(14.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Samozřejmě, že klub KSČM důvěru této vládě nedá, že se vyslovíme proti návrhu na vyslovení důvěry vládě, ale to neznamená, že nechceme dále jednat o tom, jaké bude politické uspořádání v České republice ať už na necelé čtyři roky, nebo jenom dočasně na oněch devět měsíců, jak navrhuje pan premiér Topolánek.
Vážené paní a pánové, chtěl bych říci, že v takové situaci jsme ještě nebyli, ale pravda je, že teprve ve složitých situacích se poznají ti, kteří jednají, jestli jsou ochotni svým způsobem jednat tak, aby uměli vyjít vstříc i těm druhým. Řekl jsem těsně po volbách na jedné z částí ustavující schůze, že vítězi sluší velkorysost. Vítěz velkorysý nebyl, ustavil jednobarevnou vládu a jako taková důvěru dostat nemůže.
Děkuji vám. (Potlesk poslanců KSČM.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Oznamuji, že náhradní kartu č. 18 má pan poslanec Zajíček a náhradní kartu č. 10 má pan poslanec Ploc.
Nyní se ujme slova pan poslanec Kalousek, připraví se pan poslanec Paroubek. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Kalousek: Pane předsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, domnívám se, že pan poslanec Kováčik měl velmi rozumný návrh a já se omlouvám, že ho nemohu úplně respektovat, protože moje stanovisko nebude stoprocentně shodné se stanoviskem, které tady přednesla předsedkyně klubu. Dovolte mi proto prosím, abych stručně okomentoval programové prohlášení vlády a sdělil vám důvody a motivy svého počínání při hlasování o důvěře vládě.
Je velmi těžké najít jednoznačné stanovisko k programovému prohlášení, které v sobě obsahuje zřejmý logický rozpor. Vláda ve své preambuli sleduje cíl vládnout pouze devět měsíců, téměř se zavazuje k devítiměsíčnímu, časově omezenému mandátu - a následuje program, který je programem pro mě docela sympatickým, velmi ambiciózním, ale je náročnou koncepční, politickou i legislativní úlohou na téměř celé volební období. Něco tu zřejmě nemůže být myšleno úplně vážně. Dva cíle jsou ve zjevné kontradikci: buď naplnění onoho programu, anebo naplnění onoho cíle časově omezeného mandátu. Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že není myšleno vážně ani jedno, ani druhé (potlesk z řad poslanců ČSSD), ale já určitě nechci být jízlivý a chci věřit v dobré úmysly a v lepší variantu.
Je-li prioritou a je-li zcela vážně myšleno naplnění onoho programového prohlášení, pak jako opoziční politik z opoziční lavice mám jediný dokument, vůči kterému se mohu vymezit vůči tomuto programovému prohlášení, a to je volební program KDU-ČSL. Nemohu se vůči němu vymezovat z hlediska programové části trojkoaliční smlouvy. Trojkoaliční smlouva je mrtvá. Jestliže neplatí a nemohu se odvolávat na její procedurální část, na její personální část, nemohu se odvolávat a nemohu být vázat ani její programovou částí. Mohu být vázán pouze svým politickým závazkem, a to je program KDU-ČSL.
Pak je tam mezi programem KDU-ČSL a programovým prohlášením několik kolizí, které mi brání ve stoprocentní podpoře vlády a jejího programu v kapitole, kde se cítím být nejpoučenější. Je to zejména princip jediné sazby, tedy princip rovné daně. Je to trochu paradox, protože mě osobně princip jediné sazby není nijak nesympatický, ale volební program každé strany je bolavým kompromisem a volební program KDU-ČSL nemá princip jediné sazby. Dokonce znám jednoho významného poslance za křesťanské demokraty, který hlasoval proti volebnímu programu vlastní strany, a to proto, že údajně z příjmu fyzických osob obsahuje pouze dvě sazby a výrazně snižuje progresi. Pokud s tímto přístupem teď bude podpořen program vlády, který prosazuje sazbu jedinou, postrádá to pro mě logiku. Cítím se vázán volebním programem KDU-ČSL. Z této pozice nemohu podpořit program, který je výrazně rozdílný v této oblasti.
Podobných příkladů u programových kolizí bych mohl uvést více, ale nechci vás obtěžovat programovou přednáškou. Už proto ne, že se domnívám, že přece jenom o něco větší prioritou pro vládu, a při diskusi na klubu s panem premiérem Topolánkem to myslím bylo i řečeno, že o něco větší prioritou jsou ony předčasné volby, tedy onen časově omezený mandát. To je samozřejmě racionální úvaha v době současného volební patu, myšlenka, která je určitě racionální. Potom kladu logickou otázku, proč takové strašlivé úsilí o získání důvěry této vládě. Existuje jenom jedna jediná bezpečná a ústavně popsaná cesta, jak dosáhnout předčasných voleb na jaře či v létě příštího roku, a to jsou tři neúspěšné pokusy o sestavení vlády. Žádná jiná rychlejší a bezpečnější cesta neexistuje. Naopak v případě získání důvěry vlády se ta cesta nesmírně komplikuje, protože je potřeba získat ústavní většinu jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu.
Já bych se na podporu svého tvrzení odvolal na poměrně brilantní článek Mirka Topolánka z 23. 8. v Lidových novinách, který se jmenuje Mýtus předčasných voleb, kde pan předseda vlády velmi brilantně argumentuje, jak obtížné je dosáhnout předčasných voleb, a zdůvodňuje tak svoji snahu o kompromis se sociální demokracií. Ano, Mirek Topolánek má pravdu. V případě, kdy vláda získá důvěru, pak je nesmírně komplikované a za současné reality postojů jednotlivých klubů v Poslanecké sněmovně velmi nereálné dosáhnout cíle předčasných voleb na jaře či v létě příštího roku. Ale jednou cestou to jde a na to nepotřebuji ústavní většinu ani v Senátu, ani v Poslanecké sněmovně. Na to stačí pevná vůle stovky poslanců v této Poslanecké sněmovně, že proběhnou tři neúspěšné pokusy, a pak opravdu tady budou na jaře předčasné volby, nemocní se uzdraví a ptáci začnou zpívat, jak mnozí věrozvěsti předčasných voleb pevně věří.
Pokud opravdu předčasné volby chceme, pokud je to skutečně náš cíl, pokud to jenom tak neříkáme, protože to lidé chtějí slyšet, ale ve skutečnosti se jich bojíme, tak bychom si měli uvědomit, že ve větě "chci dát důvěru vládě proto, aby byly předčasné volby" je nepřekonatelný logický rozpor. Konejme proto, prosím, tak, aby naše kroky vedly k cílům, které deklarujeme. Nazývejme věci pravými jmény. Jestli opravdu chceme předčasné volby na jaře příštího roku, pak nejjednodušší cesta je nevyslovit vládě důvěru, ani těm následujícím. Jestliže si to nepřejeme, jestliže si přejeme silnou akceschopnou vládu na o něco delší časový mandát, pak jsem přesvědčen, že v realitě české politiky to není vláda menšinová. Hledejme ve druhém pokusu nějakou méně kontroverzní, nějakou silnější, nějakou akceschopnější variantu ať už na bázi původního trojkoaličního projektu, či na bázi jiného, širšího konsensu.
***