(11.00 hodin)
(pokračuje Matějů)
Pan ministr se se stejnou horlivostí do mě pustil s tím, že jsou to Britové, kteří by chtěli konečně dosáhnout kvality a stavu našeho vysokého školství. Nevím, jestli Oxford touží po tom, stát se tak výbornou vysokou školou jako Karlova univerzita, aniž bych tím chtěl snižovat kvality Karlovy univerzity, ale vím, že pokud někdo z naší země chce dosáhnout vynikajícího vzdělání a uspět na trhu práce, jede studovat do Oxfordu.
Nejsem žádným vášnivým stoupencem levicových řešení ani pravicových řešení. Jde mi totiž o řešení převážně věcná. Je mi potom jedno, zda ho prosazuje levice, nebo pravice. Tím se vrátím k tomu, co naznačil ve svém projevu pan ministr školství.
Rád bych mu připomněl, že to byl právě Tony Blair, velmi často vzor naší levice, když se jí to ovšem hodí, kdo záhy po tom, co oznámil, že tři hlavní priority jeho politiky jsou vzdělání, potom vzdělání a potom vzdělání, zavedl v roce 1998 na britských univerzitách školné, zrušil studijní granty a místo toho zavedl bezúročné půjčky. Dnes jeho tým, který jsem před dvěma týdny měl to štěstí navštívit a o této věci diskutovat, připravuje druhý krok této reformy, ve kterém bude zřejmě školné zvýšeno na dvojnásobek, bude se diferencovat, od bezúročných půjček se přejde k běžným úročeným půjčkám a všech uspořených prostředků se použije na podporu studia mladých lidí pocházejících ze znevýhodněných sociálních podmínek. Tímto směrem jde levice v Británii.
Rád bych připomněl těm, kteří rádi uvažují trochu obecně, jaká je filozofie této reformy. Je velmi prostá. Omezené státní prostředky - a já vím, že my jsme v situaci velmi omezených státních prostředků - musí jít v prvé řadě tam, kde sociální spravedlnost znamená univerzální dostupnost. To znamená například povinná školní docházka, základní zdravotní péče atd. A teprve potom mohou jít do oblastí, kde sociální spravedlnost znamená vytvořit podmínky pro svobodnou volbu - v zájmu například životního úspěchu. A podle mého soudu - jak jsem se také dozvěděl u lidí, kteří designují druhý krok Blairovy reformy - oblast vysokoškolského vzdělání z tohoto hlediska je druhým případem. Výrazem toho je zavedení školného a půjček. I zde musí ovšem stát pomoci, a to v případě, že výchozí sociální situace brání svobodné volbě. Výrazem toho jsou stipendia, sociální pomoc studentům z nízkopříjmových rodin, tedy přesně to, co v návrhu, který zde obhajuji, je.
Odmítá-li naše vláda a celá levice tento princip, bylo by užitečné se konečně dozvědět, jaký princip tedy prosazuje. Populismus totiž podle mého názoru není žádný princip vládnutí. A už vůbec to není princip uskutečnění reforem.
Paní poslankyně Svobodová tvrdí, že je naprosto nepřípustné vnášet tržní mechanismy do oblasti vzdělávání, a chce uchránit naše vysoké školy před tržními vztahy. Kolegyně Šojdrová šla ještě kousek dál. Vytkla mi, že se snažím narovnat vztahy mezi trhem práce a trhem vzdělání zavedením školného. Svým způsobem - teď to budu jenom parafrázovat - vlastně naznačila, že veřejné vysoké školy a jejich absolventi by měli být nezávislí na trhu práce. Jediný způsob, bohužel, který vidím, jak učinit vysoké školy a jejich absolventy nezávislými na trhu práce, je zavést umístěnky pro všechny - to je to, co všichni známe - a pro vyvolené nomenklaturu. A nomenklatura může, tak jako v minulosti, vyřešit problém určování toho, co je a není pro společnost užitečné, které obory potřebujeme a které nikoli.
Námitku, že trh do vysokého školství zásadně nepatří, vyvracejí v současné době nejenom liberálové, jak jsme zde měli možnost slyšet, a konzervativci, ale dokonce, jak se pokouším dokázat, i moderní levice. Já bych zde ocitoval jeden odstavec z publikace, která pochází právě z pera lidí, kteří připravují druhou fázi Blairovy reformy. "Zavedení školného na vysokých školách v roce 1998 bylo zřetelným signálem, že vývoj se bude ubírat směrem uplatňování tržního principu v tomto sektoru. Mohlo by se zdát, že to byl závažný krok k převládnutí tohoto principu ve vysokoškolském vzdělávání. Nicméně vládou stanovený strop výše školného je současně hranicí, ke které až může trh ve svém působení ve prospěch konkurence mezi poskytovateli vzdělání jít."
Mnou navrhovaný zákon nedělá nic jiného. Zřetelně stanovuje strop, kam až může do vysokoškolského vzdělání proniknout trh. Pokud jde o katastrofické předpovědi zániku některých oborů, musím říci, že v tom vidím největší pokrytectví vystoupení, která jsem zde slyšel. Nejčastěji se argumentuje učiteli. Já velmi dobře vím, jaké jsou nástupní platy učitelů. Velmi dobře vím, že jsou to nástupní platy hanebné. Také velmi dobře vím, že na pedagogických fakultách studuje dvojnásobek lidí, než kolik jich nakonec skončí v učitelské praxi. Není toto plýtvání penězi, které by bylo možné použít úplně jiným způsobem? Například místo hořekování nad tím, jak jsou špatně učitelé placeni, jim zvednout platy, anebo - a opět budu citovat Británii - za studenty pedagogických oborů zaplatit školné. A je vyřešeno!
Skončím stanoviskem vlády a to nebude příliš dlouhé. Stanovisko vlády říká, že návrh zákona, který předkládám, je svou podstatou v rozporu se záměry této vlády, co chce dělat se vzděláním, zejména pak vysokoškolským. O tom, co vláda ve svém programovém prohlášení slíbila, zejména v oblasti vzdělávání, už tady bylo řečeno hodně. Všichni také dobře víme, že se každý rok přiznala k tomu, že se to nedaří plnit. Pokud jde o vysoké školy, vládě se prostě nepodařilo dostat podíl výdajů nad úroveň 0,75 % HDP, kde skončila předchozí vláda, a jestliže se naplní makroekonomický odhad vývoje HDP, bude i ve financování vysokého školství dosaženo rekordně nízké úrovně, to je - na vysoké školy půjde méně než 0,6 % HDP. Pokud toto má být alternativa vůči tomu, co navrhuji, myslím, že vysoké školy se v příštích letech budou muset spokojit s ještě menšími - v reálném vyjádření - příjmy, než měly doposud.
Nicméně místopředsedkyně sněmovny Petra Buzková ve svém vystoupení prohlásila, že předkládaný návrh slibuje věci, které prostě nemůže splnit. Spolu s vládou prohlásila, že jeho přijetí - a teď budu citovat - by vedlo k odříznutí možnosti studia pro potenciální studenty z nejchudších sociálních vrstev. Nerad to říkám, ale paní místopředsedkyně Buzková zřejmě neví, že náš systém vysokoškolského vzdělávání již dnes patří k nejvíce sociálně selektivním systémům v Evropě. U nás se totiž na vysokou školu dostane okolo 10 % dětí z dělnických rodin a okolo 40 % z rodin odborníků, to je poměr 1 : 4. Ve vyspělých zemích jsou tyto poměry 1 : 2, 1 : 3.
Nezbývá mi, než se zeptat, co za čtyři roky, kdy jsme měli socialistickou vládu, bylo uděláno pro to, aby se podíl mladých lidí z dělnických rodin či z rodin s nízkými příjmy mezi studenty vysokých škol podstatně zvýšil.
***