní nárůst kapacit, a tedy naplní výše uvedené cíle na rozšíření kapacit v dohledné době, tedy právě v příštím a dalším roce, kdy tato kapacita je takto nedostatečná a kdy ještě populační vývoj je ve vyšší míře, než se očekává v budoucnosti. Zdůvodnění mě vůbec nepřesvědčilo o tom, že by návrh této podoby školného byl řešením pro aktuální nedostatečnou kapacitu. Naopak, o naplnění tohoto cíle pochybuji.
S tímto cílem přímo souvisí cíl třetí, a to je odstranění závislosti dosaženého vysokoškolského vzdělání na sociálním původu a ekonomických podmínkách rodiny. Tento cíl má být naplněn zavedením půjček na školné a systémem sociálních podpor, zjednodušením podmínek pro jejich zaměstnávání.
Souhlasím s potřebou sociálních a prospěchových stipendií. Souhlasila bych s půjčkami na vysokoškolské studium obecně, ale nesouhlasím se zavedením půjček pouze na školné, tak jak je to uvedeno v návrhu. Jestliže možnost půjčky a odložené platby je jedním z principů tohoto návrhu, který má dodat chybějící zdroje vysokým školám, pak musím říci, že to považuji za systém značně nejistý. Výše příjmů vysokých škol bude pouze hypotetická, zatímco dopad na absolventy bude jistý, neboť existují pouze dvě možnosti - mít podprůměrný příjem, nebo splácet školné při překročení průměrného příjmu. Obávám se, že bychom tímto opatřením finančně zatížili mladé absolventy dosahující nadprůměrného příjmu. I kdyby šlo o nadprůměrný příjem třeba o 100 korun, znamenalo by to splácení měsíční splátky včetně úroků ve výši zhruba, jestli se nemýlím, kolem 1400 Kč. Toto opatření mi vůbec nepřipadá motivační.
Průzkum nákladů na živobytí studenta, které předkladatel uvádí ze zdrojů Ministerstva práce a sociálních věcí, považuji za zcela podhodnocený. Tam je celková částka vyčíslena asi na 4000 Kč. Z průzkumu, který jsem si dělala i osobně, se domnívám, že se jedná minimálně o 5000 Kč měsíčně, a to nezapočítáváme mimořádné výdaje, třeba spojené s cestováním.
Nemohu souhlasit s tím, že odstraníme sociální nerovnost přístupu k vysokoškolskému vzdělání zavedením školného, tak jak je to v návrhu uvedeno. Tuto nerovnost odstraníme jedině a především dostatečnou nabídkou studijních míst a sociální podporou včetně půjček, ale nejen půjček na školné, ale půjček na studium jako takové.
Změny týkající se příspěvků na koleje a menzy, které vypadají velmi lákavě a spravedlivě, by ve svém důsledku znamenaly to, že by neexistovala možnost pro vysoké školy zajistit provoz kolejí a menz, a mohlo by to vést k jejich likvidaci.
Dalším cílem je zvýšení motivace, a to ze strany vysoké školy i studenta. Cílem má být také zvýšení odpovědnosti studentů vysokých škol při plnění studijních povinností. Změna financování má vést vysoké školy k výběru perspektivních studentů, a tedy "lukrativních absolventů", kteří budou platit, a to také povede k preferenci z tohoto pohledu výhodnějších oborů. Předkladatel tím chce "narovnat vztahy mezi trhem práce a trhem vzdělání". Domnívám se, že tyto vztahy mohou plně platit u soukromých škol, ale veřejné vysoké školy nemohou být závislé na tržních podmínkách. Jejich postavení je jiné. Dokonce ani navrhovatelé nezpochybňují jejich závislost na veřejných zdrojích, ne na soukromých zdrojích.
Vysoká škola je financována podle počtu studentů, i když i to je už dnes předmětem kritiky. Soutěž o studenty samozřejmě existuje, ale musí být omezena. Při jejím důsledném uplatnění tak, jak předpokládá návrh zákona, by to znamenalo finanční zvýhodnění vysokých škol a zejména oborů takzvaně lukrativních a vedlo by to k nadprodukci absolventů finančně zajímavých. Tento trend považuji za nepřijatelný, protože finanční ocenění není zejména u začínajících absolventů ukazatelem společenské potřebnosti. Můžeme zmínit platy začínajících učitelů, lékařů, asistentů na vysokých školách atd. Tvrdím, že jejich plat je podprůměrným příjmem. Nevím, jak tedy může fungovat jednoduchá kalkulace a co tedy koho a k čemu bude motivovat.
Motivační efekt k odpovědnějšímu přístupu ke studiu při spoluúčasti studentů na hrazení studia je pro mne hlavní důvod, proč o zavedení školného vedu diskusi. Domnívám se, že před námi nestojí již dnes požadavek na radikální rozšíření kapacit - ty se postupně s poptávkou vyrovnávají - ale je zde požadavek na zkvalitnění studia. Pak je zřejmé, že školné, které by mělo mít motivační efekt a mělo by podstatně zlepšit studijní morálku a přístup škol ke studentům, by muselo být školné skutečně vysoké, rozhodně přesahující navrženou minimální hranici. A zde musím říci, že takto navržené školné nepovažuji za vhodný způsob motivace.
Proti zbytečném prodlužování studia a neúměrnému zvyšování nákladů je možné použít sankčních poplatků. Zatím se uplatňuje pouze sankce za prodloužení studia o více než jeden rok. Domnívám se, že je možné uvažovat o sankci za opakované zkoušky. To bych považovala za motivaci k lepšímu plnění studijních povinností. Toto motivační opatření však návrh neuvádí.
Takto tedy hodnotím cíle a jejich naplnění, a tedy volbu nástrojů, jak je uvádí návrh zákona. Domnívám se, že je třeba, aby existovala určitá míra rovnováhy v tom, jaký má vysokoškolské vzdělání význam, pro koho a kým má být financováno. Domnívám se, že vysokoškolské vzdělání je přínosem osobním, do vlastní budoucnosti, ale stejným dílem je přínosem pro celou společnost. Proto na jeho financování participuje státní rozpočet a občan samotný.
Osobní participací jsou samotné náklady, které jsou dnes již podstatně vysoké. O tom, kdo se podílí na většině nákladů, řekla bych na míře solidarity, rozhoduje společenská shoda a především míra vážnosti, důležitosti, jakou společnost vysokoškolskému vzdělávání dává, a to i s vědomím, že tím šetří osobní náklady.
***