(9.30 hodin)
(pokračuje Bartoš)
V podobném duchu se včera nesly také projevy mých předřečníků včetně pana ministra školství.
Chtěl bych říci, že tento názor nesdílím. Studium mezinárodních statistik, ke kterému včera vyzýval pan ministr školství, mě vtom jen utvrzuje. Tyto statistiky totiž dokazují trend výrazného zvyšování soukromých výdajů v oblasti terciárního vzdělávání ve srovnání s výdaji veřejnými. Jsem přesvědčen, že obecně terciární vzdělávání, tedy i vzdělávání vysokoškolské, je něčím, co poskytuje prospěch jednotlivci. Absolvováním takového vzdělání totiž získává do budoucnosti šanci vyšších příjmů, vyšší společenské prestiže, a tedy nespornou výhodu. Vysokoškolské vzdělávání nemá být proto získáváno zadarmo z prostředků všech a ve prospěch jen některých.
Až potud jsem tedy s předkladatelem návrhu zákona ve shodě a jsem rád, že se toto závažné téma na parlamentní půdě vůbec otevírá. Souhlasím s tím, že školné má být zavedeno a mají jím být získávány dodatečné finanční prostředky pro oblast vysokého školství ze soukromých zdrojů.
To, o čem však podle mého soudu nepanuje shoda a vyžaduje ještě mnohá jednání, je způsob, jak a za jakých podmínek má být školné zavedeno. Na rozdíl od předkladatele se nedomnívám, že některé navrhované části zákona jsou konstruovány dobře, účelně a tak, aby maximální měrou naplnily deklarovaný cíl. V prvním čtení není smyslem detailně o každém paragrafu diskutovat. Všimnu si proto jen proto několika míst navrhované předlohy, která považuji za důležitá a nikoliv za jednoznačně dobře vyřešená.
Text například předpokládá, že peněžní ústavy budou poskytovat uchazečům o vysokoškolské studium tzv. půjčku na školné. Úrok z této půjčky by měl být výhodnější než běžné normální úroky. Zde si ovšem nejsem jist, zda výše úroků může být takto jednoduše stanovena zákonem. Půjčovat peníze je pro banky, které jsou soukromoprávními institucemi, obchod. S jistou nadsázkou, a kolega Matějů se na mě doufám nebude zlobit, se jedná o podobný obchod, jako je pro jiného prodej rohlíků. Bylo by jistě velmi neobvyklé pokoušet se zákonem stanovit, že např. žákům základních škol nebo středních škol má být pečivo prodáváno výrazně levněji. Teprve podrobná diskuse, a to za účasti bank, ukáže, zda, jak a pro koho představuje dnešní podoba návrhu rizika. Teprve poté je možné vážně hledat řešení.
Dalším okruhem, který by bylo rozumné detailněji projednat, je poskytování nárokových a státních dotací všem, tedy i soukromým vysokým školám. Především by bylo vhodné vyjasnit si sám obsah pojmu dotace a nároku na její poskytnutí, a to i ve školách veřejných. Nicméně všimněme si jen navrhovaného nároku pro školy soukromé. Domnívám se, že soukromá vysoká škola má jiné postavení a jinou funkci než veřejná vysoká škola. Koneckonců vysokoškolský zákon také stanoví jiná pravidla pro tento školský segment. A proto už z principu by soukromá vysoká škola neměla mít nárok na státní dotaci. Tím chci říci, že může dostat dotaci, ale ta dotace není nároková, to je něco jiného. I z pohledu fiskálního je to problém, poněvadž nárokové dotace do soukromé vysoké školy by se mohly stát zdrojem permanentního tlaku na státní rozpočet a navíc, když vezmeme v úvahu, že veřejné zdroje jsou a vždycky budou limitovány, tak vzhledem k výkonům to pro vysoké školy nakonec znamená celkové rozmělnění prostředků a to podle mého názoru není dobře.
Kolega Matějů se rozhodl zabudovat do svého návrhu zákona také rozpětí, ve kterém se školné může pohybovat. Jedná se v podstatě o jakousi formu regulace, o které ale nejsem přesvědčen, že je nezbytně nutná. Osobně si dovedu představit diskusi i o tom, že stanovení výše školného může být bez omezení ponecháno na samotných vysokých školách. Předpokládám totiž, že jsou řízeny soudnými lidmi a i bez nápovědy státu se dovedou tito lidé samostatně a správně rozhodovat.
Sporným se jeví i fakt, že návrh zákona sice zavádí školné, ale nezavádí je pro všechny. To se vztahuje pouze na bakalářské a magisterské programy, nikoliv však na doktorandské. Jakkoli lze chápat motivy předkladatele, jeho snahu podpořit mladé vědce, tak přesto si myslím, že by doktorandi za své studium měli platit stejně jako bakaláři a magistři. Mimochodem doktorandské studium není jen studium pro úzkou skupinu budoucích vědců. Ono je v řadě oborů i standardním a plošně nabízeným studiem aprobujícím pro výkon některých povolání. Změna pojetí doktorandského studia coby specializované vědecké přípravy by vyžadovala poněkud širší legislativní změny než jen odlišení v oblasti úhrady školného.
***