Neautorizováno !

(11.00 hodin)
(pokračuje Dub)

Pan ministr zahraničí řekl, že Evropská unie je především projekt ekonomický, sociální a politický. Já k tomu mám některé dodatky. Já si myslím, že Evropská unie je nesporně ekonomický projekt, ale je to zatím nedostatečný ekonomický projekt. Důvodem té nedostatečnosti je také lisabonská agenda, která říká, že to nefunguje, jak by to fungovat mělo, a nebylo by lisabonské agendy, kdybychom si mysleli, že ta ekonomika Evropské unie je taková, jak bychom si ji přáli mít.

Za další. Evropská unie je sociální projekt, ale je to dlouhodobě nestabilní sociální projekt. Někteří spolutvůrci toho sociálního projektu, jak jsem již zmínil, se nacházejí právě díky tomu v politických krizích ve svých zemích. A Evropa teď, a to všichni víme a to je nesporné, je samozřejmě politický projekt, ale v tuto chvíli je to trošku zmrazený nebo kulhající politický projekt.

A pak mám poznámky k té debatě o ústavní smlouvě a její interpretaci. Pan ministr zahraničí řekl, že dva státy řekly díky svým referendům ne a že si myslí, že řekly dočasně ne. Ale já myslím, že je potřeba říci, kdybychom byli demokraté a uvažovali v plném rozsahu, že také deset států řeklo ano - ale můžeme si klást otázku: neřeklo náhodou dočasně ano těchto deset států? Abychom vždycky využili celé to spektrum a zamysleli se nad všemi variantami. Nemusí být jenom dvakrát ne, které se má změnit na ano, ale může být také desetkrát ano, které se může změnit na ne. A o tom všem musí samozřejmě Evropa přemýšlet.

Já také nevidím rád, když se podsouvá něco voličům. Francouzští voliči a nizozemští voliči hlasovali, že ne. A řekli tím opravdu že ne. Měli to tam jasně dáno. Těžko pak interpretovat výsledek, že tím mysleli vlastně ano, kdyby nebyly chyby. Myslím, že to není fér, podsouvat něco jiného voličům. Myslím, že není fér se snažit dlouhodobě opakovat referendum a měnit ty názory voličů nějakým tlakem.

Já bych řekl, že by nás teď spíš měla čekat debata o smyslu Evropské unie jako takové, protože pokud se neshodneme na tom jejím základním smyslu - a ta hrozba války, která opravdu v těch poválečných letech byla tím hlavním tématem, ta je nyní spíše teoretická, respektive já myslím, že nikdo z nás si nedokáže představit válečný konflikt mezi členskými státy Evropské unie, nikdo z nás se ani nepodílí na přípravě nějaké agresivní války - tak ten smysl Evropské unie se musí vydefinovat, a o tom by měla být ta diskuse, a ne o tom, jak formálně pokračovat v ratifikaci evropské ústavy.

A druhá věc je finanční perspektiva. To je druhé téma, které jsem zde chtěl zmínit, a reagovat na pana ministra zahraničních věcí. Ta finanční perspektiva zjednodušeně má tři témata. První je deficit financí. Jako u každého rozpočtu vždy finance scházejí. Druhá věc je britský rabat neboli příjmová stránka. A třetí věc je ta společná zemědělská politika - já už jsem to tady zmiňoval ve svém minulém projevu - to je ten francouzský rabat.

Pan vicepremiér Sobotka, pokud jsem zaznamenal v tisku, říkal, že ten britský rabat je nemorální. Dobře. Já si myslím, že se můžeme bavit o společné zemědělské politice neboli o francouzském rabatu, který je také nemorální. A je o to nemorálnější, že byl přijat v roce 2002, ještě předtím, než byla Evropská unie rozšířena, to znamená, že jsme se na tom nemohli přímo podílet. Ale ta diskuse o morálce myslím není podstatou. Ovšem rozhodně není víc francouzský, nebo britský rabat - ta dvě témata spolu souvisejí. Ten britský rabat také můžeme nazvat tím, že to znamená "dejte nám, Britové, peníze a my je použijeme", a francouzský rabat, a to nám Británie chce říci, "ty peníze, které využíváte, dejte novým členským zemím".

Pan ministr zahraničních věcí řekl, že České republice nejde primárně o peníze. Já bych tomu rozuměl. Ale zároveň řekl, že chce schválit finanční perspektivu, aby o ty peníze nepřišla. Já se tomu ani nedivím, já chápu, že vláda má obavu, že peníze z České republiky v případě negativního vývoje by nemusely plynout do České republiky, ale plynout z České republiky. A také chápu, že vláda, která se nachází v obtížné finanční situaci, se snaží hledat finanční zdroje ve státech jiných, ve státech, které jsou úspěšnější. Ale cesta to samozřejmě není.

Děkuji za pozornost. (Poslanci ODS tleskají.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Dubovi. Hovořit bude pan poslanec Kučera. Připraví se pan poslanec Teplík.

Poslanec Miloslav Kučera: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, ústavní smlouva Evropské unie padla. Tím se otevřel prostor pro diskusi nad ekonomickými problémy společenství, a hned tím prvním byl rozpočet. Neprošel. Stručně řečeno - vstupujeme do zcela nové etapy. Místo politických podmínek rozšiřování Evropské unie budou nyní jádrem diskusí v Evropské unii ekonomické podmínky soužití členských zemí v Evropské unii. Bohužel naše vláda to nepochopila a nechápe. Diskuse začíná zcela od základů a bude možné a pravděpodobně zcela nutné vytvořit dohodu úplně novou, co nejjednodušší a spravedlivou ke všem členským zemím.

Určitě nejsložitějším mechanismem v Evropské unii je společná zemědělská politika. Pohlcuje přibližně 50 procent rozpočtu a vytváří přibližně 50 procent směrnic a nařízení. A velká většina těchto směrnic konzervuje výhody starých členských zemí proti těm novým. Přitom právě ústavní smlouva hlásala, že základem fungování Evropské unie má být solidarita bohatších regionů k těm chudším a zaostalejším. Jednotlivé směrnice ale zajišťují přesný opak. Kvóty na mléko, maso, cukr a škrob, chrání vysokou nadvýrobu ve starých zemích, a můžu zde dávat příklady, jako je Irsko, Dánsko, Holandsko nebo Francie nebo další. Dotační pravidla pro zemědělství pak hájí dotační stabilizaci neřešených problémů starých zemí, a tím určitě jsou příliš malé rodinné farmy, a dotace na rozvoj venkova hájí zase odpovídající potřeby starých zemí. Koupíte za ně prolézačky pro děti - viděli jste, že jich vyrostly stovky po republice. Ale nemůžete za tyto dotace opravit třeba střechu nad školkou, na jejíž zahradě tyto prolézačky jsou. Je to prostě byrokratická příšera, která se nechce změnit, ale hodlá co nejdéle udržet zakotvené výhody starých členských zemí Evropské unie.

Myslím si, že tím nejjednodušším, nejspravedlivějším a zároveň ekonomicky nejvíce stimulujícím pravidlem pro fungování všech zemí Evropské unie je opravdu volný trh zboží a práce v rámci Evropské unie. To by byl systém dostatečně solidární k ekonomicky slabším zemím, protože by jim dával díky levnější ceně za práci výhody v lepším uplatňování jejich výrobků a služeb na společném trhu. A tady si můžeme dokonale do detailů domyslet třeba tu situaci Polska. Zároveň by ale ekonomicky silnější země burcoval k dalšímu zvyšování produktivity práce a tím by je stimulovat v jejich rozvoji. Volný trh zboží a práce Evropské unie by navíc nutil jednotlivé členské země rychle hledat ne populistické, ale optimální daňové modely, a ekonomika jednotlivých zemích Evropské unie a spolu s ní zároveň životní úroveň obyvatel by tak mohly růst výrazně rychleji. Evropská unie by tak mohla skutečně začít soutěžit i s ekonomickým rozvojem USA, jak se o to v prvních deklaracích pokoušela.

***