(14.30 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Tak trochu schizofrenní postoj vlády k vlastní existenci se pak promítá i do samotného obsahu programového prohlášení. Z pozice KDU-ČSL je přirozeně nutno ocenit snahu vlády vycházet z původní trojkoaliční dohody, kterou v mnoha pasážích a odstavcích tato vláda doslovně přejímá. Je zde zřetelný důraz na rodinu, na podporu venkova, zemědělství, sympatický je důraz na vzdělání, na výstavbu rychlostních silnic a dálnic, na boj proti korupci, na zrychlení soudnictví, dopracování velkých kodexů, reformy důchodového systému a systému zdravotní péče, a mohlo by se ještě pokračovat dále. Pravda je, že tyto ambice a cíle jsou pojaty často v programovém prohlášení dosti obecně a způsobem, z něhož lze jednoznačně vyčíst hlavně snahu nikoho neurazit.
Tam, kde vláda ruší sporná témata, často nenavrhuje řešení, ale chce zahájit diskusi. To zahájit diskusi si dejte do uvozovek. Je to například u jmenování a odvolávání soudních funkcionářů, kde to může znamenat, že ta zahájená diskuse, která se ale ve skutečnosti už dlouhou řadu let vede, bude pokračovat bez reálných výsledků, a vlivem nedávného rozhodnutí Ústavního soudu budou soudní funkcionáři tímto vedením diskuse nadále a donekonečna neodvolatelní.
Veřejnou i odbornou diskusi chce vláda zahájit též na téma změn volebního zákona. Zde je z našeho pohledu sympatické, že se vláda staví za takové jeho změny, které by vrátily menším stranám spravedlivé zastoupení, a v této souvislosti mi dovolte připomenout, že by to nebylo jen spravedlivé zastoupení těch menších stran, ale především spravedlivé zastoupení voličů těchto stran, kteří dnes musí na svého poslance vynaložit mnohem více hlasů, než je tomu u stran s větším počtem voličů.
Přes řadu pozitivních kroků, které programové prohlášení vlády nepochybně obsahuje, je nutno říci, že původní trojkoaliční koncept byl programovým kompromisem. To byl kompromis, který obzvláště v daňové oblasti znamenal citelný ústup od našeho vlastního programu. Součástí koaliční dohody nebyl navíc pouze společný program, ale v té původní koaliční dohodě byly též kontrolní mechanismy jeho plnění a přirozeně též společná vládní odpovědnost. A z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že předložené vládní prohlášení není společným programem stran původní trojkoalice, ale původně a výlučně programem menšinové vlády ODS.
KDU-ČSL má vlastní program, o jehož naplnění musí v tomto volebním období usilovat, a vůči této vládě v tomto smyslu bude v opozici. Chci zdůraznit, že chceme být opozicí konstruktivní, nehodláme chodit vládě po krku, házet jí za každou cenu klacky pod nohy, provozovat agresivní nulovou toleranci. O nic takového nám nejde. Chceme každý krok vlády, každý zákon, který předloží, posuzovat věcně z hlediska jeho prospěšnosti pro naši zemi a v souladu s naším programem.
V normální době by bylo asi logické, co z výše uvedeného vyplývá: KDU-ČSL je v opozici, a proto vládu nepodpoří, alespoň ne aktivně. Důvodů pro takový postup je skutečně dost a dost. Jde o vládu, na které se KDU-ČSL nepodílí, a nemá proto žádný vliv na její činnost. Podporou vládě přebírají poslanci odpovědnost před občany i za taková rozhodnutí vlády, která náleží výlučně exekutivě a poslanci je nemohou nijak ovlivnit. A já musím říci, že za těch třicet dnů, co je tato vláda u moci, jsme byli svědky několika velmi pochybných rozhodnutí vlády, resp. jejích některých jednotlivých členů, a to takové úvaze značně nahrává. Vláda nemá důvěru Sněmovny, a přesto na některých ministerstvech rozpoutala nevídané čistky, které nutně destabilizují státní správu. Já musím říci, že necítíme žádnou potřebu přebírat spoluodpovědnost například za unáhlené odvolání ředitele rozvědky - zdůrazňuji unáhlené, ne to odvolání - nebo za málo kulturní odvolání ředitele Národního divadla a dalších osob, které padly za oběť něčemu, co už před volbami ODS označovala jako nadcházející noc dlouhých nožů. S trochou nadsázky lze říci, že podpořit takovou vládu je jako přebírat odpovědnost za autobus plný pasažérů, na jehož řidiče nemáte žádný vliv, a on už mezitím prokázal, že si není úplně jistý v předpisech, resp. tyto předpisy si vykládá velmi svérázně.
Já jsem už v úvodu řekla, že programové prohlášení vlády vzniklo ve složité době, a je nutno dodat, že to zdaleka vůbec není vina této vlády. KDU-ČSL si je vědoma toho, že naše země vládu potřebuje. Současně ale jednoznačně nechceme, aby to byla vláda opřená o hlasy komunistů. Trojkoaliční projekt vlády ODS, KDU-ČSL a Strany zelených jsme považovali za to nejlepší řešení nelehké povolební situace. Vlivem agresivní neústupnosti předsedy ČSSD, který se už zcela nepokrytě orientoval na výlučnou spolupráci s KSČM, toto uspořádání nebylo možné. Ze zbývajících řešení lze říci, že menšinová vláda ODS je nejmenším zlem z toho, co volební výsledky v tuto chvíli ještě vůbec umožňují. Proto se klub KDU-ČSL rozhodl - alespoň ve své většině - tuto vládu podpořit. Byť to zní paradoxně, naše podpora této vládě není ani tak vyjádřením důvěry k ní, jako mnohem spíše výrazem naší snahy netříštit nekomunistické síly v této Sněmovně, neposilovat socialisticko-komunistický blok nejednotou demokratických stran.
Já chci zdůraznit, že naše podpora této vládě neznamená bianco šek této vládě ani bezpodmínečný souhlas s její dosavadní exekutivní činností. Naše hlasy, byť možná jen symbolicky, jsou hlasy pro nekomunistické řešení naší povolební situace.
Já vám děkuji za pozornost. (Potlesk části poslanců.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Paní poslankyně, mohu vás požádat, abyste se ujala funkce zpravodajky? Děkuji. Posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů.
Jako další do rozpravy s přednostním právem se přihlásil pan místopředseda Vojtěch Filip. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, členové vlády, paní a pánové, pokusím se navázat trochu někde jinde, než skončila moje předřečnice, předsedkyně klubu KDU-ČSL. Pokusím se navázat na slova pana premiéra, který končil se Senecou, že je možná někdy méně více a že to více by mělo znamenat i větší prospěch pro občany České republiky.
Komunistická strana Čech a Moravy před volbami v letošním roce upozorňovala na dvě velká nebezpečí, a to na nebezpečí "modré šance" a na nebezpečí velké koalice, která by mohla, ne nutně musela, ale mohla vést k tomu, že bude redukována politická scéna a úvahy lidí do jakýchsi dvou souběžných koridorů, které nebude možné jinak brát než jako řešení pouze technologií moci. Výsledek voleb jednoznačně ukázal, že modrá šance nehrozí, ale ta druhá hrozba tady je a v každém případě je jenom odpovědností politických stran, jestli bude nebo nebude.
Po volbách 4. června jsem řekl, že pokud vítězná politická strana, Občanská demokratická strana, navrhuje zkrácené volební období, že si to dovedu představit, ale že k tomu musí být souhlas všech politických stran, které prošly volbami a které zaujaly místo v Poslanecké sněmovně. Navrhl jsem vládu národní shody a všichni se tomu smáli. Po čtyřech měsících se tomu nesměje nikdo kromě těch, kteří si myslí, že řešení je možné udělat na úkor někoho jiného.
Pokud jde o samotnou žádost vlády o důvěru. Každá taková důvěra se zakládá na dvou věcech, a to na programu takové vlády a na důvěryhodnosti takové vlády, resp. jejích členů. Zajímavý podnět k důvěryhodnosti řekl pan premiér, a to byly ty důvody, pro které nemáme hlasovat pro vládu. Musím říci, že důvěryhodnost je ještě něco jiného než rozhodnutí ano - ne ve věcech tak zásadních, které on tady označil, protože důvěryhodnost má samozřejmě mnohem širší základ, má samozřejmě také mnohem jiné parametry, než je jenom vyřčení ano nebo ne, případně zdržení se jakéhosi chování.
***