(15.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Za prvé. Po celé volební období chyběla exekutivní moci sebereflexe. Vláda vystupovala s vypjatým sebevědomím, každá z předchozích zpráv o činnosti vlády zahrnovala vždy sněmovnu množstvím statistických údajů bez dostatečného analytického vhledu do problému. Nepřipouštěla si pochybnosti o způsobu vládnutí, protože se v jejím vlastním podání blížila její práce dokonalosti. Měřítkem úspěchu byla spokojenost s existujícím a dosaženým stavem, který exekutiva zdůvodňovala jako ideální, krajní meze svých možností. O reflexi pak stěží mluvit tam, kde docházelo k poslušnému plnění ultimativních požadavků smluvně opozičního partnera nebo závazků, někdy i pouhých tušených přání severoatlantických spojenců České republiky a institucí Evropské unie. Ani tato zpráva není z tohoto hlediska výjimkou.
Za druhé. Často obsáhlé debaty, které jsme na toto téma ve sněmovně vedli, nejrůznější doporučení a podněty, kterých uplatnili poslanci Komunistické strany Čech a Moravy, ale i jiní, bezpočet, činnost moci výkonné ovlivňovaly pouze v jednotlivostech, na podstatu velmi často nereagovala. Jsem přitom dalek toho, abych zlehčoval výchozí situaci roku 1998 - krizi ekonomickou, sociální a politickou. Tehdejší cíle sociálních demokratů - změnit způsob vládnutí, dosáhnout obratu v hospodářském vývoji, zastavit pokles hrubého domácího produktu, nastartovat hospodářský růst, snížit nezaměstnanost a docílit vzestup spotřeby obyvatelstva - byly projevem nové odpovědnosti. Přestože je mnozí označovali za maximalistické, měli jsme k dispozici expertní stanoviska, že zamýšlený postup je v mnoha ohledech reálný.
Bylo zřejmé, že každá vláda, která skoncuje s nezodpovědností a neschopností do té doby vydávanou za liberální postoje, bude moci počítat s podporou značné části veřejnosti. Každá taková vláda také mohla cestou rozumného nakládání s národním majetkem, s prostředky státního rozpočtu, začít měnit neudržitelné, pseudoliberální a asociální priority dosavadního vládnutí. Opakuji - jsem schopen menšinovému kabinetu přiznat zásluhu na tom, že nepokračoval v ekonomické politice založené na zásadě "trh si poradí se vším" a na metodě "více spekulací a chaosu znamená více trhu".
Pokud tedy budeme fakta hodnotit v této obecné rovině, k posunu přece jen došlo. A to navzdory skutečnosti, že sociální demokraté přejímali vládní odpovědnost jako nepřipravená a vnitřně málo konzistentní struktura. Není přitom natolik podstatné, že změny ministrů, o kterých tady mluvil premiér, byly více ústupkem občanským demokratům, politickým obchodem než výrazem snahy o účinnější plnění vlastních slibů. Troufám si však se vší vážností tvrdit, že vláda České strany sociálně demokratické zůstala na počátku cesty, fakticky plnila jen malou část toho, co slíbila, ať pro limity stanovené ODS, nebo z důvodu selhání čelných osobností a neochoty plnit volební program i programové prohlášení.
Celková výslednice je tak logickým důsledkem pouze krátkodobě založených a polovičatých opatření. Nezaměstnanost se dostává až k 10 %, hospodářský růst je statisticky vykazován, ale obrovské zadlužení, které ho provází, znehodnocuje to, co ministři vydávají pomalu za historický úspěch. Před čtyřmi lety byla řeč o fiasku těch, kdo zaručovali ekonomický zázrak. Letos jsme přesvědčováni, že pozvolný pohyb české ekonomiky z pověstného ekonomického dna republiku řadí mezi nejživotaschopnější a nejdynamičtěji rostoucí země světa. Ekonomičtí experti dobře vědí, že tomu tak není. Jinými slovy, 3,6 % hrubého domácího produktu, s nímž vláda ohromuje veřejnost, nic nenapovídá o tom, že průmyslová výroba je o 11 % nižší než v roce 1990 a zemědělská dokonce o 30 %. Zahraniční zadluženost dosahuje 825 miliard a je těsně pod hranicí úrovně, která je obecně označována za kritickou. A snad za ještě závažnější považuji nespornou a zamlčenou skutečnost, že vykazovaný růst české ekonomiky je namnoze založený na pomíjivých faktorech, jako jsou výnosy z privatizace, investice prý výhodně založené na levné pracovní síle a málo výnosná práce českých podniků pro zahraniční zadavatele ve mzdě.
Mohu připomenout, že ještě před čtyřmi lety jsme byli - a právem - ujišťováni, že moderní ekonomiku nelze zakládat na laciné práci ani na nevratném prodeji hospodářské podstaty. Pozitivně vnímám ta expertní hodnocení, která vypovídají, že vláda si draze, často na úkor občanů a domácích podnikatelů, koupila předkládané úspěchy, ale platí za ně. Splácet její dluhy budeme my všichni dnes i v budoucnu. Tuto politiku mnozí z mých kolegů označují za silně krátkozrakou a rozhodně příliš nevybočuje z cesty vývoje, který nakreslily předchozí vlády pravice. Zpráva, kterou posuzujeme, až příliš často problémy vymezuje, někdy naznačuje jejich širší kontury, snad i formuje možná východiska, ale realizační výstupy jsou pohříchu malé. Řečeno s klasikem - slova, slova, slova.
Některá tvrzení dokonce nepostrádají černý humor. Za jiné mohu ocitovat následující konstatování: Důsledné prosazování vlastnických práv státu a jejich aktivní výkon budou předpokladem pro další restrukturalizaci a revitalizaci podniků se státní účastí a pro jejich privatizaci. Konec citátu. Kdyby to kabinet myslel vážně, musel by hned na počátku funkčního období privatizaci zastavit, nejprve restrukturalizovat, a teprve poté uvažovat o výhodnosti změn vlastnických vztahů. Ale o posílení úlohy státu v zájmu dynamického fungování národního hospodářství sociálním demokratům asi nikdy vážně nešlo. Pokud s touto myšlenkou vůbec kdy přišli, pravicoví poslanci ve sněmovně jim včas poskytli přehled neměnných a nezměnitelných pouček.
Podle vlastních slov kabinet nejen splnil své programové prohlášení, ale zanechal i velkou výzvu dalším. Čísla ve zprávě obsažená to mají dokázat a dokazují to stejně jako v podobných dokumentech z předchozích let. Premiér, jak je všeobecně známo, vyniká schopností zdůvodnit, vysvětlit, ale i obhájit cokoliv a zpracovatelé zadání plně pochopili. Je pozoruhodné číst tvrzení typu "byl ukončen bankovní socialismus", "byl zastaven nárůst nezaměstnanosti", nebo dokonce "prioritou vlády byla též péče o vzdělání".
Má-li vláda termínem "ukončení bankovního socialismu" na mysli, že zestátnila, tedy socializovala bankovní tunely a následně privatizovala peníze daňových poplatníků, pak má pravdu.
***