Neautorizováno !

(15.00 hodin)
(pokračuje Bartoš)

Shodou okolností právě v této době byla uveřejněna zpráva české policie, že počet evidovaných korupčních případů byl v roce 2004 nejvyšší za posledních deset let.

Dámy a pánové, vraťme se k obecné rovině této problematiky. Obě světové ročenky, jejich data zveřejňovaná Světovou bankou, shodně ukazují, že jednou z hlavních příčin příliš nízké a klesající úrovně konkurenceschopnosti České republiky je zhoršující se úroveň rozvinutosti tzv. lidských zdrojů a nízký inovační potenciál. Naše zaostávání je nejvíce patrné v podílu mladých lidí získávajících vysokoškolské vzdělání, dále pak v podpoře výzkumu a vývoje a ve spolupráci univerzit s průmyslem a s technologicky orientovanými firmami. Zejména v těchto ukazatelích se dostáváme do stále horší pozice, a to ve srovnání se zeměmi, které jsem už zmínil, tedy s Estonskem, Slovinskem, Maďarskem, Litvou, Lotyšskem a Polskem.

Hlubší analýza příčin neutěšeného stavu ukazuje, že posílení kořenů ekonomického vývoje České republiky nebude možné bez opravdových změn politických priorit. Pokud se nepodaří prosadit skutečné zásadní reformy veřejných financí a pokud se neposílí motivace k výkonu na všech úrovních, půjde to s naší republikou z kopce.

Dále je třeba provést zásadní a vnitřně konzistentní reformu celého systému vzdělávání, zejména pak vysokého školství. Pan premiér pak v projevu prohlásil, že si vláda dala za úkol dokončit reformu vysokých škol. Nad touto větou jsem se usmíval, neboť mi není známo, že by vůbec nějaká reforma vysokých škol byla zahájena.

V souvislosti se zjištěním, že Lisabonská strategie zatím nepřinesla očekávané zvýšení konkurenceschopnosti Evropské unie, se často hovoří o tom, kde začít, případně jakou reformu prosadit co nejrychleji. Úkolů rozhodně není málo. Evropa bude muset zliberalizovat výrazně své ekonomické prostředí a přistoupit k zásadní reformě svých vzdělávacích systémů - tedy nikoliv jen Česká republika, ale celá Evropa. Právě v těchto oblastech je mezi Evropou a USA zásadní rozdíl. Zatímco evropské vzdělávací systémy včetně našeho jsou pořád ještě elitářské, americké školství je výrazně méně selektivní a daleko více otevřené potřebám, očekáváním a přáním vzdělávaných. Podobných směrem se musíme vydat i my. To ale nebude možné bez zásadních a hlubokých změn. Cílem navržených reformních kroků musí být větší otevřenost vzdělávacího systému, šance pro každého dále se vzdělávat kdykoliv v průběhu života a rovněž účinná podpora propojení výzkumu a vývoje s vysokými školami a s podnikatelským prostředím. Mimo jiné to musí být reforma, která bude univerzitu chápat jako podnikající subjekt. To všechno bohužel díky vládám sociální demokracie u nás není. Vývoj brzdí tzv. akademický socialismus, který v oblasti terciárního vzdělávání panuje. Především bude nutné jej opustit a inspirovat se prostředím, které je výkonné a motivující a které někteří akademikové nazývají akademickým kapitalismem.

Dámy a pánové, jestliže se Evropa nezliberalizuje, jestliže i nadále půjde cestou regulací, zákazů a úřednických příkazů, jestliže nadále půjde cestou konstruktivistické a nepřirozené unifikace, která v konečném důsledku brzdí normální konkurenční prostředí, v mezinárodním a tvrdém srovnání nemá šanci. Jen proklamace, přání, vzletné vize a závěry konferencí, byť lisabonských či dalších, mnoho nepomohou. Jestliže liberální přístupy neprosadíme v našem ekonomickém, vzdělávacím a výzkumném prostředí, budeme sice možná evropštější než Evropa, ale to bude asi všechno, čeho dosáhneme.

Schopnost prosadit se v globálním světě není závislá na vzletných prohlášeních a nic neříkajících vládních proklamacích. Je závislá na dobrých nebo špatných řešeních, tedy na těch, která k cíli buď vedou, nebo nás od cíle vzdalují. Nám se žádoucí cíl Lisabonské strategie, který si Evropská unie vytkla sama sobě i jednotlivým členským zemím, bohužel vzdaluje. Dohnat a předehnat totiž znamená méně mluvit a více jednat. V tomto kontextu tzv. Lisabonskou strategii a její realizaci považuji jen za částečně dobrý pokus dosáhnout deklarovaných cílů. Je to totiž spíše o slovech než o činech. Činů, kterých by bylo zapotřebí, se většina politiků v Evropě bojí, a to nevyjímaje naše vládní politiky.

Dámy a pánové, děkuji vám v toto páteční odpoledne za pozornost.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu Waltru Bartošovi. Slova se ujme pan poslanec Milan Ekert, připraví se pan poslanec Vilém Holáň.

Poslanec Milan Ekert: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, své vystoupení bych chtěl rozdělit do tří částí. Za prvé zhodnotit dosavadní vývoj lisabonské agendy, za druhé okomentovat příčiny neúspěšného naplňování do současné doby a za třetí definovat, v čem spočívá nový začátek lisabonské agendy.

Na pravidelných jarních zasedáních Evropské rady bylo plnění lisabonské agendy průběžně sledováno. Na každém byl zaznamenán nějaký pokrok, ale i četné nedostatky a z nich vyplývající nové, spíše rozmělňující iniciativy. V roce 2003 bylo zaostávání v různých oblastech již poměrně velké. Na podzim v listopadu 2004 byla zveřejněna Cookem kritická zpráva Základ pro nové definování Lisabonu. Předseda Evropské komise Barroso v únoru letošního roku konstatoval, že východiska lisabonské agendy byla správná, ale dosavadní implementace je špatná.

K příčinám neúspěšného naplňování několik poznámek.

Obtížnost ekonomických podmínek v celosvětovém kontextu na přelomu 21. století se zřetelem na soutěžící trojúhelník Evropská unie, USA a Asie, dále pak přetíženost politických ambicí Evropské unie. Tady si myslím, že je nutno zdůraznit, že Evropa prožívá měnovou integraci a unifikaci, má za sebou rozšíření v bezprecedentním rozsahu a reformuje instituce. V důsledku toho se dosavadní Lisabon nestal vnímanou a naplněnou prioritou nejvyššího řádu.

Nezřetelnost cesty k cíli a volba nevhodných nástrojů byla další příčinou, dále pak nevynutitelné plnění a nejasně definovaná odpovědnost a koneckonců nedostatek politické vůle a z toho vyplývající nízká až nulová podpora veřejnosti.

Co se týče nového začátku lisabonské agendy, stále platí strategický cíl stát se nejdynamičtější ekonomikou světa v realističtějším hospodářském růstu na úrovni 3 % v roce 2010 v celém evropském prostoru. Nové definování cílů - dosud jich bylo příliš mnoho, takže nebyly žádné. Jeden souhrnný report o pokroku je správnou cestou ke zjednodušení celé agendy.

Národní přivlastnění by mělo vést k lepší implementaci lisabonské agendy na národní úrovni. Důležité je tedy vytvoření dvojí vazby Lisabonu jednak na rozpracování národního programu v našich podmínkách, potom strategie hospodářského růstu České republiky a ustavení hlavního národního koordinátora lisabonské agendy, takzvaného pana Lisabona.

Dále udržení rovnováhy mezi výkonem, sociální dimenzí a životním prostředím je též důležitým a vzájemně propojeným trojúhelníkem specifickým pro evropské tradice a podmínky.

Snad nejdůležitějším cílem se mi jeví podpora růstu zaměstnanosti při zohlednění cílů udržitelného rozvoje, který by měl být podpořen Evropou jako atraktivním místem pro investice a zaměstnávání, inovacemi a podporou znalostí pro růst, tzn. jistou inspirací pro formulování nového, sedmého rámcového programu pro vědu a výzkum. V neposlední řadě vytvářením více a lepších pracovních míst.

Základním východiskem musí být jasné a reálně dosažitelné priority. Nové zaměření lisabonské agendy by se mělo projevit zejména změnou alokací nové finanční perspektivy na léta 2007 až 2013, jak o ní mluvil ve svém projevu předseda Poslanecké sněmovny, především do podpory většího zaměření výdajů evropského rozpočtu na aktivity podporující lisabonské cíle. Vynaložené prostředky na politiku soudržnosti musí mít pozitivní efekt pro další hospodářský růst, zvyšování zaměstnanosti a snižování meziregionálních rozdílů. Nové priority lisabonské agendy musí být samozřejmě reflektovány při sestavování státních rozpočtů České republiky na příští léta. Již dnes lze srovnávat strukturální ukazatele, ze kterých vyplývá, že jsou definovatelná jak silná, tak slabá místa v současném srovnání EU - Česká republika. K těm silným patří podíl mládeže ve věku 20 až 24 let s dosaženým středoškolským vzděláním, dále pak výše podnikových investic v procentech hrubého domácího produktu, dále např. zaměstnanost žen či zaměstnanost starších pracovníků.

***