Neautorizováno !

(14.50 hodin)
(pokračuje Jahn)

Nicméně než odejdu, rád bych zareagoval na několik vystoupení, která mě trochu mrzí, protože jsem vždy velmi zklamán, když se diskuse v Poslanecké sněmovně o takto důležitých tématech strhuje pouze k určitým politickým proklamacím.

Chtěl bych reagovat na názor, že vládne evropský optimismus, že z jednoho místa lze řídit vše. O tom přece Lisabon není. Průběh realizace Lisabonu zcela jasně ukazuje, že Brusel nemá možnost ani chuť něco řídit, ale je to na jednotlivých členských státech. O tom je i požadavek, aby jednotlivé státy měly svoje programy reforem, takže je zcela jasné, že ani ústava, ani lisabonský proces neříká, že Brusel chce něco řídit z jednoho místa.

Nemyslím si, že je potřeba bojovat proti Lisabonské strategii. Můžete kritizovat vládu za to, že neplní to, co Lisabonská strategie říká. Ale já jsem přesvědčen, že pokud se budeme bavit o jednotlivých ustanoveních Lisabonské strategie, tak dojdeme k tomu, že ta doporučení jsou dobrá. Kritizujte tedy vládu, Evropskou komisi nebo Evropský parlament za to, že Lisabon neplní, ale neříkejme, že Lisabon je k ničemu.

A poslední poznámka je ke státní pomoci a k příkladu firmy Ahlstom (?). Ano, to se samozřejmě může stát. Ale je zbytečné potom kritizovat Evropskou unii nebo Brusel, že toto dopustil. Pokud je v České republice nějaká firma postižena takovýmto konáním, pak se má bránit, má se bránit soudní cestou a vláda ji potom může, nebo nemusí podpořit.

To, co jsem chtěl říci, je, že místo toho, abychom Evropskou unii, Lisabon a Brusel kritizovali, tak bychom se měli naučit v evropském prostředí pracovat v rámci zájmů českých firem a České republiky jako takové. Kverulantství a věčný euroskepticismus nám v Bruselu k ničemu nepomůže.

Děkuji. (Potlesk koaličních poslanců.)

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu místopředsedovi vlády Martinu Jahnovi. Pokračujeme v diskusi řádně přihlášeným poslancem Waltrem Bartošem, připraví se pan poslanec Milan Ekert. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové. V úvodu musím říci, že si cením odvahy pana kolegy Pavla Svobody otevřít na půdě Sněmovny téma Lisabonské strategie. Obávám se totiž, že kdyby návrh na zařazení tohoto bodu předložil někdo z opozičních poslanců, zřejmě by poslanci stran staronové vládní koalice nepochybně tento návrh zamítli. Takzvaná Lisabonská strategie se totiž stala jakýmsi falešným zaklínadlem, kterým se nás vládní politici podobně jako někteří z politiků evropských snaží naivně přesvědčit, že všechno je v pořádku, nic zásadního není nutné měnit, a proto se evropská ekonomika náhle a jen tak stane dynamickou a konkurenceschopnou. To je podobný nesmysl, jako kdyby někdo řekl, že do kopce to jede samo. Bohužel, samo to jede pouze z kopce. A pokud kromě řečí a vzletných přání a možná proklamací v budoucnu nic neuděláme, hrozí, že z kopce to časem půjde nejen s evropskou, ale především s naší schopností konkurovat v globálním světě.

Když už tedy máme vůbec mluvit o Lisabonské strategii, pojďme to vzít vážně a pohlédněme na fakta.

Začnu tím, že připomenu hlavní cíl Lisabonské strategie, tak jak je formulován v dokumentu v roce 2000, a to: "Učinit z Evropské unie nejvíce dynamickou a konkurenceschopnou znalostně založenou ekonomiku na světě, schopnou zajistit udržitelný ekonomický růst poskytující více pracovních příležitostí a větší sociální soudržnost při respektu vůči životnímu prostředí." To zní ambiciózně. Ve skutečnosti totiž nejde o nic jiného než dohnat a předehnat Spojené státy americké a dnes, bohužel, také už i některé asijské země.

Kdyby to bývali vzali evropští a naši vládní politikové opravdu vážně a mysleli by to opravdu upřímně, začali by neprodleně uskutečňovat reformy, které by nás postupně k tomuto cíli vedly. Místo toho se ovšem o Lisabonské strategii jen mluvilo, mluvilo se, a nic se v podstatě nekonalo. Výsledkem pak bylo to, že v roce 2004 tzv. pověstná Cookova zpráva konstatovala, že rozdíl v konkurenceschopnosti mezi Evropou a Amerikou se v letech 2000 až 2004 nejen nezmenšil, ale naopak se ještě zvětšil.

Minulý týden se pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí České republiky a mého výboru konala zde ve Sněmovně konference na téma "konkurenceschopnost, inovace, lidské zdroje", která se soustředila na srovnání konkurenceschopnosti Spojených států amerických a Evropy. A v tomto kontextu byla zaměřena i na vývoj v České republice. Musím konstatovat, že analýzy, které na této konferenci prezentovali přední světoví experti, rozhodně nehýřily neřízeným optimismem. Bohužel jsem na konferenci potkal pouze jednoho z poslanců vládní koalice pana poslance Mášu a už více nikoho jiného. To je podle mého názoru škoda. Mohlo to být možná pro poslance vládní koalice poučné. Možná se jí ale nezúčastnili také proto, aby se nepřipravili sami o iluze, které vnucují občanům této země.

Naváži na slova, která přede mnou řekl pan místopředseda vlády Jahn: Kritizujte vládu za to, že neplní Lisabonskou strategii. - Dobrá, budu tedy kritizovat vládu.

Dopolední debata o důvěře vládě se ze strany staronových koaličních politiků právě nesla ve stejném duchu jako před časem vyjádření bývalého premiéra Grosse. Opět jsme se dozvěděli, že jsme vlastně šampioni. Bylo nám opět řečeno, že kdyby se nám i v budoucnosti dařilo tak jako za vlády sociální demokracie a jejích koaličních partnerů, nebyl by žádný důvod se čehokoliv obávat. Obávám se však, že věci se mají úplně jinak.

Renomované ročenky konkurenceschopnosti ukazují, že konkurenceschopnost České republiky má klesající tendenci. Tak například podle světové ročenky konkurenceschopnosti jsme byli z 29 zemí OECD na 28. místě. Na toto nelichotivé pořadí jsme navíc klesli původně z 21. místa v roce 1996. Podle posledního vydání globální zprávy o konkurenceschopnosti v letech 2004 až 2005, které porovnává celkem 102 zemí, jsme se podle indexu růstové konkurenceschopnosti, tedy v hodnotě, která svědčí o růstovém potenciálu ekonomiky, umístili na 40. místě. A v porovnání podle tzv. inovačního potenciálu dokonce až na 45. místě. Samotná skutečnost, že se Česká republika nachází až někde uprostřed světového žebříčku, tedy mezi rozvinutými zeměmi a rozvojovými zeměmi, sama o sobě není tak varující jako fakt, že se před nás dostávají takové země, jako je Estonsko, Slovinsko, Maďarsko a Litva, tedy země, které byly daleko za námi v předchozím období.

A proč se nám teda vlastně nedaří? Proč naše ekonomika roste pomaleji, než by mohla růst, proč rostoucí vývoz nemusí nutně znamenat rostoucí konkurenceschopnost?

Většina ekonomů vidí hlavní příčiny poklesu naší konkurenceschopnosti především v příliš vysoké míře regulace naší ekonomiky a ve vysokém daňovém zatížení práce, což není jen náš problém, ale problém celé Evropy. Podle poslední zprávy, která nese název Lisabon Review 2004, je daňové zatížení práce v Evropské unii 37 %, v České republice dokonce 42 %. Ve Spojených státech amerických, které chceme dohnat a předehnat, je to jen 27 %. Proto také produktivita práce v Evropské unii klesá, zatímco v USA roste. Vysoká míra regulace a vysoké daňové zatížení práce samozřejmě podrývá a omezuje zdroje vývoje konkurenceschopnosti. Motivaci k výkonu a úspěchu totiž nelze nahradit vytvářením nějakých různých rozpočtových či jiných polštářů. To platí jak pro jedince, pro firmy, tak to platí také pro země.

Podobným problémem je také deformující vliv vládních dotací vytvářejících pole pro korupci a klientelismus. Na tento problém jako na jednu z nejvýznamnějších příčin našeho zaostávání upozorňuje právě poslední zpráva o globální konkurenceschopnosti. Výzkum provedený mezi manažery firem ve více než 102 zemích ukázal, že právě klientelismus plynoucí z neprůhledných vládních dotací byla druhá největší překážka rozvoje české ekonomiky.

***